"Ze stromu akátu jsme jedli bílé květy" Příběh chlapce z osady na východním Slovensku

Narodil jsem se na Slovensku v Pavlovcích nad Uhom a žili jsme v místě, kterému se říkalo „tábor“. Neměli jsme žádné ulice, neměli jsme vůbec nic, ani jsme neměli baráčky podle čísel. Byli jsme rozmístění na jedné louce. Já jsem se narodil hned u vody. Uh je ta voda. Je to hluboká řeka. Hned za vodou byl les. Mezi tou řekou a lesem, na louce s rozesetými domky jsem se narodil. Byl jsem sedmé dítě, po mně se narodily ještě tři děti. Tam jsem vyrůstal do svých čtrnácti let.

Vzpomínám, že v létě, když jsem ráno vstával, máma už nebyla doma, ani táta doma nebyl. Jen my děti. Vstali jsme a šli jsme ven. Hráli jsme si a čekali, až se máma vrátí. Máma chodila každé ráno do tři kilometry vzdálené vesnice. Pomáhala tam u jedné paní na zahradě. Okopávala zeleninu, dělala, co bylo potřeba. Vše za jídlo. Táta to samé. 

Máma se vracela v sedm nebo osm hodin. My jsme od rána nic nejedli a čekali jsme. Jen co přišla, hned nám rozdala to, co měla. Byly to jablka nebo švestky. Hned potom něco uvařila, dala nám jíst a šli jsme spát. Druhý den to samé. Nevěděli jsme, co to jsou houpačky, pískoviště nebo něco takového. Měli jsme jen louku, řeku, les a psy. Spoustu psů. Byli stále s námi. Každá rodina měla tři až čtyři psy. Psi a kočky měli volnost a byli tam spolu s námi. 

Bylo tam plno krys

Občas nás zastihla bouřka, a když pršelo, tak naše rodina měla v obydlí asi 30 cm vody. Vše nám prosakovalo dovnitř. Ty baráčky byly postavené z hlíny, to nebyly cihly. Co je to cement a cihla jsem se dozvěděl až později. Bylo to postavené na rovině, žádné základy. A když hodně pršelo, někomu spadla i celá zeď. 

V létě to ještě šlo. Pamatuji si, že jsme měli jednu místnost a v ní tři postele, ale ty postele nebyly takové, jak je znáte dnes. Byly to dřevěné obruby, vespod se dávaly plechy a vystlalo se to slámou. Na jedné posteli spaly tři až čtyři děti. Dvakrát nebo až třikrát za noc nás chodil táta kontrolovat, jestli mezi námi nespí i krysy. V zimě krysy proděravěly zeď z hlíny a spaly s námi v teple. Táta někdy celou noc seděl a hlídal nás. Bylo tam plno krys.

Pamatuji si, když máma byla těhotná, to bylo v zimě a přišel na ní porod, táta musel běžet pěšky tři kilometry k jednomu pánovi, který měl telefon, aby zavolal, že maminka rodí. V táboře byli dobří lidé, rozuměli si a pomáhali si. Chlapi tehdy vysadili dveře a položili jí na ty dveře, zakryli jí peřinou, protože sněhu bylo až po pás a takhle jí nesli tři kilometry pěšky až k hlavní cestě, kde čekali na příjezd sanitky. Já jsem je vyhlížel z okna. Měli jsme slabá skla, byla zima a napadl sníh, nebylo přes ně vidět. Ráno všichni ten sníh odklízeli. Mladí kluci se na to hned vrhli. Udělali cestičky až do vesnice. Ale žádné auto jsem jaktěživ neviděl, aby odhrnovalo sníh. Teď vidím, že trošku zasněží a už jezdí, už odklízí. Tam jsme byli zakrytí sněhem a nikdo nepřišel.

Jak se to všechno změnilo. Teď jdete ven a malé dítě vám řekne takové slovo, že na něj jen koukáte, tehdy a tam se děti chovaly jinak. Chodil jsem nahý ven, bylo mi osm. Všichni jsme byli nazí, kluci i holky. Žili jsme jako indiáni, ale my jsme na rozdíl od nich neměli ani listy kolem pasu. Nevím, proč jsme tak žili... Proč se rodiče na nikoho neobrátili? Proč nepožádali o pomoc?

Paruka z babiččiných vlasů

Když někdo umřel, tak chlapi zase vysadili dveře, dali je doprostřed pokoje, a ten mrtvý na tom ležel dva až tři dny, spaly tam i děti, vařilo se tam a jedlo. Mrtvý byl s námi vevnitř, byl tam stále. V zimě to ještě nějak šlo, ale v létě, když někdo umřel a byl s námi dva až tři dny, tak to smrdělo. My všichni jsme s tím mrtvým byli celou noc, celý den. Nikdo se vůbec nebál! 

Vzpomínám na den, kdy umřela babička. Měla přenádherné dlouhé a husté vlasy a měla hodně vší. Když umřela a byla už studená, tak ty vši vyšly ven. Bylo jich tolik… Matka ji umyla čistou plínkou. Když přišel syn babičky, tak jí ty vlasy ustřihl. Dal je do čistírny. Nechal udělat dvě paruky pro své dcery, to bylo to, co měly po babičce. Památka po ní. Byla to nádhera. Krásné husté a dlouhé vlasy. Mají je do teď. Je to něco jako rodinná vzácná památka. 

Před smrtí babička žila s námi, spala na zemi. A když pršelo, byla s námi a bála se žab. Vždy se přivinula k nám do postele, hodně se těch žab bála, táta je vyhazoval a vyléval vodu. Nevypadalo to tak jen u nás, měli to tak i ostatní. Tam nebyly ani záchody. Já nevím, kam ti lidé chodili. Já jsem chodil za barák. Maminka to po nás všechno sbírala na lopatku a házela to do velké společné jámy. Všechno bylo společné. 

Víte jak voní svoboda?

Chlapi dokonce dávali dohromady i peníze, koupili si vína, piva, udělali oheň. Byli tam muzikanti, měli housle, harmoniku a hráli do rána. A my děti jsme s nimi byly až do rána. Oheň hořel a my okolo ohně. Zpívalo se, hrálo a tančilo. Byla to krása! Víte, jak voní svoboda? Právě takhle! Ty nástroje byly staré a dědily se po generace. Neměli jsme kde spát, ale housle a kytary jsme měli. 

Naši chodili hrát bílým na svatby, i když někdo umřel. Provázeli toho zemřelého až ke hřbitovu, celou cestu pěšky, a hráli. Byla to nádhera. Bílí říkali, že my máme lepší pohřeb než oni svatbu. U nich když někdo umře, tak smutek je týden nebo čtrnáct dní, u nás je to rok. Když někdo umře, tak my pro něj uděláme za těch pár dní to, co neměl od mala. Aby si to užil a odešel spokojený. Někdo měl na rakev. Když umřela babička, otec dal za rakev 280 korun, to bylo hodně. Ale bába měla rakev! Někdo měl třeba jen desky a byl zabalený v prostěradle. Na hřbitově ho zakopali bez faráře. Faráři potom nahlásili, že je tam zakopaný a on řekl „dobře“.

V létě jsme museli pro dřevo přes vodu. Chodili jsme se do ní i koupat a mýt, byla teplá. A v zimě? Máma měla v zimě hliníkový lavor a v tom koupala všechny děti, v té malé vodě. Když nám dětem dávala jídlo, jedli jsme z jedné mísy. Dala se na zem a všichni přišli i otec a babička, sedli si na zem kolem ní. Společně jsme jedli. Kilometr od nás bylo pole družstva, tam rostly papriky, rajčata a všelijaká zelenina. Chlapi to kradli, nosili rajčata, papriky, květák, zelí. Někdy se stalo, že u nás už ráno byli policisté. Vzali je na stanici a dostali 20 korun pokutu. 

Záchrana prasete před povodní

Několik žen zase hlídalo u kravína, když zakopali mrtvou krávu, ony to vykopaly a všichni jsme jí přinesli do vesnice. Už skoro smrděla. Rozdělili jsme jí pro všechny rovným dílem, nikdo se nehádal. Potom si každá rodina, jak kdo chtěl, ten svůj kousek uvařila nebo opekla. Někdy chlapi našli i koně. Přinesli to domů a všichni se rozdělili. Nikdo se nehádal. Když stoupla voda a zaplavila gádže v Lekárovcích, utopil se jim i dobytek a slepice. 

Naši už čekali u vody, a když viděli, že jede prase po řece, skočili tam a vytáhli ho ven, nebo slepice, vše vzali. Nebáli se, že je voda stáhne dolů, že se utopí. Bylo jim to jedno, jen aby měli co jíst. Byla to velká řeka, něco jako Labe, voda šla z Ukrajiny. V zimě byl velký mráz, skoro celou zimu jsme nebyli venku. Chtěli jsme k vodě, byla zmrzlá, starší kluci tam hráli hokej. My mladší děti jsme dělali frontu a klouzali se, koulovali jsme se. Starší celý den nosili jen dřevo, mohli přejít přes řeku, a proto nosili tak dlouho, dokud neměli dost dřeva na celou zimu.

Pamatuji si ještě, že táta později pracoval v Žilině. Jednoho dne, když jsem byl venku, viděl jsem přicházet tátu, měl s sebou něco velkého. Koupil televizi! Když to přinesl, máma dala ven stůl a on to položil na něj. Všichni přišli. Televize ještě nešla a všichni se už koukali! Potom to zapnuli a šly pouze dva programy a třetí ruský. Přišli všichni do jednoho, sedli si na louku a mamka tu televizi postavila na okno a měli jsme venkovní kino. Bylo ticho jako nikdy. 

V tu dobu byly filmy Vinnetou, Angelika, Sedm statečných, ruská pohádka, Zlatovláska, večerníčky, které jsme viděli každý večer, písničky nebo pořad Ein Kessel Buntes, Bratislavská lyra, Televarieté a dál a dál. Když se na televizi objevil kříž, už jsme na to nekoukali. Proč? Protože to bylo nevhodné pro děti. Šly jsme spát. V zimě, když hráli hokej, všichni se chtěli koukat. Nikdo jiný televizi ani rádio neměl.

Co to je banán

Jednou otec zase přišel z práce a přinesl velký pytel. Ten pytel byl z tvrdého papíru. Bylo v něm nádobí! Koupil misky, hrnce, struhadlo a to co se patří. Přinesl nám i mandarinky! Vždycky říkal, že čekal frontu na banány a nikdy se nedočkal. Celé dětství jsme se ptali, co to je ten banán. Nikdy jsme to neměli. My jsme hodně prožili i staří i mladí.

Potom jsme se přestěhovali. Výbor nám nabídl lepší bydlení. Celou vesnici přestěhovali o dva kilometry dál. Každý si tam postavil nový barák z kvádrů, čtyři místnosti jsme si postavili, chodba byla dlouhá 12 metrů, široká asi metr osmdesát. Výbor nám dal půjčku. Za staré baráčky jsme dostali 50 000 korun plus půjčku. 

Všichni při stavbě pomáhali, matka vařila všem. Přišlo plno chlapů. Začali jsme v sobotu, to si chlapi připravili materiál. První týden byly základy, druhý týden stály zdi, třetí týden byl strop, čtvrtý týden byla střecha. Mezitím už někdo dole dělal omítku a elektřinu. Za měsíc a půl už barák stál. V neděli se nikdy nedělalo! Máma to nechtěla. Starší lidi šli do kostela. Neděle je na odpočinek. Neděle je slavnostní. Jediné co táta v neděli udělal, je, že barák poléval hadicí, aby to nepopraskalo, ale jinak v neděli nikdo nepracoval.

Byl jsem venku, hrál jsem si

I odsud i z tábora jsme chodili do školy. Listonoš nosil do tábora dopisy, nechápu, jak se tam vyznal. V táboře byla jedna studna pro tolik lidí. Když si šlo osm lidí nabrat vodu, už byla prázdná a šli jsme k řece. Studna se znovu naplnila až za 3-4 hodiny. Já ani nevím, jak jsem vyrostl. Koukám teď na ty radostné děti, mají vše a my jsme musely čekat do osmi hodin, až přijde máma a jestli něco přinese nebo nepřinese. Stále říkám, že indiáni alespoň uměli žít, měli jídlo, ale jak jsme žili my… 

Všichni se ráno ztratili, zůstaly jen děti, všichni šli pracovat za jídlo a to ještě byli rádi, že dostali alespoň to jídlo. Přišli až večer. Někdy jsem měl hlad. Rodiče dělali kadibudky a podobně, jen za jídlo. U vody jsme si vyhrabali bunkry a celý den si v nich hráli. I hlad jsem zažil. Vykopávali jsme něco ze země, něco jako řepu. To jsme jedli. Dalo se to. Potom ze stromu akátu jsme jedli bílé květy. Moje dětství bylo samé čekání, kdy mi přinesou jídlo. Vzpomínám na to dobře, byl jsem venku, hrál jsem si...

Dveře – brána života a smrti, jak poetické se to může zdát a jak realistické to může být… Zamýšlela jsem se nad tím, když jsem bez dechu poslouchala tento životní příběh.

Chlapci z lesa je dnes 57 let, trpí podvýživou a pravidelně dochází na infuze. V minulosti bojoval s tuberkulózou. Celý život pečoval o vnučku, kterou měl svěřenou do své péče. Nyní ještě pomáhá s výchovou svého pravnuka. Nevidím jej často, pobyty v nemocnici či odpočinek na lůžku jsou téměř jeho denním chlebem. Věřím, že ve svém životě zažil i něco hezkého. Doufám, že mi dál bude vyprávět svůj životní příběh.