Příběh odvahy paní Kateřiny, která zachránila dvě dívky před ústavem.
Nebyl to obyčejný telefonát. Byl to hlas mladé ženy. Paní Kateřina, která se rozplakala ještě dřív, než stihla říct první větu. Volala, protože její mladší sestry potřebovaly okamžitou pomoc. Nebyly v bezpečí, jejich dosavadní prostředí selhalo a hrozilo, že skončí v zařízení. Paní Kateřina se bála, nevěděla, co má dělat, a omlouvala se, že brečí. Přesto ze sebe dokázala dostat jediné: „Přiveďte je ke mně.“
Tím začal příběh, který není jen o odvaze, ale také o tom, jak složité je přijetí dětí do pěstounské péče – a jak důležitou roli v tom hrají sociální služby i OSPOD.
Když se sestra stane mámou
Převzetí dvou sester nebylo jednoduché. Paní Kateřina vychovávala vlastní malé dítě, žila v malém bytě a sama neměla dostatek prostředků. Přesto věděla, že pokud to neudělá ona, děti nebudou mít domov. A tak otevřela dveře své domácnosti i svého života.
Dívky přišly s traumatem, nejistotou a strachem. Jedna z nich neměla dokončené vzdělání, druhá byla citově velmi křehká. Paní Kateřina se musela stát nejen sestrou, ale také průvodkyní, oporou a rodičem. Bez přípravy, bez zázemí, bez jistoty.
Cesta pěstounství: složitá, administrativně náročná, vyčerpávající
Získat dávky pěstounské péče není jednoduché. Každý druhý den jsme společně chodily na Úřad práce, doplňovaly dokumenty, přihlášky, potvrzení, hledaly doprovázející organizaci, řešily pojištění, lékaře, školní docházku. Když se něco podařilo předat, často následovalo další doplnění nebo změna formuláře.
Byly dny, kdy mi paní Kateřina volala s pláčem: „Já nevím, jestli to zvládnu.“ A já jsem věděla, že potřebuje slyšet, že není sama. Přiznávala, že je jí trapně, že se bojí, že něco pokazí. Ale to, co dělala, bylo neuvěřitelně silné.
I my pracovníci se učíme – každý případ je jiný. Společně jsme se zorientovaly ve všech dávkách, předpisech i povinnostech a krok za krokem procházely celým procesem. OSPOD byl významnou a stabilní oporou – bez jejich součinnosti by se sestry nemohly vrátit do rodiny.
Nový domov pro dvě dívky
Dívky si zvykaly postupně – na pravidla, stabilitu, bezpečí. Poprvé za dlouhou dobu měly jistotu jídla, vybavení, školy, vlastního místa a někoho, kdo se o ně skutečně zajímá. Paní Kateřina jim poskytla přesně to, co dříve neměly: jistotu, respekt a lásku.
Naší rolí nebylo jen vyplňovat formuláře. Bylo to doprovázení v těžkých chvílích, psychická opora, hledání řešení, stabilizace rodiny a podpora tam, kde to rodina sama nezvládala. Paní Kateřina byla klientka, na kterou nikdy nezapomenu – nejen kvůli tomu, co zvládla, ale hlavně kvůli tomu, jak statečně se ke všemu postavila.
Její příběh ukazuje, že někdy stačí jedna statečná osoba a trocha opravdové podpory, aby se dětský život otočil od propasti k domovu. Není to o dokonalosti. Je to o odvaze otevřít dveře – a pak je už nikdy nezavírat. Pokud znáš někoho, kdo zvažuje pěstounství, řekni mu: je to těžké. Ale jde to. A stojí to za to.
Její odvaha způsobila, že dvě dívky dnes vyrůstají v bezpečí vlastní rodiny, ne v institucionální péči. A já jsem vděčná, že jsem mohla být součástí jejich cesty.
