Jak jsem získal nejlepšího průvodce po Praze

Radku, co tě přivedlo k myšlence zapojit se do dobrovolnických programů Člověka v tísni?

Když jsem studoval na Univerzitě v Pardubicích, doučoval jsem jako dobrovolník jednu žákyni, která pocházela ze sociálně slabších poměrů, stejně jako vaši klienti. Potom co jsem pokračoval ve studiu tady v Praze, hledal jsem podobnou aktivitu a oslovila mě myšlenka spolupráce právě s Člověkem v tísni.

Programy sociální integrace se věnují široké škále témat, od předškolních klubů přes doučování po kariérní poradenství. Co tě oslovilo zrovna na programu mentoring pro dospívající?

Ona žákyně ze sociálně znevýhodněného prostředí, kterou jsem v Pardubicích doučoval, byla ve skutečnosti strašně zajímavá a chytrá mladá slečna. Postupně jsme dospěli k tomu, že není od věci, pokud doučování probíhá v prostorech mimo domov, někde v parku či kavárně. Pár z těch doučování pak také probíhalo úplně jinou formou než učení ve škole. Povídáním o doučovaném předmětu, řešením osobních problémů nebo volným klábosením „o životě“. Odsud vedla jen krátká cesta k mentoringu.

V čem vidíš přínos této služby pro klienty - mentees?

Já to vidím asi tak, že váš/náš klient alespoň na část týdne cítí, že i přes tíživou životní situaci, kterou často doma má, mu někdo zkouší porozumět, vyslechne ho. Že vidí, pozná a dostane se na místa, kam by ho samotného buď nepustili, nebo by se tam s rodiči vůbec nevypravil. Potom taky v tom, že ten mladý člověk v tuhle danou chvíli může dělat to, co si on sám vybere, co ho baví, co prostě dělat chce. Líbí se mi taky, že o tom, co bude dělat a jestli se do programu mentoring vůbec zapojí, rozhoduje on sám.

Jak jste spolu vycházeli?

Asi jako v každém vztahu mezi dvěma lidmi mezi námi proběhly chvilky lepší a horší. Na úplném začátku jsem moc nevěděl, jak s ním mluvit, jak mu vůbec porozumět. Potom jsem to zkrátka přestal tolik hrotit a důvěrné pouto postupně vzniklo. Základem bylo spolu komunikovat, naslouchat a podnikat různé zajímavé akce. Myslím, že nás to pak oba moc bavilo.

Co jste třeba podnikali?

Jeho největší zálibou bylo hledání drobných, malých pokladů, takzvaný kešek :). Za tímto účelem jsme podnikali různé výlety a s dopomocí tohoto koníčku jsme se snažili prozkoumávat pražská zákoutí a uličky. Většinu z nich už však měl můj malý průvodce projitou. Prahu zná skvěle, občas jsem mu akorát konkrétní místa zasadil do historického kontextu. Snažili jsme se i o to, aby mentee víc četl.

Zaznamenal jsi v průběhu nějaký progres?

Jakákoliv aktivita, která probíhá s takto mladým člověkem je docela pomalá a čas od času musí mentor všechny ty naplánované cíle přehodnotit, někdy možná i začít znovu od začátku. U mentoringu samotného je dle mého názoru dost obtížné tyhle pokroky měřit. Ve škole máme známky, v práci nás hodnotí na výplatních páskách, ale jak ohodnotit progres a vývoj menteeho? Řečnická otázka, na kterou lze jen dost těžko odpovědět. Já si ale myslím, že mému klientovi dal mentoring hodně. A na konci roku jsme oba anonymně vyplňovali dotazník s hodnocením, který prý dopadl nadprůměrně pozitivně, a to ze strany mentorů i mentees.

Šlo o jednosměrný proces, nebo ses během toho roku něco naučil i ty?

Jednosměrný proces to rozhodně nebyl, to nemůžu v žádném případě říct. Dalo mi to hodně, nebo možná ještě víc. Uvědomil jsem si, že spousta věcí, které člověk řeší, takových těch každodenních starostí je v porovnání se starostmi některých lidí naprosto malicherná a zbytečná.

Další super bonus pro mě bylo to, že jsem získal jednoho z nejlepších průvodců po Praze, k tomu navíc byli prohlídky městem zcela zdarma.

Moc ti děkuji za tvůj čas. Chtěl bys na závěr ještě něco vzkázat?

Já děkuji Tobě, že jsem mohl do mentoringu vůbec nastoupit. Chtěl bych vzkázat, že pokud nad dobrovolnictvím v těchto programech někdo alespoň trošku uvažoval a uvažuje, tak ať to zkusí a jde do toho. A přestože to občas může být velká výzva, jedná se o velmi smysluplnou věc, která za to fakt stojí.