K čemu jsou dobrý kluby a k čemu jsou v klubu dobrý bubny

Bydlíme na okraji Ústí, říká se tady tomu sociálně vyloučená lokalita a to se nám nelíbí. Ale zase je pravda, že je to tady hnusný - všude plno feťáků, bouračky, hrůza, ubohý, smutný. Není tady nic hezkýho, ve městě to vypadá stokrát líp. Nejsou tady žádný pořádný krámy, ani koupálko nebo kino. Není kde si hrát – nemáme tu žádný normální hřiště, nic na sportování, žádný možnosti, jako maj děti ve městě. Tam nás rodiče nechtěli samotný autobusem pouštět, protože se o nás báli a taky jsme neměli peníze na různý kroužky – třeba v domě dětí a mládeže nebo někde jinde. Proto jsme šťastný, že tady klub je. Když jsme byli malí, tak jsme si tady dělali úkoly, učili se, hráli si, vždycky jsme se po škole zabavili, aby nebyla nuda. Když už jsme byli větší, tak jsme si uměli líp vybrat, co nás nejvíc bavilo – někoho dílna, výtvarka, někoho brejk, fotbal nebo jiný sporty. Taky už jsme potřebovali řešit i nějaký problémy třeba ve škole nebo doma, anebo když jsme se mezi sebou pohádali. V klubu jsme měli vždycky věci, který jsme neměli doma: míče na fotbal a všechny možný další věci na sportování, ale taky různý hry, knížky, magneťák, fotbálek.

Jak to vlastně v klubu chodí?

Každý pondělí máme setkání, kde se domlouváme, co se bude dít, rozdávaj se razítka za úkoly, účast na dílnách a různých aktivitách, pomoc v klubu nebo třeba když někdo někomu pomůže, udělá něco dobrýho. Všichni se předháněj a snažej se, aby měli razítek co nejvíc, protože pak můžou za odměnu na počítač nebo jet na výlet, do kina nebo spát v pátek v klubu nebo si můžeme domluvit něco jinýho. Plánujeme, jaký budou aktivity, každej může říct, co se mu líbí nebo nelíbí, co mu v klubu třeba chybí, jaký má nápady. Líbí se nám, že můžeme sami ovlivnit, co se v klubu bude dělat. Nikdo nám nic nenařizuje a můžeme se rozhodnout, čeho se chceme účastnit. Do klubu nás chodí každej den spousta dětí, třeba 30 až 40 a když je nějaká akce i víc a to je rachot. I proto je důležitý, že v klubu platěj pravidla, který musej všichni dodržovat, aby byl pořádek, aby se tady nikdo nebál, že mu někdo bude nadávat nebo ho mlátit. Ála s Jarkou a Janou pořád píšou nějaký projekty, aby to bylo v klubu ještě lepší. Za ty roky se tady toho už udělalo hrozně moc, protože klub byl původně barák jen pro rodinu a všechno se postupně muselo předělat, aby se sem vešly všechny děti.

Teď máme největší radost z klubovny pro větší děti, protože být pořád všichni  dohromady, to by byly haldy. Taky máme hezkou klubovnu na výtvarku a dílny. Z původní starý garáže, kde byly jen samý nepotřebný věci, jsme si udělali další dobrou místnost, kde můžeme tancovat, hrát pinčes, posilovat a cvičit. Je dobrý, že máme víc prostoru, můžeme se rozdělit, vybrat si, co zrovna chceme dělat, ale taky si můžem jen tak odpočinout, číst si, poslouchat muziku, plánovat akce a povídat si. Protože je klub pro nás, snažíme se taky pomáhat a hodně věcí jsme si  tady udělali sami. Mohli jsme si vyzkoušet práce, který se nám hodí i v budoucnu – škrábali jsme zdi a potom vymalovali klubovny jak jsme sami chtěli, položili lino, natírali jsme všechno možný, udělali jsme si lavičky na dvůr, věšáky do klubovny, nahazovali jsme zdi v garáži, stěhovali nábytek, naučili jsme se práci s vrtačkou, sekačkou a tak.

Taky jsme hodně pomáhali, když byly povodně a v klubu byl zatopenej sklep i chodby, všude plno bahna, nepořádku. Pomáhali jsme rodinám kamarádů a sousedům, který pomoc potřebovali. Taky jsme pomáhali při opravě kanalizace, to jsme se hodně báli, že bude klub zavřenej. Prostě v baráku je pořád co dělat a vždycky pomůžeme rádi, protože nás to tady baví a jsme rádi, že tady klub je. Pořád jsme taky všichni uklízeli kolem klubu i když jsme tam ten nepořádek vůbec neudělali my, ale viděli jsme třeba večer auta, z kterých lidi vyházeli pneumatiky, pytle s bordelem i různej nábytek.

Díky klubu jsme zažili moc věcí, máme plno vzpomínek a zážitků, který by se sem všechny ani nevešly – tábory (i když tam byly každý ráno rozcvičky a furt jsme museli chodit a chodit, hlavně do kopce), srandy, výlety, fotbal, návštěvy klubu v Bílině, stezky odvahy (kde teda všichni tvrdili, jak jsme se báli a nebyla to vůbec žádná pravda), společný zpívání a bubnování u ohně, spaní v klubu (to jsme si vždycky něco uvařili a upekli třeba perník nebo nějakou dobrou buchtu, taky nám ale vnucovali zeleninu, že je zdravá a museli jsme jíst salát – že prej má hodně vitamínů, přitom je to taková tráva jak pro králíky), večer byly hry, mohli jsme si pustit film a dlouho jsme mluvili o všem možným, takže jsme toho ani tak moc nenaspali:)). Taky diskotéky, filmáče, workcampy s dobrovolníkama z různých zemí, geocashing, paintball. No a pak festivaly, kde jsme mohli vystupovat. V zimě jsme jeli na hory běžkovat a nebyl tam sníh, ale stejně to bylo dobrý. A těch workshopů za ty roky - třeba tady byl nejlepší beatboxer En.dru, pro holky orientální tance, graffiti,moštování u Luďka, taky sebeobrana a různý bojový umění. Baví nás i připravovat různý hry a soutěže pro malý děti, protože se zabavěj, maj radost a smějou se.

Bez klubu bychom asi skončili na drogách

Pracovníci se nám snažej všechno vysvětlit, poradit, když si s něčím nevíme rady, nenadávaj nám. Někdy teda jo, ale to si zasloužíme, když třeba uděláme nějakej průšvih. Pak všechno rozeberem, napravíme to a zase se udobříme. Můžem s nima o všem mluvit, zeptat se na to, co nás zajímá, můžem jim říct, když nás něco trápí, máme nějaký problémy. Furt se o nás zajímaj a hned poznaj, že se s náma něco děje, nebo že jsme smutný. Maj radost, když se nám něco podaří, mluvíme  taky o holkách a jak se k nim máme chovat, o drogách, budoucnosti a takový ty věci. Nebo když máme nějakej nápad, tak rozebíráme, jak to udělat, aby se dal uskutečnit nebo proč to fakt nejde. Říkaj nám, že nic v životě není zadáčo a když se budem snažit, můžem se jednou mít líp.

Ála s Jarkou a Janou se nás ptaly, jak si myslíme, že by to vypadalo, kdyby tady klub nebyl. No tak to bysme byli všichni pořád na ulici, flákali se, dělali blbosti a tak nějak zabíjeli čas, prostě jen hrozná nuda. Myslíme si, že bysme nebyli takoví, jaký jsme teď (no a už se zase smějou, že nevědí, jestli to je dobře nebo špatně:)), asi bysme byli feťáci, furt bysme se nudili, dělali el pasa, chodili na železo a papír, kradli bysme, nechodili do školy a tak.

Už to nechtěj poslouchat, že to je hrozný, ale my si to fakt myslíme – že bysme prostě dopadli špatně a měli bysme špatnej život. Klub máme a vždycky budeme mít  spojenej s dětstvím a dospíváním, bez něj by nebyly žádný hezký zážitky ani vzpomínky ani dobrý kamarádi, bylo by to prostě o ničem. Vůbec nevíme, co bysme celý dny mohli dělat. No prostě jenom blbosti a z toho by byly akorát průšvihy a problémy.

Je dobrý, že v domě jsou kromě klubu i další služby, který zase pomáhaj rodičům, můžou se sem přijít poradit. V klubu se taky vždycky sešli lidi, když hledali pomoc, když se něco špatnýho dělo nebo se něčeho báli – třeba když byly povodně nebo v Ústí chodili skíni, to byla fakt hrůza.

A k čemu ty bubny?

Když jsme byli větší, tak už jsme věděli, co nás baví nejvíc - hudba. Třeba S. už to věděl jako malej kluk, protože když ještě nemohl chodit do klubu, tak si venku pořád bubnoval klackama na starej hrnec a vydržel u toho celý hodiny. A tak jsme přišli na to, že bysme si úplně ze všeho nejvíc přáli kapelu a v klubu jsme tak dlouho škemrali a otravovali, až se podařilo sehnat nástroje – samozřejmě taky bicí. Bez nich to prostě nejde. Hudba nám pomáhá, je to pro nás nejlepší náplň volnýho času, realizace, možnost předvést se i před lidma, pochlubit se rodině a kamarádům, ukázat se před holkama. Dává nám pocit volnosti, odreagujeme se od reality, od problémů, máme radost z potlesku, dává nám energii, sílu, je to hezký, trénujeme i mozek, když se učíme texty.

Chceme něčeho dosáhnout, ukázat všem lidem, co nám nevěřej, že taky něco umíme. Baví nás se učit nový písničky, s muzikou se můžeme někam dostat, poznáme nový lidi, holky, kámoše. K hudbě máme citovej vztah, má tradici v našich rodinách, každej z rodiny na něco hraje nebo zpívá. Taky jsme se kolikrát hádali, protože bysme chtěli nejradši hrát každej den, ale museli jsme uznat, že to nejde, že klub není jen pro nás, je tady hodně dalších dětí, který chtěj dělat něco jinýho a nebyl by na ně čas. A my když hrajem, tak dost nahlas, to by si  ani nemohly povídat nebo si dělat svoje věci. Ale když máme před nějakým vystoupením, vždycky se to nějak udělá, aby bylo zkoušek víc a nebyla ostuda.

Taky nás kapela vždycky spojí – i když se třeba pohádáme, tak nás zase dá do kupy, musíme se domluvit, když spolu chceme hrát. Když někdo nepřijde na zkoušku, není to fér vůči ostatním – zkouška odpadne a doplatí na to celá kapela. A bez pravidelných zkoušek to prostě nejde. Taky je hezký, když můžeme hrát a zpívat ostatním dětem v klubu. Líbí se jim to a zpívaj s náma, jsou tu menší kluci, který se můžou učit a jednou budou mít třeba taky kapelu.

Akorát je nám líto, že už s náma v kapele nemůže hrát Patrik, tak ho aspoň zdravíme a možná si spolu zahrajem o prázdninách.