Komu vadí květiny a děti?
Publikováno: 20. 9. 2016 Doba čtení: 3 minuty
Dneska jsem se byla podívat v naší předškole, v Karlíně, ve čtvrti, kde by snad chtěl žít každý, v malém domku ve vnitrobloku. Kolegyně Věra a Bára tam od pondělí do čtvrtka učí děti od 3 do 6 let a motivují rodiče, aby své děti zapsali co nejdříve do běžné mateřské školy a ve velké míře se jim to i daří. Dnes přišlo deset dětí a v malé místnosti v domečku nebylo téměř k hnutí, děti se smály a byla na nich vidět radost, když mohly plnit úkoly, které pro ně měla Věra připravené.
Už jsou to tři roky, co nám domek městská část Praha 8 začala pronajímat za symbolickou cenu. Za což jí patří velký dík a naše snaha co nejlépe pomáhat dětem, které to potřebují, potažmo celé společnosti.
Když jsme se nastěhovali, dvorek ve vnitrobloku našeho domu byl neutěšený a prázdný, stála tam akorát řada popelnic a popelník. Kolegyni Adrianu napadlo, že by bylo skvělé dvorek oživit bylinkami, zeleninou a květinami. Super nápad- komunitní minizahrádka! Truhlíky se tam opravdu za pár dní objevily, děti ze školky v nich pěstovaly bylinky a kolegové z pobočky papričky a rajčata a sen o domácím bazalkovém pestu se začal přibližovat. Nejlepší na tom bylo to, že se na dvoře začaly objevovat další truhlíky a velké truhle a stůl a ubrus a židle. Najednou začal pěstovat bylinky a květiny celý dům a z neobývaného dvorečku se stal dvoreček útulný, živý a obydlený.
Jenže potom se některým lidem z baráku, vlastně jenom pár lidem, vlastně asi jenom dvěma paním, přestalo líbit, co že to v domečku na jejich útulném dvoře děláme a přestali se jim líbit i naše truhlíky a naše bylinky a naše děti a naše práce a úplně se jim přestal líbit Člověk v tísni. Po složitém vyjednávání, kdy jsme se snažili vysvětlit, že jinou cestou než přes útulný dvorek se do školky nedostaneme, leda bychom slaňovali, sousedé svolili a pro vyznačení prostoru, ve kterém se můžeme pohybovat, použili naše truhlíky. Rozdělili dvorek na „tady je naše“ a „tady vás tolerujeme“. Na dvoře tak vznikl jakýsi koridor a celá anabáze s truhlíky začala působit poněkud absurdně, zvlášť když si představíte, jak tříletým dětem vysvětlujete, že se nemůžete jít podívat na druhou stranu dvorku na hrozně zajímavou keramickou sošku ve tvaru hlemýždě, protože si to někteří sousedé „prostě nepřejí“.
Bylo na čase začít přemýšlet o přesunu truhlíků a hlíny do kanceláře na Smíchov, na dvůr domu, kde nás sousedé přijali neuvěřitelně vřele, vstřícně a s nadšením. Když jsme truhlíky s pomocí skautek převezli, jedna sousedka nám dokonce přinesla krásnou světle modrou hortenzii se vzkazem, že nás v domě vítá a těší se na setkání na dvorku.
Napadlo mě, že celá situace kolem truhlíků vlastně symbolizuje naši práci. Naším cílem není s klienty zůstat celý život, držet je za ruku, říkat jim, co je dobré a co se má a se vším jim pomáhat a radit, my se snažíme našim klientům pomoc, když to potřebují a naučit je, aby si dokázali pomoci sami.
Stejně tak je to i s truhlíky, ukázali jsme sousedům, jaký potenciál jejich dvorek má, že se na něm mohou setkávat, pěstovat byliny, slunit se, a potom jsme odešli.
Na to se snažím myslet, když si na karlínský dvorek vzpomenu a aféra kolem truhlíků mě znovu zamrzí, snažím se v celém příběhu najít alespoň malý happy end.
Nakonec se stěhuje v září 2016 celá naše předškola a my se od října začneme věnovat dětem na Smíchově, nedaleko stanice tramvaje Klamovka. Na nové sousedy se těšíme a věříme, že naše soužití bude harmonické, my pro to uděláme maximum.
