Jediná jistota, kterou máš...

Agátu znám od roku 2010. Její rodiče nám tehdy volali do kanceláře, zda by se s námi mohla Agáta doučovat, nutně to tehdy potřebovala. Propadala z matematiky a slavně na tom nebyla ani s češtinou a s angličtinou

Dříve než jsme Agátu poznali, studovala taneční konzervatoř, ze které ale musela v polovině studia odejít, protože její postava prý neodpovídala proporcím tanečnice klasického tance a navíc se u ní objevily zdravotní problémy.

Vrátila se tedy do 9. třídy na základní školu. Navíc na základní školu, která je nám známá velmi nízkou kvalitou výuky, děti, které na ni chodí, mají vysoké neřešené absence a po dokončení povinné školní docházky málokdy pokračují na střední.

Agáta po základce nastoupila na učňák, nakonec si vybrala tříletý obor „Aranžér“. Ukázalo se, že náplní studia bylo získání dovednosti v pěkném naaranžování zboží ve výloze obchodu. Možná se divíte, že ve 21.století skutečně takové obory existují, my se divíme také, a diví se i úřednice na pracovních úřadech, kolik vyučených aranžérů jim sedí v čekárnách. S hrůzou jsem sledovala, jak Agáta začala ztrácet chuť, energii a motivaci k dalšímu vzdělávání. Sen o tom, že jednou bude tanečnice a bude učit tančit děti, se pomalu rozplýval.

A pak jsme spolu objevily konzervatoř  moderního tance, jejíž základní filosofií je, že tanec má vycházet z přirozených a zdravých pohybů a tanečníci nemusí být vychrtlí tvorové, kteří jsou již v 30 letech za zenitem své taneční kariéry. Po návštěvě dnu otevřených dveří se Agáta opět nadchla, podala si na školu přihlášku, talentovými přijímacími zkouškami prošla bez větších obtíží a po měsících dřiny a příprav na vysněnou školu nastoupila. Zlepšil se jí studijní průměr, měla minimum absencí, skvělé spolužáky, podporující učitele a především radost a chuť učit se.

Zvládla to! Dostala jedničku z maturitní práce, podala si přihlášku na vysokou školu a nedávno mi řekla: „Chtěla bych vést nějaký kroužek tance pro děti. Aneto, pomohla bys mi s tím?“ Nezáleží ani tak na tom, jestli na vysokou skutečně nastoupí, nebo jestli se jí podaří kroužek rozběhnout, zásadní je její chuť a sebedůvěra, která dětem, s kterými pracujeme, většinou chybí.

Často se mě lidi ptají, jestli má naše práce smysl a taky vyjadřují obdiv slovy: „To já bych tohle dělat nemohl/a, potřebuji vidět výsledky.“ Po dnešním maturtiním vystoupení „Nadechni se“ se mi opět potvrdilo, že na ty dobré konce je prostě potřeba si chvíli počkat, mít trpělivost a čekat pokud možno bez velkých očekávání a ambiciózních cílů. V případě potřeby podat pomocnou ruku a úspěchy pak začnou přicházet sami.

Radost z Agáty úspěchu se pokusím udržet si co nejdéle, ale až chvilka opojení vyprchá, musím se vrátit k práci a čekat na další happyendy. Teď už jsem si jistá, že přijdou.