Příběh z Bíliny: "Co mi zbývá? Jsem vděčná za cokoli..."

Paní Eva a její manžel už mají blízko k důchodovému věku. V této životní etapě už touží po klidu a předávání svých zkušeností vnoučatům. Ale je to také bohužel období, kdy se člověk musí naučit hospodařit se svými skromnými příjmy. Oba však aktuálně neměli vůbec žádný.

Prvním společným krokem bylo zajistit jejich příjem ať už pomocí sociálních dávek, příležitostných brigád anebo ještě lépe zaměstnáním na plný úvazek. To však vyžaduje čas, a proto jsme požádali pronajímatele o prodloužení lhůty nájmu. Nic jsme však nemohli závazně slíbit. Nakonec paní Eva dostala měsíc navíc. Poté se už bude muset vystěhovat. Záhy jsme společně podali žádost o státní sociální dávky, vytvořili životopis a začali hledat volná pracovní místa. „Klidně i nějaké úklidové práce,“ řekla paní Eva, ale v tak malém městě, jako Bílina, je práce opravdu pomálu. Odpověděli jsme na několik inzerátů a čekali. Druhý den mi paní Eva zavolala a sdělila, že její manžel ví o pracovním místě v Brně, ale podmínkou je zajistit si živnostenský list. 

Nevěděl jsem, co si o tom myslet, bylo to dost narychlo. Proto jsem zatím navrhl, abychom hledali v blízkých sousedních městech. Pro případ neúspěchu jsem připravil paní Evu na možnost, že se bude muset dočasně přestěhovat do azylového domu. Začal jsem slovo „azyl“ zmiňovat častěji, aby se neobávala, že při neúspěchu skončí zcela na ulici. Domluvili jsme se, že bude zatím hledat volná pracovní místa a poptávat se lidí ve svém okolí. Pronajímatel se aktivně zajímal o celou situaci. Se souhlasem paní Evy jsem mu popsal v emailové korespondenci průběh naší spolupráce. Byl spokojen.

Třísměnný provoz a spousta náročné práce

Večer mi paní Eva volala: „No představte si, my jsme s manželem našli oba práci v místní fabrice. A nebudete mi to věřit, ale nastupujeme hned příští týden.“ Z jejího hlasu byla znát radost a úleva. V téhle firmě se pracuje ve třísměnném provozu a je to fyzicky velice náročná práce. Ale nechtěl jsem tímto zkazit radostný okamžik. Až při osobním setkání jsem paní Evě svěřil svou starost ohledně těžké práce, jen odvětila „No a co mám dělat?! Alespoň něco...“. Vypadala optimisticky a těšila se. Zbylo mi tedy popřát jí mnoho zdaru. Pronajímatele jsme také informovali.

O měsíc později jsem potkal během „terénu“ paní Evu ve městě. Vypadala vyčerpaně. Pracuje obvykle od šesti a domu se vrací kolem sedmé. Přesto je ráda, že s manželem mají práci. Nyní oba mají příjem a nemusí se už bát, že skončí na ulici. Za naši organizaci přejeme paní Evě mnoho zdraví a ať se v životě daří!