Dobrovolnictvím se snažím čelit trendům naší společnosti jako je sobectví a lhostejnost

Pavle, na úvod se čtenářům prosím představ. Kdo jsi?

Snažím se být filosof, jak profesně tak v životě. Dále jsem taky šťastný otec a manžel a snažím se být žít naplněný život, k čemuž patří také, že chci dělat něco smysluplného.

Jak dlouho si dobrovolníkem a co konkrétně v rámci dobrovolnictví pro Člověk v tísni děláš?

Lehce přes rok doučuji jednoho chlapce češtinu a především matematiku. Scházíme se někdy u něj doma, ale častěji v knihovně.

Můžeš to popsat více podrobně? Co vše vyplňuje čas, který věnuješ druhým jako dobrovolník?

Obvykle jednou týdně - podle potřeby někdy častěji, občas se nestihneme sejít - s tímto chlapcem, resp. už mladým mužem probírám, co se učí ve škole, v současnosti v deváté třídě. V podstatě se můžeme zaměřit na jakoukoli látku, ale obvykle mívá problémy hlavně s matematikou, takže se mu snažím vysvětlit, jak to funguje a procvičujeme to na příkladech. Často si ale třeba i povídáme o tom, čím žijeme, o současném světě, někdy si spolu čteme i básně a povídáme si o nich. Několikrát jsme spolu taky byli na nějaké kultuře, třeba v divadle nebo na koncertě. Pořád mě příjemně překvapuje, jak umí být k takovým věcem vnímavý.

To zní skvěle! Baví tě to? Proč ses pro dobrovolnictví rozhodl?

Sice je to někdy náročné, když s matematikou opravdu zápasí, ale celkově je pro mě doučování velmi naplňující. Je pro mě objevné vidět, jak zajímavá osobnost se může skrývat v relativním outsiderovi. Kromě toho, že se věnujeme třeba matematice, se snažím svému svěřenci také ukazovat, co je na něm výjimečné, a tím mu trochu pomáhat tvořit si sebevědomí. Řekl bych, že v životě moc povzbuzení zatím nedostal. Pro dobrovolnictví jsem se rozhodl, protože obdivuji, co celkově Člověk v tísni dělá. Také jsem měl a bohužel stále mám dojem, že česká společnost pod vlivem populistických a xenofobních politiků hrubne a upadá do barbarství. Spolupráce s Člověkem v tísni je jedna z možnosti, jak těmto trendům čelit, a konkrétními činy ukazovat, že sobectví a lhostejnost mají i alternativu v péči o druhé a náš společný svět.

Co jiného kromě dobrovolnictví rád děláš ve svém volném čase?

Hlavně miluji operu a vážnou hudbu, taky moc rád čtu a chodím na výstavy. Radost mi dělají i procházky a výlety do přírody. Ale celkově mi může udělat radost ohromné množství věcí, život je tak bohatý, když má člověk otevřené oči.

Bez čeho si neumíš svůj den představit?

Každý den si potřebuji dát své ženě najevo, že ji mám rád. Taky je pro mě den neúplný, když si nepřečtu ani jednu báseň a nejdu na alespoň krátkou procházku.

Máš nějaké moto, který se v životě řídíš?

Na dveřích ani jinde žádné moto nemám. Ale kdybych měl něco formulovat, pak bych řekl asi toto: Nikdy si nemysli, že jsi dosáhl nějaké definitivní moudrosti a všechno podstatné už chápeš a víš. Respektuj druhé v jejich jinakosti a nemysli si, že je úplně znáš. Ale pro mě samotného není zdaleka vždy snadné se řídit ať už tímto nebo jakýmkoli jiným motem.

Chtěl by si čtenářům něco sdělit závěrem?

Nechtěl bych někoho poučovat, ale dovolím si vyjádřit své přesvědčení, že pokora není neslučitelná se sebevědomím a s vírou, že v každém z nás je i něco dobrého, co si zasluhuje úctu.

Moc díky za rozhovor!