Dvě tváře doučování
Publikováno: 29. 5. 2020 Doba čtení: 3 minuty
Čas běží a už jsou to téměř čtyři měsíce, co mě v Otevřeném klubu navštěvují dvě studentky. Společně se věnujeme přípravě k maturitní zkoušce. V klubu pracuju od ledna a tohle je má první zkušenost s doučováním.
Co mě příjemně překvapilo je, že nejde o klasickou výuku, jako se děje ve školách. Je to mnohem širší rámec. Společně jsme si mezi sebou vybudovaly důvěru a troufám si říci, že jsme se staly přáteli. Rozebíráme spolu učební látku a najdeme si také čas popovídat si o sobě. Ani vsouvislosti s nedávno vzniklou situací pandemie jsme s děvčaty neztratily spojení, vídaly jsme se na sociálních sítích a doučování probíhalo on-line.
Proč jsem se rozhodla podělit se s vámi o náš příběh?
Bylo zajímavé vidět vývoj situace u studentek. Když pandemie začala, holky byly rády, že nemusí do školy. Užívaly si volna a měly čas se připravovat k maturitě. „Každý z nás žil v představě, že si dáme 14 dní "volna", a pak se zase vrátíme zpět do školy.“ uvádí Mája. A Kačka doplňuje „První pocity nás všech byly zmatené, ale potom jsme se pochopitelně radovali.“
Po dvou měsících, když jsme se konečně mohly opět osobně setkat na doučku, mě zasáhla jedna z myšlenek studentek. Holky se shodly na tom, a v podstatě si zasteskly, že vlastně jako maturanti nezažijí to, co každý rok zažívají jiní. Také, že se nerozloučí se spolužáky. Ráda bych se s vámi podělila o to, jak obě situaci prožívají.
Mája
„Koronavirus nás maturanty připravil o možnost si poslední rok patřičně užít. Nemohly jsme pasovat budoucí čtvrťáky, nemohly jsme pozlobit nižší ročníky při posledním zvonění a v neposlední řadě nebudeme mít na památku žádné fotky či videa z těchto událostí. Což mě osobně dost mrzí, protože i když se ve třídě přímo nemilujeme, tak i přes to jsme spolu strávily 4 roky života a věřím tomu, že každá z nás by si chtěla za pár let připomenout tyhle radostné okamžiky. Bohužel nám není přáno.“
Kačka
„Patří sem i to, že jsme si stěžovali na chození do školy, ale když se ohlédnu zpět, tak to vlastně rychle uteklo, podcenili jsme si ty školní léta užívat a víc se soustředili na hádky ve třídě a samé zlé pomluvy. Tolikrát jsem se vzbudila s pocitem, že do školy jít nechci, ale vím, že teď bych dala cokoliv, abych mohla prožít normální den.“
Pandemie a s ní spojená omezení měly velký vliv na všechny kolem nás a nikdo si neuvědomoval, jaké budou mít důsledky. „Tahle situace, která se nikdy nemohla předvídat, nám všem změnila životy ze dne na den.“ vnímá situaci Kačka. Mája doplňuje ještě jednu důležitou věc: „Závěrem bych chtěla říci, že tato situace pro nás není nijak výhodná, jak si mnozí myslí. Raději bych řádně navštěvovala školu a měla jasně dané instrukce, co se týče maturit, než žít v úplné nejistotě.“
Mnohým z nás, troufám si říci, nedošlo, jak studenti situaci vnímají a že by to pro ně mohl být dokonce také stres. Jsem ráda, že jsem měla možnost do jejich života nahlédnout a že s děvčaty máme mezi sebou takovou důvěru, i když jde „jen“ o doučování.
