Manželé z lavičky

Publikováno: 17. 4. 2020 Doba čtení: 3 minuty
Manželé z lavičky
© www,pixabay.com

Před dvěma lety jste společně s námi pomohli vytvořit nový domov dvěma seniorům v nouzi. Paní Ludmila, pan Stanislav a jejich pes Kuba se tehdy ocitli v té největší nouzi, přišli o bydlení. Útočištěm se jim stal přilehlý park, kde 14 dní přežívali na lavičce. Ačkoliv byla jejich situace jakkoliv beznadějná, měli něco, co je drželo nad vodou – měli jeden druhého.

 Tehdy jsem velmi intenzivně pracovala na tom, aby se jejich situace zlepšila. Bylo nutné zařídit téměř vše, od dokladů až po bydlení. Velkým dílem jste přispěli i Vy čtenáři a díky Vašemu finančnímu daru v hodnotě 3383 Kč se nám podařilo nakoupit nábytek a vytvořit tak manželům nový, útulný domov.

 Před časem jsem kromě práce ve své lokalitě výjimečně jednorázově vypomáhala kolegům z centra města. Tehdy jsem nic netušíc přijala jeden z mnoha telefonních hovorů. Ozvala se zájemkyně o službu s žádostí o pomoc v odvolacím řízení. Začaly jsme společně otevírat i jiná témata a odhalovat další oblasti, ve kterých by paní potřebovala podporu a pomoc. Z rozhovoru vyplynulo, že bydlí ve stejném domě, jako manželé z lavičky, a že se dokonce znají. Toužila jsem se dozvědět víc, ale vzhledem k naší mlčenlivosti dané ze zákona jsem musela být v první řadě obezřetná a moc prostoru na pokládání dotazů jsem tedy neměla. V tu chvíli se z telefonu najednou ozvalo: „Vy jste paní Weronika?“. „Ano,“ odpověděla jsem s lehkým údivem. „Pan Stanislav Vás poznal po hlase. Sedí tu vedle mně. Pozdravuje Vás a má slzy v očích.“ Přes veškerý údiv a radost jsem se dozvěděla i něco, co jsem slyšet nechtěla. „Ludmila zemřela. Před smrtí mě ještě požádala o to, abych se o Stanislava postarala, až tu nebude. Zemřela doma.“ Musím přiznat, že ačkoliv jsem již „trénovaná“ těžkými lidskými osudy, se kterými se setkávám denně, toto mne velice zasáhlo. Dozvěděla jsem se, že původní pronájem manželů má už jiného nájemníka, který měl údajně pana Stanislava při potyčce zranit. Paní mne před koncem rozhovoru požádala, abych je brzy navštívila.

 Na návštěvu u pana Stanislava jsem se těšila. Nejprve je třeba ohlásit se telefonicky. „Stanislav už tu nebydlí. Nevím kde je.“ Přemýšlela jsem, kam by se mohl takový člověk, senior v nouzi, obrátit. Kde našel své útočiště? Odpověď mi byla jasná. Lavička v parku! Ihned jsem kontaktovala bývalou sousedku manželů z blízkosti parku. „Ano, byl tu před týdnem. Seděl na jejich lavičce a říkal, že sem přišel umřít. Nevím, kde teď je, už ho nevídám. Je mi to líto.“ Tehdy jsem začala pana Stanislava intenzivně hledat, ale žádné stopy jsem se nedopátrala. Po čase jsem se opět spojila s bývalou sousedkou manželů a ta mi sdělila, že se v nemocnici dozvěděla o smrti muže bez domova, který by podle popisu mohl být pan Stanislav.

 Po prvním dojmu, který je smutný, je nutné zamyslet se hlouběji. Díky nám všem mohli manželé před smrtí zažít pocit domova a obnovit důvěru v lidskou pomoc a solidaritu. Přesně tyto hodnoty jsou v životě nepostradatelné. POMÁHEJME SI.

Autor: Weronika Lipšová, terénní pracovnice

Související články