Jsem matka bojovnice

Publikováno: 26. 2. 2020 Doba čtení: 3 minuty
ilustrační fotografie
© Tran Tat Tien

Jsem matka samoživitelka. Jsem bojovnice. Celý svůj život jsem se snažila čelit životu sama. Věřím, že jsem v dětství měla dobré vzory, které mě připravily na reálný život.

Tím vzorem nebyla moje maminka, která mě odložila do kojeneckého ústavu. Ale nevyčítám jí to. Snažím se dívat na svět pozitivně, nepropadat skleslosti, protože vím, že mnozí z nás taky nemají jednoduchý život. Nemá proto smysl neustále plakat, protože chci být silná.

Chci být silná pro svoje děti, chci být jejich nejlepším vzorem, který mohou v životě napodobit.

Na své dětství vzpomínám ráda, protože jsem vyrůstala v bezpečí a dostatku. Nevím doposud, komu za to mám být vděčná, a tak bych zde ráda poděkovala všem svým tetám v dětském domově, které mě naučily, co je práce, co je hodnota peněz a co je odpovědnost.

Tehdy jsme museli naše tety oslovovat „paní vychovatelko“, ale nikdo se na nás nezlobil, když jsme volali „tetičko“. Ale vždy, když v duchu vyslovím „paní vychovatelko“, tak v srdci cítím lásku, něhu a péči, které se mi dostalo.

Ale nebylo to vždycky tak růžové. Když například některé z dětí hodně zlobilo a neposlouchaly naše tety, tak jsem ty děti vzala stranou a vyřídila si to s nimi. Měla jsem kvůli tomu pak mnoho problémů. Ale cítila jsem to jako povinnost, protože to byl způsob, jak jsem projevovala navenek našim tetičkám svůj vděk. To byly základy, které jsem dostala.

Bojovat za ty, které miluji.

Na své první kroky v reálném životě vzpomínám s bolestí, protože byly velice těžké. Nějakou dobu jsem i žila na ulici. Byla jsem bez vůle změnit svůj život, protože jsem často propadala depresím a odevzdanosti. Ale i přesto mi někdo podal pomocnou ruku. Byl to můj přítel a byli to i sociální pracovníci, kteří mě krůček po krůčku učili, jak zvládat každodenní starosti.

Postupně jsme se sblížili a doposud spolu udržujeme vřelý přátelský vztah. Nebyl to jenom vztah pracovník a klient. Ale bylo to víc. Byly jsme kamarádky, které se o sebe zajímaly a vzájemně si pomáhaly a podporovaly se.

Nyní mám tři děti. Jsem na ně hrdá, protože se jim dostalo dobrého vzdělání. Dokopala jsem je až na střední školu. Chci, aby se jim dostal mnohem lepší život než mně. Chci, aby měly větší šanci a možnosti.

Mým snem je, aby všechny moje děti měly jednou rodinu a hezký dům. A pokud budou chtít a nebudou se za mě stydět, tak bych je všechny ráda navštěvovala a pomáhala jim. Třeba hlídat vnoučata.

Toto je můj sen. Není nereálný, je skutečný, protože je skromný a prostý.

Jsem jejich maminka a chci pro ně to nejlepší. Chci, aby chodily spát najedený, chci, aby se oblékaly hezky, chci, aby je jejich okolí respektovalo a měli je rádi.

Jsem matka bojovnice a udělám pro tento sen cokoliv. A proto se nikdy nevzdám. Vím, že nejsem na všechno sama, vím, že tady budou i tací, kteří mi budou pomáhat, když si nebudu vědět rady. Když se budu cítit slabá a dám si na chvilku tvář do dlaní.

To mi přináší klid, který potřebuju, když cítím strach z budoucnosti. Jsem žena, ale chci být silná jako chlap. Ale způsob, jak miluji svoje děti, může dát jenom matka. 

Na základě vyprávění I.Č.


Autor: Tran Tat Tien, Terénní a sociálně aktivizační pracovník

Související články