Hůle versus Sokol: Kdo říká nesmysly o advokátech

Hůle versus Sokol: Kdo říká nesmysly o advokátech

1. 10. 2020

Rozhovor našeho dluhového experta Daniela Hůleho pro Lidové noviny, ve kterém Hůle kritizoval některé advokáty kvůli obchodu s chudobou, vyvolal silnou odpověď advokáta Tomáše Sokola. Ve svém příspěvku Hůleho obvinil z neznalosti a demagogie a také prohlásil, že Hůle "cestu k socialismu viditelně neopustil". Jak na tento výpad zareagoval Daniel Hůle?

Na počátku stála podle všeho poznámka Daniela Hůleho na účet tvůrců nemravného systému vymáhání dluhů v ČR, která vyprovokovala advokáta Tomáše Sokola k dehonestačnímu článku. 

LN: Jak tuhle dnešní situaci vidíte za deset let?
Doufám, že za deset let budeme kulturně blíž dnešní západní Evropě, a ne naší komunistické minulosti. Věřím, že firmy budou poskytovat kvalitní a férové služby, dluhy se budou vymáhat, exekucí bude desetina a pro ty, kdo zkrachují, bude tříleté oddlužení.

A snad už tu od advokátů, kteří nám na sklonku milénia nadělili nejšílenější systém vymáhání dluhů v Evropě a pro něž byla jakákoli snaha o omezení obchodu s chudobou projevem marxismu, nebude znít normalizační étos, kdy morálka byla nadávkou.

Celý rozhovor s Danielem Hůlem si můžete přečíst zde. Níže uvádíme nejprve článek Tomáše Sokola a poté odpověď Daniela Hůleho...

Tomáš Sokol: Nesmysly o advokátech

V diskusi, zda případně jak změnit exekuční řád, začíná přituhovat. Do boje se vydal i pan Daniel Hůle. Nic moc o něm nevím, podobně jako on, soudě podle obsahu článku s názvem V exekucích jsou klíčoví advokáti (LN 14. 9.), neví nic o exekucích. Zato hodně nemá rád advokáty.

Nemyslím, že by snad bylo číkoliv povinností mít advokáty rád, a nehodlám pozitivní city vnucovat ani panu Hůlemu. Ovšem způsob, jak svoji nelásku demonstruje, za pár řádek stojí. A rovnou se omlouvám, pokud urazím něčí inteligenci připomínáním notoricky známých faktů.

Začnu citátem z článku, takto reakcí na otázku, čeho důsledkem jsou statisíce lidí v exekuci:

„Pomýlené víry jinak slušných politiků, že neodpovědnost nemá být regulována, enormního vlivu velkých věřitelů, například bank nebo advokátů obchodujících s chudobou, a největších exekutorských úřadů, které si mohou koupit téměř cokoli a kohokoli.“

Výrok je kombinací neznalosti a demagogie. Speciálně pokud jde o ty advokáty, obchodující s chudobou. Především je to stará finta. Není-li možné někoho jasně označit jménem a popsat to, co nedělá dobře, nebo čím dokonce porušuje zákon, je možné ho alespoň pomluvit. Spojit ho s něčím, co zní tak nějak nehezky.

Za svůj život vzpomínám na ty, co kazili mládež, narušovali klid k práci, případně ohrožovali světlé zítřky. A teď tu jsou advokáti, kteří obchodují s něčím, s čím se obchodovat reálně nedá. Ale každý, kdo je k tomu příslušně naladěn, si pod tím jistě představí něco nepěkného.

Oč se vsadíte, že pan Hůle nepodal ani nepodá důvodnou stížnost na advokáta, který by porušoval zákon či etický kodex advokacie tím, co on nazývá obchodem s chudobou? Nepodá, jelikož nic takového reálně neexistuje.

Vymožitelnost práva

A pokud jde o počty těch exekucí, jsou jen poslední fází realizace toho, po čem se léta volalo. Vymožitelnosti práva. A též realizací ústavního práva vlastnit majetek. Nic víc, nic méně. Čím více lidí nebude platit své dluhy, tím víc bude exekucí. Tedy pokud se nepodaří exekutory zlikvidovat úplně. Pak budou jen ty dluhy.

Zase se můžete vsadit, o co chcete, že pan Hůle neseděl na žádném jednání, při kterém by byli manažeři banky v čemkoliv utvrzováni advokáty.

Na otázku, jak vidí tuhle dnešní situaci za deset let, pan Hůle věští mimo jiné toto: „A právě advokáti sehrávají klíčovou roli i v případu oné banky. Utvrzují její manažery a ekonomy v přesvědčení, že zlovolní klienti, kteří bance nesplácejí podle plánu, mají zaplatit i odměnu advokátů z jedné z nejdražších advokátních kanceláří u nás. Víte, já jsem už mockrát viděl, jak se i chytří lidé snadno ocitnou v zajetí advokátních dogmat o vině a trestu. Jak nabudou pocit, že si mohou vše dovolit. A formalistické rozhodování české justice, která místo nalézání práva pouze líně čeká, jestli se žalovaný nezačne bránit, tomu jen nahrává.“

Zase se můžete vsadit, o co chcete, že pan Hůle neseděl na žádném jednání, při kterém by byli manažeři banky v čemkoliv utvrzováni advokáty. To, že pohledávky musí banka stejně jako kterákoliv jiná právnická osoba vymáhat všemi zákonnými prostředky, protože jinak hrozí manažerům povinnost hradit škodu anebo trestní stíhání pro porušení povinnosti při správě cizího majetku, se už dnes učí na vysoké škole. Na to si nemusí manažeři zvát advokáty. Ani k tomu, aby zjistili, že mají-li nárok na náhradu za zastoupení advokátem v soudním řízení, musí ho ze stejného důvodu uplatnit. Jinak svoji firmu poškozují.

A když už budete v tom sázení, můžete si přihodit i na to, že pan Hůle „nedá“ ani jedno advokátské dogma o vině a trestu. Stesk nad justicí, která líně čeká, jestli se žalovaný nezačne bránit, zřetelně deklaruje představu pana Hůleho o cinklém řízení, ve kterém soud stojí na straně jednoho z účastníků.

Pan Hůle tu neskrývaně želí takzvané manudukční povinnosti, kterou jsme opustili záhy poté, kdy jsme opustili cestu k socialismu. Samozřejmě se nabízí poznámka, že pan Hůle tu cestu k socialismu viditelně neopustil, když vyčítá justici něco, co je její předností. Totiž nestrannost.

A jen stručně na závěr. Tak jako pan Hůle se chovají a takhle historií kráčejí demagogové. Když nejsou argumenty věcné, tak se začne kádrovat a obecně se od argumentů ad rem přejde k argumentům ad personam. Tedy ne co se dělo, děje nebo má dít, ale kdo je ten, jenž zastává opačný názor, co provedl, provádí nebo provede nekalého, případně totéž o jeho rodičích, přátelích apod.

Slušné to není a v odborné diskusi je to naprosto nemyslitelné.

Daniel Hůle: Pane Sokole, už se radši nesázejte

Angličan nikdy nežertuje, jde-li o tak vážnou věc, jako je sázka, říkal Jules Verne. Naštěstí nejsem Angličan. A pane Sokole, vy se radši už nesázejte. Advokát Tomáš Sokol se totiž minulý týden pomyslně se svými čtenáři vsadil hned třikrát (Nesmysly o advokátech, LN 24. 9.).

Nejprve se vsadil, že jsem důvodně nepodal žádnou stížnost na advokáta pro obchod s chudobou. Podal jsem přitom několik stížností a v případě stížnosti na advokáta Cinka (Čj.: S-1256/2016-005) dokonce sama komora na něj na základě mé stížnosti podala kárnou žalobu. Tento advokát se rozhodl vydělávat na chudých a zoufalých lidech, kteří skončí na nejdražší záchytce v Česku. Jakožto majitel plzeňské záchytky si za pobyt účtoval 4,5 tisíce, své oběti nechával navíc podepsat dohodu o uznání dluhu s rozhodčí doložkou a směnkou. Pohledávku následně předával Plzeňskému inkasnímu družstvu, které založil a které si jej pak najalo jako advokáta v rozhodčím a exekučním řízení. Naší klientce, která po znásilnění třikrát skončila na záchytce, tak vytvořil dluh přes 100 tisíc. Tomu, pane Sokole, říkám obchod s chudobou.

Podruhé se vsadil, že jsem nikdy neseděl na jednání, kde by se advokáti věřitele snažili přesvědčit manažery, že účtování drahých advokátů na vymáhání malých dluhů je nezbytné. Přitom jsem se takových jednání účastnil mockrát, naposledy před dvěma týdny v jedné bance, kde advokáti vysvětlovali, proč musí účtovat za vymáhání bagatelních dluhů prostřednictvím formuláře drahý, tzv. neformulářový advokátní tarif. Konkrétně za dluh osm tisíc požadovali odměnu místo obvyklých tisíc korun více než šest tisíc. Manažeři se nakonec rozhodli své advokáty nevyslyšet.

S advokátem Sokolem si opravdu nemůžeme porozumět. Jako byznysmen totiž vydělával jak na privatizaci spravedlnosti v podobě rozhodčího řízení, tak na nemravných odměnách advokátů např. při vymáhání pro pražský dopravní podnik. Svůj byznys přitom obhajoval právě oním dogmatem o vině a trestu.

A nakonec se vsadil, že nedám dohromady žádné advokátní dogma o vině a trestu. Přitom toto je oním dogmatem, tedy utkvělá představa některých advokátů, že dlužník je vždy vinen a musí být v maximální míře za všech okolností potrestán, bez ohledu na ekonomickou racionalitu.

S advokátem Sokolem si opravdu nemůžeme porozumět. Jako byznysmen totiž vydělával jak na privatizaci spravedlnosti v podobě rozhodčího řízení, tak na nemravných odměnách advokátů např. při vymáhání pro pražský dopravní podnik. Svůj byznys přitom obhajoval právě oním dogmatem o vině a trestu.

Odhaduji, že žádný dlužník společnostem jako Home Credit a dalším nezpůsobil ani zdaleka tak vysokou ztrátu jako využívání služeb Sokolem spoluzaložené Společnosti pro rozhodčí řízení. Její rozhodci totiž běžně rozhodovali na základě neplatné rozhodčí doložky, takže tyto pohledávky jsou dnes prakticky na odpis. Naposledy takto letos odepsal desítky tisíc pohledávek vymáhaných na základě neplatných rozhodčích nálezů právě Home Credit. Tehdy Sokol své klienty lákal na rčení „Právo patří bystrým“. Právo ale naštěstí ani v Česku nepatří nikomu.

Ale zpět k exekucím. V minulém týdnu po mnoha odkladech o změnách v pravidlech exekucí hlasoval klíčový sněmovní ústavně právní výbor, což vyvolalo celou řadu reakcí v médiích.

V Info.cz zaznívalo jásání, v Deníku N dominovalo poraženectví. Jako by nejdůležitější či jedinou změnou bylo zavedení místní příslušnosti exekutorů. Na rozdíl od insolvencí, kde prakticky celá vyspělá Evropa má nesrovnatelně mírnější systém vůči dlužníkům, nesoutěžící soukromé exekutory nemá prakticky nikdo. Buď jsou exekutoři soukromí a soutěží, nebo státní bez soutěže. Radek Hábl navíc hezky ukázal, že v osmi z deseti nejbohatších zemí Evropy soukromé exekutory nemají, a přesto tam trh služeb funguje lépe než v Česku. Pokud budou už sražené příjmy dlužníků chráněny a mobiliární exekuce probíhat férově, budeme zase o kus blíž modernímu právnímu státu.

V osmi z deseti nejbohatších zemí Evropy soukromé exekutory nemají, a přesto tam trh služeb funguje lépe než v Česku


Autor: ČvT