Kosovští nevidomí se díky Člověku v tísni učí notopis i orientaci v prostoru

„V říjnu 2012 jsme přijeli do Kosova poprvé, místní chtěli pro nevidomé otevřít studium hudby, avšak nikdo z nich neuměl Braillův notopis, dohodli jsme se tedy na pravidelných studijních návštěvách pedagogů, kterým budeme předávat své zkušenosti nejen z notopisu, ale také z prostorové orientace i rané péče a psychické diagnostiky nevidomých dětí. To vše totiž před třemi roky v Kosovu ještě neexistovalo,“ vzpomíná na počátky spolupráce zástupkyně ředitelky Deylovy konzervatoře Markéta Kozinová, jež školu v Peji navštívila už třikrát a kromě práce s učiteli se snaží pracovat také s místními nevidomými dětmi. Vzápětí sděluje jeden z příběhů, které ji zasáhly nejvíce.

„V jedné z rodin jsem potkala šestiletou holčičku. Nekomunikovala, neuměla si sednout, nechodila, všech se bála a ničeho se nechtěla dotknout. Všichni ji považovali za nevzdělatelnou. Já se jí ale začala věnovat, učila jsem ji vnímat prostor a nebát se a jí se to zalíbilo. Za čtrnáct dní už mohla chodit za ruku,“ vypráví Kozinová, která s holčičkou pracovala i na dalších návštěvách. Po dvou letech se uměla sama postavit ze sedu a chodit podél zdi i ze schodů. „A teď, když jsem ji viděla naposledy, dostala bílou hůl a učila se chodit sama. Také se připravuje na nástup do první třídy, což v devíti letech není žádné zpoždění. Ukazuje se, že neměla žádnou poruchu vývoje, ale byla jen zanedbaná, a to nikoli ze zlé vůle, nikdo totiž nevěděl, jak s ní pracovat.“

#~gallery-918~#

Braillův notopis umí i prvňáčci

Podobně úspěšných příběhů mají mezi patnácti studenty hudební školy pro nevidomé v Peji více. „Dva naši studenti se dostali na vysoké školy hudební pedagogie v Prištině a Peji,“ říká kosovská učitelka Violeta Kurhasani, která je jednou z pravidelných účastnic studijních návštěv v Česku. „Učím hru na klavír i Braillův notopis, v čemž jsem se díky českým lektorům zdokonalila a teď to můžu předávat také svým žákům. Ti dříve neměli tušení, že něco takového existuje a zprvu ani nechápali rozdíl mezi Braillovým písmem a notopisem, ale nyní už jej umí všichni od první třídy,“ vysvětluje Kurhasani a dodává, že mladí hudebníci se nejprve učí noty rytmicky s jejich trváním, a následně je zapisují pomocí stroje na papír a hrají je na klavír.

„V bodovém notopisu se i díky profesorovi Janu Budinovi stále zdokonaluji. Pod jeho vedením se právě učím psaní akordů,“ sděluje Kurhasani a odhaluje také plány do budoucna: „rádi bychom jednoho našeho studenta s vynikajícím sluchem vyučili ladičem pian. Tady na Deylově konzervatoři je to samostatný obor, u nás nic takového nemáme.“

Bez doprovodu alespoň po škole

Druhou oblastí předávání zkušeností je prostorová orientace nevidomých. Ta je na českých školách pro zrakově postižené vyučována jako speciální předmět, v němž se žáci naučí, jak se pohybovat po známých i méně známých místech. Učitel na žákovo přání vytvoří trasu, například ze školy na nádraží, do obchodu či domů, kterou pak žáka naučí tak, aby byl schopen ji s bílou holí a bez pomoci druhých procházet. „V Kosovu je tohle nepředstavitelné. Tam nejsou prostory pro nevidomé nijak upraveny – auta parkují, kde chtějí, neexistují vodící lišty na chodnících, ani ozvučené semafory, všude je nepořádek a co je nejdůležitější, rohy chodníků jsou kulaté. Nevidomí se tak nemají při orientaci čeho chytit. Navíc ani místní nejsou na přítomnost nevidomých ve veřejném prostoru připraveni. Auta nereagují na znamení bílou holí a lidé, když uvidí slepého, tak ho chytnou, nic mu neřeknou a někam ho táhnou,“ přibližuje poměry v Kosovu Markéta Kozinová.

Čeští lektoři školí v prostorové orientaci tři kosovské učitele. Ti již své znalosti předávají žákům, kteří se mohou alespoň po škole v Peji pohybovat bez doprovodu. „Avšak nebezpečí na ně číhá hned před školní budovou. Ani tam totiž není přechod se zvukovým semaforem, chybí také značka upozorňující na pohyb nevidomých. Místní potřebují v této problematice osvětu. Problém je paradoxně i v samotných zrakově postižených, kteří často neradi bílé hole nosí. Nechtějí se totiž lišit a upozorňovat na sebe. Pokud však chtějí být kosovskou společností přijati, musejí ukázat, že se o sebe dokáží postarat sami,“ objasňuje Kozinová.

Více o práci Člověka v tísni s kosovskými nevidomými si můžete přečíst zde a zde.