„Aby to lidi nikdy nevzdávali. To bych jim ráda vzkázala.

„Aby to lidi nikdy nevzdávali. To bych jim ráda vzkázala." Cesta paní Sýkorové z ubytovny do nového bytu a práce

30. 4. 2021

Paní Sýkorová letos oslaví 40. narozeniny. Žije v sociálním bydlení se dvěma nejmladšími dětmi. Dvě starší děti jsou sice v ústavní výchově, ale je s nimi v kontaktu. Obě by rády zamířily opět domů, až to bude možné. Paní pracuje na zkrácený úvazek, který jí umožňuje péči o děti. Kvůli pandemické situaci je nyní na OČR, ale jakmile to bude možné, opět nastoupí do práce. V bytě má vlastní koupelnu, záchod i kuchyňku. Nic nestandardního a výjimečného, dalo by se říct, ale pro paní Sýkorovu a její děti obrovský posun a nový start. Nikdy v takovém „luxusu“ nežila. 

Vydala jsem se za ní, protože se o svůj příběh chtěla podělit a inspirovat ostatní lidi v těžké životní situaci, aby věděli, že vždycky je šance svůj život změnit k lepšímu.

Vlastní koupelna, záchod a kuchyň nemusí být samozřejmostí

Kdybyste viděla syny, když jsme se na tenhle byt přišli poprvé podívat,“ začíná vyprávět paní Sýkorová. „Péťa jenom chodil po bytě a říkal jéé náš záchod, jéé naše koupelna, jééé naše kuchyň,“ vzpomíná na první slova šestiletého syna při obhlídce bytu. V bytě 2+kk žije kromě Péti ještě s 12tiletým Járou. Je to poprvé, co mají svůj pokoj. „Když jsem se dozvěděla, že jsem ten byt skutečně dostala, nechtělo se mi tomu vůbec věřit. Předtím jsem bydlela na soukromé ubytovně, kde bylo asi 9 pokojů, každý z nich pro 4 – 6 lidí. Bydlela jsem s dětmi v jedné místnosti. Pro celou ubytovnu tam byla společná kuchyňka, dámský záchod a pánský záchod. Sprchy byly také společné, fungovaly jen 4 ze 6, 2 pro ženy a 2 pro muže,“ vzpomíná na podmínky v předchozím bydlení, kde strávila rok. Podle informací od kolegyně byla kuchyňka vybavena jedním společným elektrickým sporákem, na kterém byly ale funkční jen dvě plotýnky pro všechny obyvatele ubytovny.

Přispějte obětem koronaviru
Chci vstoupit do Klubu přátel

Největším problémem byla práce a peníze. Práci měla jen na DPP, na pracovní smlouvu to nebylo možné. Vydělala si maximálně 4 000 Kč měsíčně, byla to spíš taková brigáda než práce. Na směny si nemohla dovolit pracovat kvůli dětem, a tak si občas přivydělávala úklidem na ubytovně nebo roznosem dopisů, ale stále to nestačilo. Paní Sýkorová neměla dostatek financí a navíc jí vznikaly dluhy.

"Už jsem i přemýšlela, že dám děti na nějakou dobu do Klokánku a budu dělat na směny. Když koukáte na to, že máte jednu místnost, děti nemají co pořádně jíst, kde si hrát, kde se učit, říkají vám, že se nechtějí jít osprchovat, protože je sprcha studená, to je nepopsatelné. Ale kluci mi řekli, že radši budou jíst chleba s máslem, ale že nechtějí pryč a chtějí být se mnou. To byly asi nejtěžší chvíle v životě. Ale řekla jsem si, že musím hledat další možnosti,“ vzpomínala paní Sýkorová na těžké momenty se slzami v očích.

Pomoc našla na sociální síti

Věci se daly do pohybu, když se seznámila s naší kolegyní Jarkou, kterou se jí povedlo zkontaktovat díky skupince na sociální síti. Hodně se pro ni v ten moment změnilo. „Když jsem si posteskla, řekla mi, že nejsem líná, že vidí, že na zadku nesedím a pořád se točím, že vidí, že taková nejsem. A to mě nakoplo. Dodalo mi to sebevědomí, že když člověk něco chce, tak to jde, i když to někdy déle trvá,“ popisuje, co vnímala jako velkou podporu. Společně začaly hledat další možnosti práce a bydlení.

Městské bydlení se jim sehnat nepodařilo, na komerční neměla dostatek financí. Když se objevila šance požádat o nově vybudovaný sociální byt, využily toho. Napoprvé to sice nevyšlo, ale nakonec byla s žádostí úspěšná a v bytě již 3 měsíce žije. Dokonce získala stálou práci díky starostovi obce. Navíc s upravenou pracovní dobou kvůli dětem. „Přistěhovala jsem se jen s osobními věcmi. Maminka mi poslala nafukovací matraci, ale ta během 3 dnů praskla. Vybavení jsem sháněla postupně. Sehnali jsme matrace za odvoz, postupně palandu pro děti, stůl a dokonce mi jedna paní, kterou znám taky z jedné skupinky na sociální síti, darovala úplně novou pračku a mixér,“ zmínila a v ten moment se jí vlily slzy do očí dojetím.

Partnerské vztahy byly složité

Od dojemných momentů ji ale vracím dál do minulosti. Zajímá mě totiž, jak se člověk dostane s dětmi na takovou ubytovnu a do takovéto situace. Paní Sýkorová pochází ze severních Čech. Hodně se ještě s bývalým manželem stěhovala. „Jenže manžel byl dlouhodobě bez práce. Dovršilo to do situace, kdy jsem dětem nemohla udělat ani placky z vody a mouky, protože na to nebyly finance. Nakonec jsem si podala žádost o rozvod a žádost o bydlení v azylovém domě,“ popisuje svou minulost. Seznámila se se starším mužem z Pardubic a z jejich vztahu se narodil Péťa. Ale ani tohle nebylo ideální. V 8 lidech žili v malém bytě 2+1, který byl hodně poničený a navíc na tzv. špatné adrese. Spolupracovala na situaci i s OSPODem a jejich pomoc hodnotí zpětně pozitivně. „Dali mi hodně pravidel, co jsem musela dodržovat, ale hodně mi tehdy pomohli,“ uznává.

Nakonec vztah skončil rozchodem, i když přátelstvím. „Měli jsme díky synovi hezký vztah i po rozchodu. Několik měsíců po tom, co jsme se rozešli, ale otec Péti onemocněl. Starala jsem se o něj, nicméně nakonec zemřel. S dcerou Karolínou navíc byly potíže. Našla si staršího přítele, který s ní hodně manipuloval. Nic mě v Pardubicích nedrželo a i paní psycholožka, se kterou jsem nejen kvůli dceři spolupracovala, mi doporučovala změnit prostředí. Takže když se naskytla možnost práce a bydlení na Plzeňsku, tak jsem to přijala,“ popisuje svou složitou životní cestu paní Sýkorová. Bohužel nabídka nebyla úplně seriózní. Když dojela na místo s dětmi a se všemi věcmi, zjistila, že za podnájem náhle majitel nechce 7 000 Kč ale 12 000 Kč a že práce je spíše občasná brigáda. Zůstala tak bez střechy nad hlavou a financí, a když se naskytla možnost jedné místnosti na zmíněné ubytovně, neměla jinou volbu.

I když nemá všechny děti doma, udržuje s nimi kontakt

Paní Sýkorová často zmiňovala děti. Během rozhovoru kolem nás Péťa s Járou často pobíhali, aby jim nic důležitého neuniklo. Ale nemohla jsem se nezeptat i na dvě starší děti, které s paní Sýkorovou nežijí. „Marek chtěl být vždycky raději s babičkou než se mnou. Měla víc finančních možností. Moc se mu nechtělo poslouchat a tak nakonec skončil v dětském domově. Ale i tam dělal potíže, tak ho nakonec přesunuli do výchovného ústavu. Ale učí se a rád by si udělal maturitu. Co jsem si našla tohle bydlení, rád by se vrátil domů, ale to teď nejde. Tady s námi být nemůže, je to malé. Ale pracuju na tom, aby mohl zase žít s námi,“ vypráví o nejstarším synovi. O nic lehčí to neměla ani s dcerou. „Ta nakonec skončila také ve výchovném ústavu a aktuálně je v psychiatrické léčebně. Špatně se zamilovala a skončilo to tím, že se opila a chtěla si ublížit. Taky by se ráda vrátila domů, ale nejde to. Musí se dát dohromady psychicky. Ale voláme si a píšeme si. Když to jde, jezdím za ní.

Zajímám se také o Járu, který během setkání odběhl s telefonem v ruce do svého pokoje, protože padla 17. hodina a jeho čekalo doučování. „Chodí do páté třídy, ale k učení nemá motivaci. Je to celodenní prošení a přesvědčování,“ vysvětluje maminka. Jára to má o to těžší, že od přestěhování ještě nebyl ve škole, takže zná všechny své spolužáky jen přes počítač. „Nevím, jestli se do školy těším. Asi se trošku bojím,“ přiznává na můj dotaz, jestli se těší do školy na normální výuku, předtím než za sebou zavře dveře. Kromě výuky má ale také doučování. „Doučuje se se slečnou Ladou přes telefon. To nám zařídila paní z Člověka v tísni. A ještě má placené doučování z angličtiny s místním farářem, to probíhá normálně,“ vypráví paní Sýkorová. V rodině je ještě předškolák Péťa. Měl by nastoupit v září do první třídy, ale nad tím zatím visí otazník.

Lidé by to neměli vzdávat

Na závěr mi to nedalo a zeptala jsem se paní Sýkorové, jaké má další cíle ve svém životě a co by vzkázala lidem, kteří ten život neměli úplně růžový, tak jako ona. „Aby to lidi nikdy nevzdávali. To bych jim ráda vzkázala. A co je teď mým cílem? Aby se děti vyučily, protože to je hodně důležité.“ A co pro ni byla ta nejpodstatnější změna? „Práce a bydlení. Na zbytek se dá došetřit, postupně dokoupit, sehnat za odvoz. Ale to bydlení a práce je odrazový můstek. A jsem ráda, že už nemusím řešit, co dát dětem k jídlu. Najednou jim můžu dopřát i jogurty a ovoce. I oni tady rozkvetli, hlavně psychicky,“ uzavírá s úsměvem. 

* foto je ilustrační 

Autor: Tereza Králová