Do školky chodí panenka, která má svůj osud a příběh… Lektorka o metodě, která děti učí chápat pocity druhých

Do školky chodí panenka, která má svůj osud a příběh… Lektorka o metodě, která děti učí chápat pocity druhých

18. 12. 2019

Některé mateřské školy navštěvují panenky. Občas zavítají i do školních družin a nejnižších ročníků základních škol. Chodí si za dětmi povídat, pomáhají jim vyjádřit pocity a komunikovat konflikty. Cílem metody Persona Dolls je zlepšovat vztahy ve školním kolektivu, učit děti empatii a citlivosti k vyčleňování a diskriminaci. Jak práce s panenkou, kterou si obvykle učitel vytváří sám, konkrétně vypadá, vysvětluje v rozhovoru Alena Felcmanová, která pedagožky a pedagogy tuto metodu učí. 

Co učitele vede k tomu pracovat s panenkami metodou Persona dolls?

Chtějí budovat dobré vztahy ve třídě a všímají si tendencí k vyčleňování, ať už mezi dětmi nebo rodiči, třeba podle země původu nebo majetkové situace rodiny. Obecně jde učitelům o zlepšování klimatu ve škole. Také se chtějí něco nového naučit a někdo doufá, že ve třídě tímto způsobem vyřeší nějakou konkrétní situaci.

Učitelky ve školkách, kde jsou děti z ekonomicky zajištěného prostředí, si například berou téma chudoby. Chtějí, aby děti dokázaly přemýšlet o tom, že peníze nejsou jediným měřítkem, zda je někdo dobrý a zajímavý.

Někdy zase do školky, která má hodně dětí s odlišným mateřským jazykem, přivedou panenku se zdravotním znevýhodněním. Popisují procesy vyčleňování, které mohou zažívat i děti odlišující se jinak. Když někdo nemá zkušenosti s vyčleňováním nebo rasismem, je těžké si to představit a vžít se do toho. Dobře s touto metodou pracují lidé, kteří znají podobné příběhy z okolí a vědí, že není dobré brát je na lehkou váhu.

Někdy má také paní učitelka příběh, který se v té školce odehrál už před lety a nikdo z dětí si na něj už nemůže pamatovat, a ten využije. Ví, co se řešilo a jak to probíhalo a může to s dětmi znovu zpracovat.

Daří se tímto způsobem konkrétní problémy mezi dětmi vyřešit?

Nemáme bohužel žádnou dlouhodobou studii, jen dílčí evaluace nebo diplomové práce. Ze zpětných vazeb a dopadů víme, že se u dětí zlepšuje schopnost interakce a mluvení o sobě a o svých pocitech. Učí se komunikovat konflikty a vyjádřit se, pokud se jim děje něco, co se jim nelíbí. A zároveň se učí i pozornosti k vyčleňování někoho jiného.

Jak to ve škole probíhá? Panenka obvykle sedí na skříni a čas od času ji sundají, nebo je zapojovaná průběžně?

Panenka je schovaná, aby ji děti neviděly, a chodí na návštěvu, třeba jednou za měsíc. V rámci školního roku přijde tak v průměru desetkrát. Celá konstrukce příběhu je taková, že panenka chodí do jiné školy a sem jde právě jen na návštěvu. Paní učitelka se kamarádí s rodinou té panenky a do školy ji přivedou rodiče, babička nebo třeba pěstouni.

Proč nemůže být ve třídě pořád přítomná?

Je napínavější, když panenka není součást vybavení školky, ale někdo, kdo se přijde za dětmi podívat. V nějaké fázi práce s panenkou se objeví, že se jí někdo posmívá za něco, co nemůže ovlivnit, ať je to vzhled, nějaké znevýhodnění nebo rodinné zázemí. A to nemůže probíhat ve školce, kde se to řeší. Dbá se o nastavení bezpečného prostředí.

Každá panenka má svůj jedinečný příběh?

Každá má jeden konkrétní příběh, jeden osud. A je důležité, aby svoji identitu neměnila. Málokdy můžeme navázat vztah s někým, kdo si nechá každý týden říkat jinak, i když vypadá stejně. Chceme, aby si děti k panence vytvořily vztah a pochopily, že lidské příběhy a rodinná zázemí jsou různé. Příběhy jsou silné nástroje pro sdílení a poznávání světa kolem nás. Na tomto principu funguje i Persona Dolls. Příběh je formát přístupný mladým lidem i malým dětem. Pracuje nejen s fakty, ale i s napětím a emocemi. Pomáhá nám rozvíjet empatii a vžít se do jiné perspektivy. To jsou všechno kompetence, které potřebujeme pro rozvoj respektu a zájmu o druhé, ale i zájmu o sebe sama.


Kde učitelé konkrétní panenku získají, a jak její příběh vzniká?

Panenku si vytvoří učitelé během kurzu. Ten trvá obvykle kolem půl roku, a jde o tři třídenní setkání. Panenku vyrábějí hned během prvního bloku. Předchází tomu společná reflexe, aby věděli, jaké téma je vhodné do kolektivu dětí přinést. Musí to být téma, ke kterému mají sami vztah, aby to bylo autentické. Během kurzu panence postupně vytvářejí její životní příběh.

Vzpomínám na jednu panenku, byl to chlapec a měl jako téma gender. Měl dlouhé vlasy a povídal si s dětmi o tom, jak se chovají holky a jak se chovají kluci. Což mě zaujalo, protože to si málokdo vezme. Mám dojem, že téma mužství a ženství je v České republice tabuizované. Jako lektoři máme taky své panenky. Máme Adama, který se pohybuje pomocí vozíku, bydlí v Jihlavě a má rád palačinky s marmeládou. Pak máme Tondu, který bydlí v Praze a má dva bratry a chtěl by být hasičem. Beáta bydlí u Hanky a Lukáše, což jsou její pěstouni, a bydlí s nimi v Ústí nad Labem. Každé to dítě – panenka – má něco rádo a témat, o kterých se s nimi lze bavit, je spousta, většinou se učitelé inspirují dětmi, které mají v okolí.

Je panenka přenositelná i do jiného kolektivu dětí, než pro který vznikala?

Ano, panenka patří k paní učitelce a ona s ní může chodit do kolektivů dětí, se kterými pracuje. Samozřejmě třídy se mění a někdy se objevují různé technické výzvy, jako třeba kolik je panence vlastně let, když ty děti samy stárnou, na to je určitě dobré myslet. Ale není to zase takový problém. Jedna paní učitelka pracuje s panenkou už sedm let a prošla několik pracovišť a panenku pak třeba znají děti z celé školky, ne jen z jedné třídy.

Kde metoda vznikla a jak dlouho se u nás používá?

Původně pochází ze Spojených států, kde se rozvinula v osmdesátých letech 20. století. V historii Persona Dolls je několik významných osobností. Američanka Louise Deman-Sparks, která s tímto přístupem začala, byla pedagožkou předškolního vzdělávání a pozorovala, že děti tmavší barvy pleti zažívají nějakou formu vyčleňování, na kterou nestačí říct, jsme přece všichni stejní, a tím se to spraví. Chtěla mít nějaký nástroj, jak se s dětmi o tom bavit. V Británii na ni navázala pedagožka Babette Brown, která nedávno zemřela, a Carol Smith v Jižní Africe. V Británii metoda funguje trochu jinak. Vytvářejí se typizované panenky s příběhem, se kterými se učitelé učí pracovat. Druhý přístup, který sledujeme i my tady, je, že si konkrétní pedagožka nebo pedagog vytvoří konkrétní panenku podle svých potřeb a potřeb dětí. Výhodou našeho přístupu podle mě je, že pedagog má s panenkou intenzivnější vztah, protože si ji sám vytvořil a má pak i větší motivací s ní dlouhodobě pracovat.

U nás se metoda používá od roku 2012. Teď probíhá živá mezinárodní spolupráce napříč zeměmi, kde všude se používá. Mluví se o podobných účincích, které metoda má především na rozvoj měkkých dovedností, jako jsou sociální, emoční a komunikační kompetence. Příběhy a zkušenosti z praxe jsou hodně podobné. Je to jako se šikanou, vyčleňování jako systém funguje univerzálně.

Stalo se někdy, že by vedení školy nebo rodiče s metodou nesouhlasili?

Zřídkakdy, ale bohužel se to stává. Ze 130 kolegů, kteří pracují s Persona Dolls, jsme to řešili celkem asi pětkrát. Většinou je důvodem odmítnutí práce s panenkou rasismus nebo jiná forma xenofobie. Nemusí to být přímo nesnášenlivost vedení škol, ale často je to obava vedení, jak metodu představit před rodiči, kteří více či méně otevřeně nesnášenliví jsou. Nejčastěji se to děje s panenkami, které mají hnědou barvou pleti, nebo je součástí jejich příběhu romská identita. To jsou ostatně v České republice velmi silné důvody k vyčleňování a reakce na panenky nám to jen potvrzují. Stalo se nám to i s panenkou s rodiči stejného pohlaví.

Jedná se často o strach vysvětlovat demokratické principy a principy lidských práv rodičům a stát si za nimi. Z mého pohledu není možné ve školách tolerovat rasismus a nesnášenlivost. Jedná se o veřejné instituce, které by měly představovat a hájit demokratické principy a principy právního státu pro všechny děti. Samozřejmě se to netýká jen barvy pleti. Obecně práce s Persona Dolls znamená: chceme vytvářet bezpečné prostředí pro vaše děti. Tak aby nebylo možné se dětem posmívat nebo je znevýhodňovat kvůli původu, vzdělání rodičů či ekonomickému zázemí rodiny.

Myslím, že je třeba podporovat školy, učitele a jejich vedení v tom, aby tyto hodnoty jasně komunikovali navenek. Aby dovedli rodičům vysvětlit, co respekt a otevřenost přinese i jejich dítěti. Neříkám, že je to snadné, naopak. Ostatně jinak bychom to vůbec nemuseli řešit a školy a školky by si s tím poradily samy.

Co důležitého metoda do škol přináší?

Učení často probíhá v rámci vztahů. Děti se učí od rodičů, kterým důvěřují a které chtějí napodobit, od učitelů a dospělých, kteří mají zájem o konkrétní činnosti, nebo dovedou děti zaujmout, učí se také od kamarádů, ke kterým mají vztah.

Je to hodně o mezilidské komunikaci a respektu. Někdy máme zpětnou vazbu, že i když učitelé potom s panenkou již dál nepracují, odnášejí si do praxe styl práce a komunikace. Přejmou to do běžné praxe a začnou si víc všímat vyčleňování mezi dětmi.

Text vyšel na webu magazínu Rodiče vítáni

Autor: Kateřina Lánská