„Nikdy předtím jsem nebyla v postavení, kdy by moje každodenní rozhodnutí měla dopad na kvalitu života lidí,“ říká Darya, která šla z „Velké čtyřky“ do Iráku

„Nikdy předtím jsem nebyla v postavení, kdy by moje každodenní rozhodnutí měla dopad na kvalitu života lidí,“ říká Darya, která šla z „Velké čtyřky“ do Iráku

Publikováno: 20. 7. 2021 Doba čtení: 4 minuty

Darya Moses má u nás na starosti finance, logistiku a HR programů pomoci na Blízkém východě. Než se vrhla do oblasti humanitární pomoci, pracovala v soukromém sektoru, například pro jednu z největších poradenských firem, která celosvětově patří do tzv. „Velké čtyřky“. Po několika letech se ale začala poohlížet po něčem jiném, kde by mohla přispět a pomoci tam, kde je to potřeba. A tak spojila svůj život s humanitární pomocí a Člověkem v tísni. 

Daryo, jak dlouho už pracuješ pro Člověka v tísni?

Brzy budu slavit 2 roky. Ještě dva roky nazpět jsem nevěděla, do jakého dobrodružství se pustím. Tehdy jsem seděla ve velmi pěkné kanceláři v Praze, teprve jsem nastoupila po třech letech v auditu do jedné nejmenované banky. Jen pár týdnů po nástupu jsem ale začala uvažovat nad tím, že chci vložit energii někam, kde bude mít pozitivní dopad na životy dalších lidí. Nějakou dobu jsem strávila tím, že jsem hledala dobrovolnické pozice v zahraničí, kde hledali spíše fyzickou pracovní sílu. Až následně mě kamarádka navedla na myšlenku pracovat v Člověku v tísni. Do té doby mě ani nenapadlo, že bych mohla zužitkovat všech mých nabytých znalostí a zkušeností, za které jsem nesmírně vděčná, v nevládním sektoru.

V čem vidíš největší rozdíl v práci v nevládní organizaci a soukromém sektoru?

Řekla bych, že největší rozdíl je firemní kultura a solidarita, kterou je organizace, kde pracuji, opravdu prodchnutá. Humanitární pomoc a práce humanitárních pracovníků je založena na přesvědčení, že každý má právo na základní životní potřeby. Tohle se hodně odráží v tom, že jsme si s mými kolegy stále vědomi toho, že všichni táhneme za jeden provaz. Snažíme se jakékoliv komplikace řešit tak, abychom byli efektivní, a navzájem si pomáháme. S tím souvisí i to, že si nasloucháme, ať už jsou to inovativní návrhy na dodání pomoci nebo i to, jak naši kancelář udělat šetrnější k životnímu prostředí. Osobně ráda sleduji, jak se tohle následně odráží i na životě našich kolegů.

K tomu pak také patří velmi příjemné prostředí bez nařízeného dress kódu a není ani výjimkou potkat na chodbách psy různých kolegů, kteří chodí s páničky do práce. To, že si všichni tykáme asi ani nemusím zmiňovat.

Ale k největším rozdílům patří i to, že práce je nejen uspokojivá, ale zároveň je i velmi náročná. Dá se říct, že skoro každý den řešíme situace, které mají dopad na naše projekty. Někdy se může jednat o potíže s přístupem k lidem, kterým pomáháme kvůli zhoršené bezpečnostní situaci, nebo samozřejmě limity související s pandemii. Nikdy předtím jsem nebyla v postavení, kdy by moje každodenní rozhodnutí měla dopad na kvalitu života lidí.

Podpořte nás prosím
Chci vstoupit do Klubu přátel

Čeho ses nejvíce bála, když jsi přecházela z korporátu do nevládního sektoru?

Samozřejmě jsem se bála té změny, věděla jsem toho o nezisku velmi málo. Nevěděla jsem, jestli moje zkušenosti budou stačit na pozici, na kterou jsem nastupovala. Měla jsem se stát novou finanční manažerkou pro Irák. Nicméně během svých prvních pracovních dnů, týdnů i měsíců jsem měla skvělou podporu od kolegů, kteří jsou mými rádci dodnes. Díky jejich pomoci se mi podařilo zvyknout si poměrně rychle. A musím se upřímně přiznat, že jsem se bála i toho, že v nevládní organizaci nebudou některé věci tolik fungovat, nebudou mít propracované systémy a že všechno bude dělané na koleni. Zkrátka, že to bude trochu punk. Když jsem se pak začala postupně seznamovat s organizací, tak jsem byla neskutečně překvapená z toho, jak je to dobře nastavené, chytře vymýšlené a propracované. Takže po prvních pár dnech tento strach úplně opadl.

Proč ses rozhodla odejít ze soukromého sektoru a jít pracovat do humanitární organizace?

Popravdě jsem již dlouho chtěla dělat něco, co by mi dávalo více smysl, kde bych mohla vidět reálný dopad na životy lidí a přinášet nějaký užitek. Ne, že by má předchozí práce užitek nepřinášela, ale přeci jen je jiné mít možnost vidět ten přímý dopad. V Člověku v tísni vím, kolik dětí dostane přístup ke vzdělaní díky naší distanční výuce nebo rekonstrukcím a stavbám škol. Vím, kolik potravinových balíčků jsme poskytli lidem, kteří nemají dostatek jídla a kolika domácnostem jsme pomohli tím, že jsme jim zajistili přístup k pitné vodě.

Co máš na své práci nejradši?

Dlouhodobě je to radost ze smysluplnosti a také mě baví, jak je má práce rozmanitá. Neexistuje den, který by byl stejný jako ten předchozí. Také si užívám společnosti mých kolegů a samozřejmě poznávání jiných kultur, když jsem na zahraniční misi. Momentálně pracuji v Erbílu, v Iráckém Kurdistánu, kde mám kolegy z několika kontinentů. Je velmi zajímavé pozorovat tento mix kultur a to, jak se setkávají. Někdy, když kolegové jedou na jinou misi, tak třeba potkají někoho, s kým se už viděli v jiné části světa na předchozích misích. Vytváří to takový pocit, že jsme opravdu jeden celek.

Člověk, který má na starosti finance, se tedy do jiných zemí dostane? Získá zkušenost i přímo z terénu?

Určitě ano. Máme samozřejmě pozice jak v Praze, tak i v zemích kde působíme. Většinou můžeme cestovat přímo na místa, kde pomáháme. Kolegové z Prahy se mohou jednou za čas podívat k nám, nicméně záleží na konkrétní pozici a také situaci na místě, zda třeba nejsou potíže s přístupností na určitá místa, kde probíhá projekt.  


Autor: Markéta Zemánková

Související články