Co mě doučilo doučko

 Ten pocit, když chcete diktovat dítěti diktát a zjistíte, že sami nevíte, jaké I – Y byste doplnili nebo jak mu nějaké slovo vysvětlit, (když se nedej bože zeptá) protože netušíte, co to je… To je fakt trapas. Často píšeme o tom, co se vede „našim“ dětem, kam se posouvají, ale s úžasem jsem zjistila, že proces je oboustranný, a že já sama jsem se toho, díky času strávenému s dětmi, spoustu naučila a to nejen z učebnic a pracovních sešitů, ale také a hlavně, od nich samotných.

 Na základní škole jsme asi všichni většinou hlavně obraceli oči v sloup a fakt nechápali „k čemu nám tohle jako bude?“ Dítě má většinou jiné starosti, než se zabývat souvislostmi mezi stavbou slova a vyjmenovanými slovy. Když ale chcete, aby se někam posunulo, musíte mu ty souvislosti jednoduše odkrýt. Všechno je pak jasnější, všechno jde poté lépe. Najednou chápe věci, které nechápalo, najednou dostane jedničku a učitelka ho pochválí.

 Naučila jsem se dobře hrát, protože vyjmenovaná slova zahraná pantomimou, na ta se prostě nezapomíná. Když jsme u těch vyjmenovaných slov. Víte, co je to vyza? Vyza velká je považována za největší sladkovodní rybu. Konečně jsem se naučila, kdy se píše mě a kdy mně. Ukázala jsem dětem lysku a zjistila konečně, že je to vlastně taková černá kachna. Naučila jsem se fígle na zapamatování násobilky devíti. Schválně, zkuste si to. Zvedněte obě ruce a dejte si příklad. Třeba 9 x 4. Jedeme zleva, odpočítáme čtvrtý prst. Ten schováme – vlevo od něj máme zvednuté tři, vpravo od něj šest. Výsledek je tedy 36. S Eliškou jsem konečně pochopila některé ty zákony fyziky, které jsem se na základce prostě jen nadrtila a dysfatik Pepa mě naučil vnímat, poslouchat a rozumět tak trochu „jiné řeči“. S Ondrou jsem se dozvěděla, že Indie nebyla vždycky tak špinavá, protože archeologové našli stopy koupelen a dokonce už splachovacích záchodů z období starověké Indie.  S „mojí“ malou skupinkou druháčků jsme si četli o zvířatech a já kvůli nim začala koukat na dokumenty, protože  jsem je chtěla vždycky překvapit nějakou zajímavostí. Malý žralok písečný např. je predátorem už do „bříška“. Sežere už v něm své sourozence a následně vajíčka, takže místo možných 6 - 7 žraloků se narodí vždy jen jeden resp. dva, protože samice má dvě dělohy. V hodinách jsem našla násobilku pěti a připodobnila si je k velké pizze. Naučila jsem se vidět to, co se do nich snažíme „nacpat“ ve školách, v souvislostech. Naučila jsem se být trpělivá a zvídavá. Pochopila jsem, že když vás něco baví, jde to opravdu samo.

Přála bych všem dětem, aby měli učitele, kteří je budou chtít nadchnout, kteří v nich budou vzbuzovat zájem a nadšení a kteří budou stát o to, aby naopak děti vzbuzovaly zájem a nadšení v nich. Přála bych jim rodiče, kteří budou mít čas a chuť sednout si s nimi s knížkou, zahrát si pexeso nebo chodit na procházky, aby jim mohli ukázat na řece lysky.

A chci všem dětem, se kterými jsem se v rámci své práce u Člověka v tísni potkala poděkovat za to, že mě doučily tolik věcí a budu tak díky nim jednou třeba dobrá máma a dobrý učitel.