"Je to jako detektivka, řešit s lidmi dluhy"

Od kdy jsi u nás a na co se v práci zaměřuješ?

Nastoupil jsem v polovině srpna 2019 na Tachovsko jako dluhový poradce, takže necelého půl roku. Jsem také součástí projektů Krotitelé dluhů a Na cestě k oddlužení, kde pracuji s lidmi, kteří se dostali do konfliktu se zákonem. To je něco, čemu bych se rád pracovně věnoval do budoucna, zajímám se o resocializační programy pro mladistvé.

Přibliž mi první týdny po nástupu k nám.

První tři měsíce jsem se zaškoloval. Jezdil jsem různě po stážích, abych poznal nejenom práci ostatních dluhových poradců, ale abych se seznámil s různými službami, které jako organizace poskytujeme. Asi nejvíc jsem byl zpočátku s kolegyněmi z Plzně, se kterými jsem chodil na náslechy na konzultace. Ale taky jsem byl třeba na Rokycansku, kde se zrovna v ten den konal dětský den a to bylo super. Ta práce s dětmi mě hrozně bavila, nabíjí mě to.

Ty máš nějaké zkušenosti s dětmi?

Jsem skaut, mám k práci s dětmi blízko. Pamatuju si, jak už jsem jako dítě vzhlížel k těm vedoucím ve skautu a chtěl být jednou jako oni, tedy být vzorem a něco předávat dál. Kromě skauta jsme se také s přáteli věnovali mladým klukům, kteří na maloměstě nevěděli, co s časem, a dělali jsme s nimi kroužek bojového umění. To je věc, co mě vždycky bavila a nabíjela, smyslem bylo udržet ty děcka dál od ulice. Dnes už na tyto aktivity není čas, ale k těm sociálním tématům mě to táhlo vždycky. I moje vzdělání mě vedlo k tomu vyznat se ve společnosti a zajímat se o to, jak funguje. Třeba na vysoké škole jsem s kolegy publikoval studii o politice osvojování, zkoumal jsem orgány sociálně právní ochrany dětí a zajímal se o to, jak tyhle věci fungují.

Co jsi studoval?

Ještě studuju. Jsem politolog a momentálně si dodělávám doktorát.

Co Tě k tomu vede, ještě dál studovat?

Člověk chce vytvořit nějaké trvalé hodnoty, aby po něm něco zůstalo. A platí to jak v práci, tak právě se vzděláním. Chci přijít s nějakou myšlenkou, která někde zůstane, pomůže, něco ovlivní.

Zajímám se o ruskou propagandu

A čím se tedy zabýváš?

Narativní teorií. Zajímám se o propagandu Ruské federace u nás a ve světě, ale vyvíjím pro to metodologickou inovaci, protože v politologii samotné není tolik nástrojů, jak toto téma uchopit.

Vrátíme se k Tísni. Období zaškolování máš za sebou, už pracuješ samostatně?

Teď už pracuju s lidmi samostatně, nicméně pořád všechno konzultuju se svojí kolegyní a koordinátorkou Bárou Cimlerovou. Zpočátku jsem myslel, že na tu práci nebudu odborně stačit. Ale těch školení, kterými procházím, a materiálů, které jsem dostal, je tolik, že s tím nebyl žádný problém. První zakázky, které jsem rozjížděl v říjnu, tak teď v lednu budu dokončovat.

S jakými tématy ses tedy zatím ve své práci potkal?

Je to především mapování dluhů. Lidé přijdou s balíkem dopisů a neví, od koho ten dopis přišel, tak začínáme od toho. Řešíme, s kým mají komunikovat, kdo jim píše, co po nich chce, až k tomu, jaké to může mít řešení. Když ty věci řešíš od začátku, když ti přijde první dopis, tak je to dobrý. Nicméně je hodně lidí, co dlouhá léta nechávali své problémy plynout kolem sebe, tam je to pak složitější. Když Ti jeden dluh změní třikrát exekutora a čtyřikrát věřitele, tak je pak složité se v tom najednou zorientovat a vyznat.

Co je podle Tebe vede k tomu tu situaci najednou začít řešit?

To je asi různé u každého člověka. Uvědomí si, že je na čase to řešit. Vrátí se třeba po výkonu trestu nebo nastane v jejich životě nějaká změna, díky které to musejí začít řešit.

Mluvil jsi o těch dopisech. To projdeš Ty nebo se na tom mapování musí podílet i ti lidé?

Jak co, ale většinou vyžaduji, aby se do toho lidé aktivně zapojili. Velká část té samotné práce je vlastně lektorování lidí. Je pro ně často hodně náročné se v těch věcech vyznat. Když jim v rychlosti řekneš pojmy jako jistina, zákonný úrok, smluvní pokuta, tak si to nezapamatují. My sami procházíme dlouhým školením, ten člověk nemá šanci během jedné konzultace ty věci a souvislosti pochopit a zvědomit si je. Takže společně s nimi dělám takové cvičení, spolu ty věci z dokumentů doplňujeme do přehledů a pak na flip chartu si ukazujeme souvislosti a „procvičujeme“. Zjistil jsem totiž, že kolikrát mi člověk něco odkýve a vzápětí vidím, že vůbec neví, o čem se bavíme, co probíráme. Je fajn je zapojit, aby museli přemýšlet, něco dopočítat. Kolikrát opravdu neví, co je jistina a penále, ale odsouhlasí to. Ale samozřejmě to nesmí působit jako nějaké školní cvičení, spíš se touto formou na ně snažím převést nějakou aktivitu.

Jaká je jejich reakce na to, že po nich chceš takovýto aktivní přístup?

Reakce jsou různé. Někteří klienti jsou alfa samci, jsou dominantní v každé situaci, protože to od nich vyžaduje jejich společenská role. Dluh kolikrát vznikl prostě tak, že bylo prioritní postarat se o rodinu nebo o chod živnosti a závazky vůči státu se nestíhaly platit. Takoví klienti reagují tak, že oni nepotřebují nic vysvětlit, jsou nad věcí a my jim máme pomoct, protože o tom všude píšeme a mluvíme. Prostě jim máme udělat oddlužení a je to. Když jeden takový klient dělal s kolegyní, tak to navíc vypadalo, že ji příliš nerespektuje, protože je to žena a navíc mladá. Musel jsem si s ním nastavit pravidla, aby věděl, že se musí zapojit, jinak prostě spolupracovat nemůžeme. Většinou ale přicházejí lidé, kteří jsou pokorní a spolupracují skvěle, snaží se pochopit souvislosti. A pak jsou třeba notoričtí alkoholici, v některých případech dokonce agresivní, tam je to hodně těžké.

Baví Tě to?

Jo, je to taková detektivka. Je to práce, která je pořád jiná. Každý člověk je unikátní a bavíš se s ním jinak. Ta paleta lidí je různá. Spolupracuju s podnikatelem, co se dostal do dluhové spirály, narkomankou, co spadla do problémů a teď chce vyřešit své záležitosti, s násilnickým kriminálníkem, s paní od rodiny, co látala svoje dluhy jinými. Nemůže to být stereotypní z podstaty věcí. A pak nastává to detektivní, kdy máš ten štos papírů od různých úřadů a zjišťuješ, jak to souvisí s jejich životem, jaký je kontext, jak, co a proč. A na to následně navazuje to hledání řešení, jak dotyčnému pomoct, to je ta fáze, která tě pak naplňuje. Takže baví.

Zbil ji kolega a ona s ním musí stále pracovat

Přicházejí za Tebou lidé jen s mapováním dluhů?

Už jsem se setkal i s jinými věcmi, ale mapování dluhu převládá. Třeba přišla paní, po které VZP vymáhá šílené penále za dobu, kdy byla evidovaná na Úřadu práce, ale zapomněla to na VZP nahlásit, tak tam se zabýváme obranou práv. Ale taky přišla například Ukrajinka, která tady pracuje, že ji kolega zmlátil v práci a ona z toho má úraz a trvalé následky. V práci se k tomu ale moc nepostavili čelem a ona musí i nadále pracovat s tím pachatelem, potkávat se s ním. Byla na policii podat výpověď, ale nebyl tam tlumočník a nechali ji podepsat něco, s čím ona zásadně nesouhlasí. Na nás se obrátila, abychom jí pomohli se bránit, chtěla zajistit tlumočníka, podat novou výpověď a sepsat žádost o zastupování advokátní společností.

Jak jsi na tom s kapacitou? Mohou se na Tebe aktuálně obracet noví zájemci o spolupráci?

Kapacitu mám úplně plnou a nové zájemce nabírat nemůžu. Ale obracet se na mě určitě mohou, jen chvilku trvá, než tu spolupráci navážeme. Zapíšu si je do pořadníku a ozvu se jim, jakmile to půjde.

Měl jsi s dluhovou problematikou zkušenosti už před nástupem?

Neměl. Ani mi nešlo o to dělat zrovna dluhového poradce, ale chtěl jsem do sociálních služeb. Našel jsem nějaké nabídky, nicméně vždycky tam byly specifické podmínky, které mě vyřazovaly. Dlouhodobě jsem sledoval stránku Člověka v tísni a čekal, až vyhlásí nějakou pozici, kam bych se mohl přihlásit. Do poslední chvíle jsem přemýšlel nad prací v Tísni a ještě jedné neziskové organizaci, nakonec u mě vyhrála Tíseň.

Proč?

Kvůli značce. Je to velká věhlasná organizace – řečeno trochu pateticky. Jde o to, že člověk ví, že je tu vybudovaná nějaká organizace, která za Tebou jako za pracovníkem stojí. Že se můžeš opřít při práci o ty lidi v organizaci. Třeba jenom ta školení, kterými jsem prošel. Byla tak komplexní. A je tu tolik lidí, co mi pořád mají co nabídnout. Poskytnou mi veškeré know how, které ke své práci dluhového poradce potřebuju, ale nad rámec toho je tu spousta dalších lidí, kteří jsou ochotni pomoct, což je fakt výhoda velké organizace s mnoha lidmi a zázemím.

Takže jsi rád, že ses rozhodl nastoupit právě k nám?

Zamiloval jsem se do Tísně, do toho prostředí. Nechci působit naivně, ale jsem tu půl roku, tak si to můžu dovolit  Všichni jsou na mě milí, pomáhají mi. Je to pro mě rarita, vím, že to není samozřejmost. Nejsem zvyklý, že na kohokoliv se obrátím, je tak ochotný. Jsem zvyklý, že když je člověk milý, tak je za tím nějaký úmysl. Asi to může nastat i tady, ale zatím je to po vztahové stránce perfektní. A druhá věc je smysluplnost té samotné práce. Doposud jsem se vždycky potýkal s tím, že jsem nevnímal, že by moje práce měla nějakou přidanou hodnotu. Vyprodukovali jsme nějaké věci, ale ta přidaná hodnota pro mě chyběla.

Je to Tvá první práce v sociální oblasti? Kde jsi předtím pracoval?

V sociální oblasti dělám poprvé. Pracovní život jsem začínal ve fabrikách a v obchodech ještě před střední školou. Dodělal jsem si maturitu na Církevním gymnáziu v Plzni a pak jsem šel dál na vysokou školu. Měl jsem na starosti řadu školních i pracovních projektů. Během studia na univerzitě jsem dělal front office v jednom hotelu a současně jsem pracoval na projektu v Regionální rozvojové agentuře Plzeňského kraje.

Běhal jsem po sídlišti s dřevěným klackem

Čemu se věnuješ, když nepracuješ?

Starám se o kocoura, cestuju s manželkou a dělám historický šerm, gotiku, 14. století.

Jak ses dostal k historickému šermu?

Věnuju se mu už asi od 14 - 15 let. Asi jsem četl Pána prstenů a pak běhal po sídlišti s dřevěným klackem a kluci přišli s tím, že v místním Domě dětí a mládeže verbují lidi na šerm. A od té doby se tomu věnuju. Děláme nějaké scénky, jezdíme po různých akcích, festivalech.

Kam rád cestuješ?

Jezdili jsme s manželkou hodně po Evropě a loni jsme se vydali do Kambodži. Tam se nám moc líbilo a těším se, že se tam letos v prosinci na 3 týdny zase vrátíme, ještě jsme se nestihli podívat na spousty míst. Máme letenky do Bangkoku v Thajsku, odtud pojedeme do východní části Kambodži a přes Laos se pak budeme vracet zpět od Thajska.

Kambodža není úplně častá turistická destinace, proč ses vydal právě sem?

Právě proto, že to není tak turistická destinace a zároveň mi přišlo, že je hodně bezpečná. Chceme stihnout ještě jednu návštěvu, dokud ta země není tolik polapená turismem. Proč Kambodža? Emočně mě lákala představa jiného zážitku, úplně jiná kultura a úplně jiní lidé. I když teda já si myslím, že vlastně všichni máme kulturu stejnou, jen se v různých částech světa trochu liší. A druhý důvod byl pragmatický. Je to prostě velmi levná dovolená. Zaplatím méně, než kdybych jel na stejnou dobu na Slovensko. Zaplatím sice za letenku, ale třeba ubytování vyjde pro dva lidi kolem 300 korun na den.

Můžeš popsat nějaké zážitky z dovolené?

Největší zážitek z dovolené byl asi ten kulturní šok, jestli se to tak dá nazvat. Byli jsme fyzicky otřesení po přistání v Phnom Penhu. Cesta z letiště tam vede přes obrovský slum. V ten moment jsme se fakt báli, takovou chudobu jsme nikdy neviděli. Oba jsme s manželkou vzdělaní a máme vztah k sociálním věcem. Věděli jsme a víme, že chudoba nerovná se ohrožení ani kriminalita, ale přesto jsme oba cítili pocit ohrožení. Hned po tom jsme zahučeli na hostel a první večer jsme nechtěli vylézt ven a přemýšleli, že si koupíme letenky zpátky. I když člověk ví, že je to blbost, tak v tom podvědomí to zkrátka bylo. Druhý den, když jsme se vyspali, přičítali jsme to únavě po dlouhé cestě, a prostě jsme vyrazili ven. Velmi brzy nám došlo, že je to strašně fajn země a nic nám nehrozí. Určitě jsme měli taky štěstí, protože na blbce člověk narazí kdekoliv. 

Zážitek, ze kterého jsem se pak s drobnou nadsázkou léčil poslední dny u moře na ostrovech byla návštěva Killing fields a starých věznic. Genocida v Kambodži byla opravdu rozsáhlá. Věznice tam najdete zakonzervované ve stavu jako před zhruba čtyřiceti lety, kdy konflikt skončil. Všichni jsou v té zemi milí, uctiví, vypadají, že by neublížili mouše, přitom se celá ta země před relativně krátkou dobou vrhla do neskutečného pekla. A děly se tam strašné věci. To byl silný zážitek. Jinak zajímavé bylo taky třeba zjistit, jak zní džungle.

A jak zní?

Měl jsem pocit, že slyším generátory. Byl jsem o tom naprosto přesvědčen. Až pak jsem zjistil, že tam opravdu žádné nejsou a že je to zkrátka džungle. To z dokumentů nezjistíš, nebyl jsem na to připraven. Je neskutečné, když sirény jedou v kuse.

Máš nějaké cestovatelské sny?

Strašně rád bych se projel Transsibiřskou magistrálou a manželka by zase ráda do Mongolska, tak to jednou snad nějak spojíme.