Já a Lucián
Publikováno: 22. 6. 2016 Doba čtení: 3 minuty
Lucián není reálné jméno dítěte, jehož příběh Vás v následujících řádcích čeká. V rámci zachování anonymity jsem ho takto přejmenovala já. Když se řekne Lucián, představím si čerta a tak jsem toho svého Luciána vnímala ze začátku také.
V dubnu 2014 jsem nastoupila do předškolního klubu Kereka. Bylo přihlášeno 15 dětí ve věku od 3 do 6 let. Mezi takzvané „tříleťáky“ patřil i Lucián. Na první pohled díky svým kudrnatým vlasům andělské dítě. V přístupu k činnostem a ostatním už byl spíš čertíkem. Věčně bojkotoval jakoukoli činnost, hračky ostatním dětem bral, ale odmítal cokoli půjčit, ačkoli si s hračkou už nehrál. Byl v rodině nejmladší, takže mu doma vše procházelo. Práce tedy s Luciánem nebyla jednoduchá.
Za ty dva roky, co v klubu pracuji, došlo u Luciána k velkému pokroku. Teď je zodpovědný kluk, který rád pomáhá dospělým i dětem. Vždy nabídne pomoc při otevírání pití, přenesení kláves a u spousty dalších činností. Nedělá mu také problém půjčit hračky. Často chce dělat radost rodině, kamarádům i kolegyním z vedlejší kanceláře. Jednou se třeba rozhodl, že každé z nich přinese z vycházky šeřík a ujišťoval se, jestli jsme na někoho nezapomněli. Je to drobnost, ale potěšila opravdu všechny.
Jako každý z nás, má i Lucián dny, kdy je těžké ho namotivovat a zabavit, ale nakonec se vždy nějak domluvíme. Je vidět, že i když se do činností přímo nezapojí, tak vnímá a získané informace dokáže použít ve správný čas. Oproti začátkům už Lucián tak často neříká, že něco nebude dělat, protože to neumí. Někdy se to stane, ale po připomenutí úspěchů u jiných činností, které se musel nejdřív naučit, se Lucián snaží opět uspět. Díky používání metody pojmového vyučování si i sám Lucián všímá podobností mezi různými předměty a občas zkouší, jestli si jich všimnu i já. Třeba u svačiny si všiml, že máme svačinu podobnou v tom, že oba máme rajče, ačkoli každý jinak velké a s kamarádem měl svačinu podobnou tím, že měli šunkový salám, ačkoli každý v jiném pečivu. Svačina každého z nás vypadala na první pohled úplně jinak, ale Lucián i přesto nalezl podobnosti.
Velkou radost mám také z toho, že se Lucián snaží najít originální řešení problému. Například když měl náladu hrát na hudební nástroje, ale už jsme se připravovali na vycházku, sám navrhl, že si můžeme přeci zahrát venku! Je to tak jednoduché, ale mě to nenapadlo. Já navrhla pouze to, že si zahrajeme, až se vrátíme. Díky nápadu Luciána jsme tak měli neobvyklou procházku parkem, která všem zvedla náladu.
Někdy mám pocit, že nemluvím s dítětem, kterému je 5 let, ale s dospělým člověkem. Například na otázku: „Co je to láska?“, neodpověděl jako ostatní děti (Když si dva dávají pusu, mají se rádi, dávají si dárky...). Jeho odpověď byla stručná, ale jasná: „Láska? To je život…. A taky kytky a srdce.“
Těší mě, že pokroku si všimla i paní knihovnice, kterou pravidelně s dětmi navštěvujeme. Sama řekla Luciánovi i mě, že se hodně změnil. Už vydrží déle sedět, nevykřikovat a je vidět, že nad tím, co řekne, většinou přemýšlí.
Lucián byl jako předškolák přijatý do mateřské školy. Mám velkou radost, že jeho rodiče si uvědomují důležitost předškolního vzdělávání a Luciána do školky přihlásili. Věřím, že bude ve školce spokojený. Lhala bych, kdybych řekla, že mi na jednu stranu není líto, že odchází, ale tak to mám vlastně se všemi dětmi. U Luciána je zkrátka víc vzpomínek a tak na něj budu nejspíš o něco více vzpomínat…
Služba předškolního klubu je hrazena z prostředků kampaně Lepší škola pro všechny.
