Cíle a přání
Publikováno: 5. 11. 2020 Doba čtení: 2 minuty
Už je to více než rok, co pracuji jako sociálně aktivizační pracovnice v Ústí nad Labem ve službě pro rodiny s dětmi. Za tu dobu jsem spolupracovala s několika rodinami. Každá z těchto rodin byla vzhledem k životním osudům jejich členů úplně odlišná. Stejně tak se lišila naše spolupráce.
Úplně první rodinu se kterou jsem se potkala, tvořila paní Růžena a pan František, rodiče tří super holek – Nikči, Isabelky a Helenky. Maminka holek potřebovala podle dětského lékaře podpořit především v péči o nejmladší dceru, v té době bylo Helence přibližně půl roku. Když jsem do rodiny přišla, dávala paní Růžena dceři potraviny, které nebyly pro tak malé miminko vhodné. Naučily jsme se proto společně připravovat různé dětské příkrmy, které věčně usměvavá Helenka vždycky baští s velkou chutí. A se stejným nadšením mi nyní při každé mojí návštěvě paní Růžena ukazuje, jakou zeleninu a ovoce zrovna nakoupila a říká mi, co z nakoupených věcí pro děti připraví.
U ž v průběhu prvních návštěv jsem si s rodinou vytvořila důvěrný vztah, díky kterému můžeme naší spolupráci posouvat dál. V domácnosti mám dveře vždy otevřené.
Ne vždy je však budování vtahu s klientem tak snadné. Přibližně ve stejné době, kdy jsem začala spolupracovat s paní Růženou a její rodinou, odstartovala spolupráce s paní Naďou. Ta se přistěhovala ze Slovenska, neměla v Ústí pořádné zázemí, příjmy, práci. Na všech těchto zakázkách s paní Naďou pracuji do dneška. Největším cílem paní Nadi je totiž, aby s ní opět mohly bydlet její dvě děti, které jsou v ústavní výchově. Pro to je potřeba zařídit velkou spoustu věcí. A pro to, abychom si mohly všechny tyto kroky potřebné pro splnění jejího přání postupně odškrtat, je potřeba pravidelný a intenzivní kontakt. To bylo zpočátku dost komplikované. Paní Naďa docházela do kanceláře, ač by služba měla být poskytována v její domácnosti, a nedodržovala termíny domluvených schůzek. Často jsem s paní Naďou probírala pravidla služby, která musíme obě dodržovat a snažila se společně s ní přijít na cestu, která bude pro nás obě příjemná. To trvalo několik měsíců. A jak to dopadlo? Teď už docházím k paní Nadě každý týden do jejího bytu, kde mě v domluvený čas očekává, někdy dokonce vyhlíží z okna a je na konzultaci připravená.
I přes veškeré rozdíly mají všechny rodiny jednu věc společnou. Ač někde navázání partnerského vztahu mezi mnou a rodinou trvá delší dobu než jinde, vždy to je obyčejná lidskost, která nám pomáhá prolomit ledy, nastoupit na jednu loď a společně tak začít plnit stanovené cíle a přání.
