Karolína Šklebená: Proč jim vůbec pomáháme?

Je vůbec rozumné vstupovat do konfliktů v Africe?

Kdyby byla Afrika námi doposud nedotčená, bylo by asi lepší ji nechat nedotčenou. Jenomže my jsme do ní zasáhli, a to velmi tvrdě, a teď máme povinnost se k tomu postavit. Život Konžanů byl a je narušován v každém aspektu naším "kapitalistickým" způsobem života. Jsou tam citelné známky zbytků kolonialismu, negativně ovlivňující všechno, dozvuky studené války, která má dodnes vliv na celou zemi. Kongo je nesmírně bohaté na nerosty a drahé kovy, ale se slabou, centralizovanou a zkorumpovanou vládou. To znamená, že nadnárodní organizace mají víceméně volnou ruku, a na tom máme svůj podíl.

Jak to myslíte?

Během studené války tam byly podporovány nefunkční a brutální africké režimy podle toho, jak se to které straně hodilo. Prezident Mobutu vládl Kongu desítky let, protože byl podporován ze Západu v rámci ideologického souboje. To samé se dá říct o Somálsku, kde byl jejich diktátor Barre finančně a vojensky podporován nejprve SSSR a poté USA ne proto, že by ho měli na Západě tak rádi, ale protože se to hodilo strategicky.

Když je Kongo tak bohaté na nerosty, proč je to chudá země?

Velká část obyvatel Konga neustále prchá před výbuchy násilí způsobenými konflikty v okolí dolů na minerály, koltan, zlato, měd a dalších surovin, které se netěží proto, že by to Konžané chtěli, ale protože jde o suroviny na vývoz, kterých je třeba do telefonů, tabletů a tak dále. My naší spotřebou a výrobou devastujeme prostředí, ve kterém oni umí běžně fungovat, něco pěstovat a normálně žít podle svého. Kdyby nebylo bezohledné těžby, nebyli by na tom ti lidé z našeho hlediska sice nijak skvěle, ale mohli by v klidu žít ve svých vesnicích. Nepobíhaly by tam ozbrojené skupinky, které po sobě střílejí, protože by nebylo o co bojovat. Není to samozřejmě jediný zdroj konfliktů, ale na spoustě míst je ve finále tím nejzásadnějším.

Pomohlo by embargo na suroviny z Konga?

To se nikdy nestane. My ty suroviny zkrátka chceme, potřebujeme a jsme schopní je vykupovat za jakoukoli cenu. Nadnárodním společnostem je jedno, kdo jim je prodá, jestli ozbrojenci s kalašnikovy, zkorumpovaná armáda, nebo zkorumpované místní úřady. Stejně si je vždycky koupí a nejvíc na to doplatí lidé, kteří tam žijí a z těžby nemají téměř nic. A v tu chvíli my, jako humanitární organizace, máme morální povinnost zasáhnout a těm nejzranitelnějším pomoci. Zajistit dostupnou zdravotní péči nebo vzdělávání, aby děti, které tam žijí, nemusely skončit v dolech, ale mohly vystudovat a samy sebe a svoji komunitu rozvíjet.

Zmínila jste korupci, musíte uplácet?

Korupce je v Kongu obrovská, ale dá se s ní pracovat. Samozřejmě nemůžeme podporovat systém, který je pro lidi škodlivý, přestože spousta věcí za úplatek funguje rychleji. Stejně jako všude jinde na světě. Lidé to zkoušejí, ale když vydržíte dlouho stát si za tím, že úplatek nedáte a razítko vám dát musí, tak se vyjednává. Nikdy jsem se nedostala do situace, že když nedám úplatek, všechno se zasekne. Jednou jsem čekala na dokument rok a půl – a dočkala jsem se. Spousta lidí, kteří mohou úplatky vyžadovat, vlastně nemá žádný jiný příjem. Například policisté jsou placení špatně nebo skoro vůbec, takže úplatky vítají: pokuta s lístkem třicet dolarů, bez lístku patnáct a spousta místních jim je ráda dá. Jde hlavně o to, nespadnout do toho kolotoče, když uplatíte jednou, budou po vás chtít úplatky všichni a pořád.

Naráželi jste na nějaké specifické místní pověry?

Samozřejmě, třeba na to, že lidé často věří víc šamanům než lékařům. Netroufám si posuzovat, jak moc jim šaman pomáhá nebo škodí, je to člověk od člověka, resp. šaman od šamana. Hodně pracujeme s podvýživou a naráželi jsme na to, že šamani tvrdili, že podvyživené dítě je uřknuté, takže ho budou léčit vymítáním, přestože dítě mělo naprosto jasnou diagnózu a potřebovalo speciální léčbu. Hodně neduhů a nemocí je podle lidí z vesnic z uřknutí. Třeba dlouhodobé zvracení, které je příznakem tyfu nebo jiného vážného onemocnění, tak to je podle nich z uřknutí zaručeně.

Jak přijímali šéfování ženy muži?

Konžští kolegové z mého týmu mají nastavenou úctu k hierarchii. Coby šéf mám u nich jasný respekt. Spíš jsem se je snažila přimět, aby ona hierarchie nebyla tak ostře vystavěná, aby se za mnou nebáli chodit s námitkami a řešili se mnou problémy nebo mi říkali o svých nápadech, protože mají obrovské zkušenosti a znalosti. Co se ostatních týče, byli jsme zhruba stejně staří, znali mě z dřívějška a respektovali mě. Občas jsem trochu narazila na místní autority, ale to bylo dáno tím, že se cítily trochu zatlačené do kouta. Nebyl problém, že jsem ženská, ale že jsem cizinec: "Já jsem odsud, tak co mi to tu vyprávíte."

Co bylo největší bolestí projektu v Kongu?

Pocit, že si tady nikdo neuvědomuje, jak obrovský a strašný má náš konzumní západní způsob života dopad na tyhle země. Viděla jsem chudobu, podvýživu a věci, na které se nechcete dívat. Mnohem, mnohem těžší pro mě bylo vrátit se a čelit otázkám typu: proč my jim vůbec pomáháme, když oni jsou líní, nechtějí pracovat a jsou hloupí… A nikoho nezajímá, že to, co děláme my, má obrovský negativní dopad na někoho jiného, a že bychom to mohli změnit tím, že si rok co rok nebudeme kupovat nejnovější telefon nebo televizi. Lidé u nás žijí ve své představě, že se máme dobře, protože jsme strašně šikovní a pracovití, a v Africe se mají lidi špatně, protože nejsou tak chytří a pracovití jako my. To není vůbec pravda, tihle "šikovní a pracovití" si neuvědomují, že vazby jsou mnohem širší a propojení ekonomik a politických zájmů je mnohem složitější. Předsudky, že si lidé v Africe "nezaslouží", aby jim vůbec někdo pomáhal, ty pořád nesu hodně těžce.

A co vás nejvíc bolelo tam?

V Kongu jsem se velmi těžko srovnávala s tím, že se tam kvůli naprosto nefunkční vládě a zkorumpovaným politickým špičkám pořád dokola dějí hrozné věci. Například obecně se ví, že cholera je způsobena znečištěnou pitnou vodou. Kdyby infrastruktura fungovala a vláda nechala opravit vodovody, měli by lidé přístup k nezávadné vodě a cholera by mohla být minulostí. Ale z nejrůznějších důvodů nikdo vodovody opravit nedá, a tak dvakrát do roka dochází k cyklickým epidemiím této strašné nemoci. Při vynaložení určitého úsilí a dlouhodobých investic by tomu tak vůbec být nemuselo. Je to nekonečné narážení do zdi.

Nebylo by tedy lepší a efektnější řešit problémy odshora než v terénu? Studovala jste diplomacii…

Studovala, ale myslím si, že taková práce není pro mě. Nemám pocit, že je mojí úlohou dělat velké systémové změny. Pro mě je důležité, aby pět set dětí z konkrétní vesnice mělo možnost chodit do školy, aby měly učebnice a pomůcky a učil je někdo, kdo prošel alespoň pedagogickým minimem. Pozitivní změna života jednotlivce, to je náš cíl. Nemohu řešit strukturní nebo politické změny, nemáme na to jako nezisková humanitární organizace mandát. Já si můžu popovídat s ženou, která díky nějakému našemu projektu bezpečně porodila za pomoci vyškolené asistentky a dostala pomůcky pro péči o novorozence. Anebo se můžu podívat na studnu a říct si: dobře, máme studnu, ve které kontrolujeme kvalitu vody, a díky tomu má vesnice o pěti tisících lidech nezávadnou pitnou vodu. Tohle mě zajímá.

Proč míříte do Barmy?

Na hranicích mezi Barmou a Bangladéšem právě probíhá jedna z nejrychleji rostoucích uprchlických krizí: muslimská minorita, sama sebe nazývající Rohingyové, byla nucena uprchnout z Barmy. V rámci samotné Barmy bylo vysídleno neuvěřitelné množství lidí, z určitého úhlu pohledu se na to dá nahlížet jako na genocidu. Jde o konflikt mezi komunitami, postavený na náboženství, etnicitě a problému s občanstvím: buddhisté proti muslimům a dalším minoritám. Rohingyům jsou vypalovány vesnice, obyvatelé jsou biti, ženy, děti i muži jsou znásilňováni, dospívající a dospělí muži jsou oběťmi svévolného zadržování.

Co to znamená?

Že vás někdo bez udání důvodu a vznesení obvinění zadrží, často za tím stojí policie nebo armáda. Situace je samozřejmě složitější, ale po letech útlaku a zvyšujícího se napětí mezi komunitami část Rohingyů založila domobranu, která v srpnu loňského roku napadla a vypálila několik policejních stanic. Rohingyové nemají státem přiznané občanství, je to největší národ bez státní příslušnosti na světě. Nejsou uznáváni jako barmští občané, a tím pádem jim nejsou přisuzována běžná občanská práva, nemůžou svobodně pracovat, volně se pohybovat, přičemž tradičně ale v téhle oblasti žijí už stovky let. Frustrace, nedůvěra, strach a agrese mezi komunitami narůstají, a když jdou třeba někde čtyři muži pohromadě, tak se stane, že je policie sebere a zmlátí, protože co kdyby to byli příslušníci ozbrojené jednotky?

Přiznávám, že o tom slyším poprvé!

Mluví se o tom v některých zahraničních médiích, u nás skoro vůbec. Je to pozoruhodné i proto, že Barmu teď de facto politicky vede Aun Schan Su Ťij, držitelka Nobelovy ceny míru, která dlouho bojovala proti barmské vojenské juntě. Nicméně její vláda stále není zcela nezávislá na armádě. Hodně se mluví i o tom, že na území Barmy pod vedením vysoce vážené osoby z hlediska mezinárodních vztahů probíhá skrytá genocida, ona sama za to sklízí velkou kritiku a jsou jí odebírány ceny a čestné tituly. Už skoro 700 tisíc lidí uteklo během tří měsíců přes moře do Bangladéše, který je přijal, což je neuvěřitelné.

Proč?

Bangladéš je sám strašně přelidněný, ale vláda prohlásila, že se o uprchlíky postarají, snaží se spolupracovat s mezinárodním společenstvím, pouští dovnitř neziskovky i agentury OSN a postavili se k tomu aktivním způsobem. Zatímco barmská vláda se spíš tváří, že se nic neděje. Navíc prosazuje, že se ti lidé mají vrátit, protože je tam všechno v pořádku! Podotýkám, že spousta muslimských vesnic na severu Rakhinského státu už neexistuje, byly srovnány se zemí.

Jaký máte v Barmě cíl?

Chceme se zabývat ochranou žen a nemusí jít nutně jen o sexuální násilí, zahrnuje to i další způsoby krácení žen na jejich právech: aby se mohly volně pohybovat, řešit peníze, aby se mohly rozhodnout, jestli chtějí otěhotnět, nebo ne… U dětí jde o ochranu před sexuálním násilím, týráním. Ochranu se ale snažíme zprostředkovat i mužům a chlapcům, kteří se stali oběťmi sexuálního násilí. Je to tabu, ale v oblastech konfliktů časté. Týká se všech a cílem je většinou morální degradace lidí.

Říkala jste, že vesnice byly vypáleny. Kde budou muslimové po návratu žít?

I tohle se samozřejmě bude muset vyřešit a nejen z pohledu obydlí. Ti lidé přišli o pole nebo museli utéct v době, když se sázelo, a když se vracejí, nemají vůbec nic. Půjde o dlouhodobou práci, kde každý bude muset přispět tím, co dělá nejlépe. Člověk v tísni bude podporovat školy na severu. To je hodně důležité, protože barmská vláda často posílá buddhistické učitele, aby učili v muslimských komunitách, což oni ne vždy chtějí, takže školy jsou zavřené, nemá kdo učit. Lidé se bojí. Vládne obrovská nedůvěra, obě strany mají vůči sobě předsudky. Celkově by se dalo říct, že chceme zlepšit těžkou situaci, jak se dá, a zkusit obrousit hrany.

Když jedete na takové místo, předpokládám, že rodiče šílejí strachy.

Už jsou docela zvyklí, mám hodně mladé rodiče, což je výhoda. Ze začátku neměli úplně radost, báli se, ale máma za mnou přijela do Rwandy a Konga a hrozně se jí tam líbilo. S tátou probíráme spíš bezpečnostní a politické záležitosti, on je hrdý, že dělám takovou práci. Takže rodiče už to nepřekvapuje, jen když jsem se zmínila, že by jedna z misí mohla vést do Sýrie nebo Jemenu, máma výrazně pobledla.

Článek vyšel v časopisu Vlasta.