"Dluhy nejsou ostuda a vždycky se dá najít nějaké řešení." Rozhovor s "dluhařkou" z Frýdlantska

20. 7. 2020

Dluhová poradkyně Člověka v tísni Iva Šedová poskytla serveru frydlantsko.eu rozhovor, ve kterém mluvila například o tom, proč jsou lidé s dluhy odsuzováni, co ji dává v práci naději nebo co ji naopak nejvíce štve.

Jak ses dostala k sociální práci? A jak k zaměření na dluhy? U sociální práce se říká, že to, jak se člověk zaměří – na dluhy, seniory, závisláky a podobně, souvisí úzce s jeho osobnostním nastavením, s tím, co je zač…

Jak to tak bývá, to důležité se člověku zpravidla přihodí náhodou. Tak mně zrovna po šesti letech na mateřské náhodou má milá kamarádka Magda Křížková z Jazzové osvěžovny (která tou dobou u Člověka v tísni začala pracovat jako podpora vzdělávání) oslovila s tím, že Člověk v tísni shání do Frýdlantu “dluhaře”. Moje cesta ale měla být o něco krkolomnější, nakonec jsem nastoupila jako terénní pracovnice na Frýdlantsku a k dluhařině jsem se dostala oklikou po třech letech v terénu, kde ale nicméně člověk dluhy řeší také prakticky denně.

Co tě na tom baví, co máš na své práci ráda?

Baví mě příběhy lidí. Baví mě zjišťovat, že nic není na první pohled tak jednoduché, jak se zdá. Baví mě hledat cesty a ještě víc mě baví je nacházet. Nacházet způsoby, jak pomoci lidem, kteří si mnohdy myslí, že už jim pomoci nejde. A taky mě baví rozbíjet si svoje vlastní předsudky a stereotypy.

Co tě štve?

Že ochrana není systémová. Že různé vlády na naší politické scéně daly vzniknout právním normám, které a priori nemají pouze ochránit zájem věřitele (a ten nijak nezpochybňuji – dluhy se platit rozhodně mají!), ale dát těžce vydělat některým skupinám, jejichž jednání je – byť jsou formálně zastřešeny nějakou komorou – v podstatě bezhraniční a že tím jednáním mnohdy fatálně ničí životy lidí, kteří by za normálních okolností své dluhy splatit byli schopni.

"Nevidím marnotratné požitkáře, ale lidi, kterým do života vstoupil úraz, nemoc, rozvod. Tyhle věci se nedají paušalizovat, i když bychom je rádi jednoduše viděli."

Narážíš na to, že jsou lidé v dluzích odsuzováni? S jakými představami o zadlužených lidech se setkáváš u těch, kteří dluhy nemají?

Dluhy jsou velké stigma a dlužník nemá nijak snadnou pozici ve svém okolí, leckdy i v rodině. Dluhy jsou problém pro zaměstnavatele dlužníka, špatnou sociální situaci rodiny vnímají i děti a bohužel ji velmi často vnímají i kamarádi či spolužáci dětí. O výkřicích na sociálních sítích a v internetových diskusích lépe nemluvit.

Obecně oblíbený úsudek je ten, že dlužník je člověk, který si půjčil na dovolenou a na vánoce. S takovým dlužníkem jsem se za čtyři roky své práce nesetkala ale ani jednou.

Nevidím dluh za nájem, vidím mámu, která zůstala sama s dětmi a na nájem si z důvodu zpožděné výplaty nemocenské musela půjčit bohužel u nejhorších šmejdů, protože pro banku není bonitním klientem.

Nevidím dluhy za dovolenou a vánoce, vidím rodinu, která si na likvidaci následků povodní před deseti lety musela půjčit postupně desítky tisíc a výpadek v příjmu v důsledku nemoci způsobil zpoždění ve splácení a postupné zesplatnění úvěrů, které jsou dnes už v exekuci.

Nevidím marnotratné požitkáře, ale lidi, kterým do života vstoupil úraz, nemoc, rozvod.

Tyhle věci se nedají paušalizovat, i když bychom je rádi jednoduše viděli.

Rozumíš tomu, že to tak vnímají a proč to tak vnímají?

Rozumím tomu, že existují lidé, kteří doma navnímali ty „správné“ vzory a mají poměrně silnou přirozenou sociální síť – to znamená, že v případě vzniku nějaké nepříznivé sociální události si s ní relativně snadno poradí. Z pohledu takových lidí je těžko pochopitelné, že spousta z nás tohle štěstí v životě prostě nemá a že to není ničí chyba. Že člověk může dělat chyby, že člověk může onemocnět, že může přijít výpadek v příjmech a už jedeme v kolotoči, který se nedá vůbec snadno zastavit. Chybí nám možná trochu pokora k tomu, co všechno se může stát i nám.

Ovlivnila tvá práce nějak to, co považuješ za důležité a jak vnímáš, co je hodnotné?

Spíš jsem díky té práci zjistila, že průšvih nemusí být nikdy daleko a že se opravdu nikomu nevyhýbá. Že zítra nemusím být tam, kde jsem dnes.

Nemyslet si, že mě pro malý dluh nebude nikdo hledat

A co praktického si z ní případně odnášíš – co dělat, nedělat, na co bacha?

Bude to znít jako klišé, ale jednoznačně vždycky bacha na stěhování a na poštu. Důsledně dbát na to, aby pošta chodila tam, kam má. A nemyslet si, že mě pro malý dluh nebude nikdo hledat. Bude. Teda určitě to minimálně zkusí, a když nenajde, dluh zcela jistě nepřestane existovat. Další zásadní a trochu školometská poučka je nepodepisovat nic, co jsem si nepřečetl. Vím, že to ne vždycky je snadné, bohužel většina mnohostránkových obchodních podmínek je psaných tak, že jsou velmi nesrozumitelné, neřku-li nečitelné. Už jenom to by ale mělo v člověku vzbudit pozornost a vlastně i podezření.

Jak se z toho nezblázníš?

Asi jsem nikdy neměla pocit, že bych se z něčeho měla zbláznit. Pomáhá mi víra v to, že to malými kroky jde měnit. Že se mění legislativa a že se koneckonců daří i pomalými krůčky měnit životy těch konkrétních jednotlivých lidí, kteří se mnohdy po mnoha měsících či letech mohou v klidu vyspat a nadechnout.

"Zaměstnavatelé začínají snižovat mzdy, někteří i propouštět. Všechno dohromady to není úplně optimální koktejl, který by mě naplňoval pozitivním očekáváním. Naopak – upřímně se domnívám, ač tedy dost nerada, že nejhorší nás teprve čeká."

Proč dluhaříš tady?

Za prvé jsem se tu narodila a vím, že žít tu není v porovnání s jinými oblastmi republiky nijak jednoduché. Vysídlené (a dosídlené) příhraniční oblasti nikdy nebyly nejatraktivnějším místem k životu, lidé, kteří mají potenciál studovat, zpravidla odcházejí a jen málokdy se vracejí. Je potřeba udržet tu život a je potřeba vytvářet tu takové prostředí a takové podmínky, aby se tu lidem žilo, když už ne snadno, tak alespoň ne vyloženě těžko.

Kdybys měla spoustu peněz a nemusela pracovat, jak bys žila?

Asi bych nechtěla mít tolik peněz, abych nemusela pracovat. Ale dokážu si představit, že se ráno probudím, vystoupám na kopec, čtu knihy a žiju si svůj malý život v malém městě s těmi, které mám nejraději. Což se mi ale vlastně děje a součástí mého malého života v malém městě je to, že můžu dělat i tuhle práci, takže vlastně… teď jinak žít nechci.

Celý rozhovor najdete na serveru frydlantsko.eu


Autor: Juliana Bindasová, frydlantsko.eu