Jaké to je být dobrovolníkem?

Lenka Slámová je moje kamarádka, spolužačka z vysoké školy, pracovnice OSPOD, talentovaná výtvarnice, ale také velice chytrá a obětavá bytost. Když si nevím ve škole s něčím rady, buďte si jistí, že jdu za ní. A ona? Vždycky je ochotná pomoci. Studuje druhou vysokou školu, aby mohla být učitelkou, a já myslím, že všichni její budoucí žáčci se mohou už nyní těšit. Lenka je dobrovolnicí od září a doučuje Mirečka, prvňáčka, který opakuje ročník. Po jejich prvním společném doučování prohlásil, že to byl jeho úplně nejlepší den. To už o něčem svědčí. Jaké je to být dobrovolníkem, vám řekne ona sama:

Leni, co Tě vedlo k tomu, že sis ve svém nabytém programu našla čas na dobrovolnictví?

Přemýšlela jsem o tom už nějakou dobu a chtěla jsem být nějak "nesobecky" užitečná, udělat něco dobrého a možná taky poznat nějakou fajn rodinu, které bych mohla pomoci.

Čeho ses bála, když jsi do toho šla? Bála-li ses?

Nejvíc asi toho, jestli si sedneme a jestli se mi podaří s tím dítětem opravdu navázat nějaký kontakt, toho, jestli mě přijmou, protože kdyby ne, tak by to doučování bylo určitě bez efektu.

Už jsi byla dobrovolníkem někdy dřív?

Jednou jsem docházela do rodiny, kde na kluka ve třetí třídě maminka neměla čas, dělala jsem s ním úkoly, to trvalo asi dva měsíce. Jinak jsem v tom nováček.

A proč zrovna doučko? Proč ne třeba dobrovolník v nemocnici nebo cokoli jiného?

Mám ráda práci s dětmi, jsou bezprostřední a kontakt s nimi mi v tomhle ohledu vyhovuje. I moje zaměstnání se točí kolem dětí, tak to tak nějak zapadalo.

Pamatuješ si, jaký jsi měla pocit, když jsi poprvé odcházela od rodiny, kam jsi byla "přivelena"?

Z prvního doučování jsem odcházela opravdu nadšená, fakt jsem se usmívala a ten úsměv mi prostě z obličeje nemizel celý večer, bylo to super, předčilo to moje očekávání.

K Mirečkovi už chodíš nějakou dobu. Změnilo se to? Jaké to je, když odcházíš teď, skoro po čtyřech měsících?

Pořád mě to moc baví, každé to doučování je jiné, i když v něčem máme už takové tradice. Oťukali jsme se, zvykli si na sebe a Mireček je spontánnější, než byl z počátku, což je fajn. A já se na něj každý týden těším!

Řekni něco o Vašich tradicích, jestli nejsou tajné.

Pokaždé mě nadšeně vítá a tradičně doučování začíná tak, že se Mireček chlubí, co bylo ve škole, co se nového naučil, bez toho se do dalšího učení nejde pustit. A pak zase na konci pokaždé hrajeme nějakou hru. Zkoušeli jsme spolu šachy, ale Ježíšek Mirečkovi teď nadělil celou sadu her, takže na konci doučka z ní Mireček volí, v čem mě zase porazí. A pro mě nejdojemnější rituál celého doučování je loučení - když mě obejme a pak na mě vždycky ještě mává z okna a volá na mě, ať prý dávám cestou pozor.

Je něco, co se nedaří? Vyskytly se nějaké problémy během toho, co do rodiny docházíš?

Trvalo mi, než jsem si úplně zvykla na to, že občas v rodině bývají návštěvy, celkově v tom okolí je rušno, ale naštěstí na ten průběh doučování berou ohled, takže nás to nijak zvlášť nerozptyluje. Občas býval problém s výslovností Mirečka, některá slova říká slovensky podle "maminky", na to jsem si taky musela zvykat.

Co bys vzkázala lidem, kteří o dobrovolnictví třeba uvažují?

Ať do toho určitě jdou, stojí to za to. Moje očekávání to předčilo, chodím na doučování ráda, zrovna včera jsem přemýšlela nad tím, že jsem ráda, že jsem do toho šla. Nic mi za to nebylo slíbeno, ale dostala jsem strašně moc - z každého doučování odcházím s radostí, protože Mireček je skvělý, nabíjí mě to energií. Váhala jsem s doučováním možná tak půl roku, takže těm, co o tom přemýšlejí, vzkazuji, ať už neváhají - čím dříve se do toho dají, tím dříve budou mít tak fajn zážitky, jako mám já.

Leni, děkujeme!