Mladé lidi motivuje, když mohou ukázat, co v nich je

Publikováno: 7. 6. 2016 Doba čtení: 5 minut
Mladé lidi motivuje, když mohou ukázat, co v nich je
© ČvT archiv

První, co potřebujeme získat, je důvěra,“ říká Petr Mati, který působí v bílinské pobočce organizace Člověk v tísni již jedenáct let. Od roku 2009 zde pracuje jako kariérní poradce. V současnosti vede skupinou dvaceti mladých lidí, kterým pomáhá s přípravou na budoucí povolání. Skupina, která si říká Nejsme v tísni, nedávno natočila krátký film „Story paní Králové“, který ukazuje, jak jednoduše se člověk může dostat do problémů s dluhy. O tom, jak služba kariérního poradenství funguje, pro koho je určena a co je jejím smyslem, vypráví Petr Mati.

Pojďme si nejdříve objasnit, pro koho je kariérní poradenství určeno.

Pokud budu mluvit přímo za sebe, tak já pracuji s mladými lidmi, kteří buď končí základní školu nebo již studují nějakou formu sekundárního vzdělávání.

Jak s těmito mladými lidmi pracujete?

Nejdříve se k nim musíme vůbec dostat. V tomto velmi úzce spolupracujeme s místními školami, ať už základními nebo středními, kterým nabízíme bezplatné workshopy. Snažíme se je dělat pestře a zábavně, nejde jen o teoretické povídání. Jedná se vlastně o jistou formu neformálního vzdělávání, při které běžně využíváme dokumentární filmy, nebo se jich účastní lidé, kteří mají s právě probíraným tématem praktické zkušenosti. Také se během svých workshopů, které trvají někdy až čtyři vyučovací hodiny, snažím trochu změnit i prostředí ve třídě tak, aby studenti trochu zapomněli na to, že jsou ve škole. Na konci našeho setkání jim pak předám informační letáky s kontakty a nabídkou služeb, které jim můžeme v bílinské pobočce nabídnout. Velkou výhodou také je, že se nejedná o jednorázové akce, ale tyto workshopy jsou rozděleny na dva až tři bloky. To znamená, že se kariérní poradce do třídy vrací, což opět přispívá k lepšímu prolomení bariéry nedůvěry.

Story paní Králové můžete zhlédnout ZDE.

Co konkrétně jim tedy v rámci kariérního poradenství nabízíte?

Jedná se o doučování, především však jde o osobní konzultace, při kterých probíráme jejich osobní kariérní růst. Ty jsou v tomto případě využívány častěji, protože tuto službu, na rozdíl od doučování, ve škole většinou nenajdou. Bavíme se při nich spolu o tom, co je baví, jakým způsobem využívají svůj volný čas, jakým způsobem se učí, jestli rozumí tomu, co se říká během výuky, čím by se chtěli po škole živit, proč si vybrali právě tuto školu, nebo právě tento učební obor. Díky tomu jsme například zjistili, že někdo si vybral určitý obor jen proto, že se tam hlásil jeho nejlepší kamarád, a že k té dané činnosti nemá vůbec vztah.

Co v takové situaci děláte?

To záleží na konkrétním případu, ale jedna z odpovědí může být, že to tam může na půl roku zkusit, ale pokud ho to nechytne, může zůstat na škole, ale mohl by jít na jiný obor. Ukážeme mu, jaké všechny možnosti má a nabídneme mu pomoct a podporu, pokud ji bude potřebovat. A děti to ocení, stejně tak jako to, že se o ně vůbec někdo zajímá.

Před časem jste používali program retrostipendií. Jak se osvědčil?

Retrostipendia zafungovala jako skvělý motivační prvek. Díky tomu vznikla síť studentů, kteří se každý měsíc scházeli s kariérním poradcem nad individuální konzultací. Zhodnotili spolu uplynulý měsíc, student musel vyúčtovat, za jaké školní pomůcky peníze z retrostipendií utratil. Během dvou let spolupráce se tak student s poradcem potkal, odečteme-li prázdniny, zhruba dvacetkrát, což opět přispělo ke zvýšení tolik potřebné důvěry mezi všemi zúčastněnými.

Nejsme v tísni

Díky workshopům a retrostipendiím se vám tedy podařilo vytvořit skupinu lidí, se kterými jste se pravidelně scházel. Z nich se po čase vytvořil ucelený projekt s názvem Nejsme v tísni. Přibližte nám prosím jeho počátky.

V tu dobu mě napadlo, proč bych se s těmito studenty scházel jednotlivě, když můžeme pracovat všichni společně. Vznikla tak retrostipendijní skupina, ve které začali skvěle fungovat interakce mezi jejími jednotlivými členy. Lépe se poznali, začali se spolu povídat o škole i o životě, což dost zásadně rozproudilo dynamiku činnosti jejich skupiny. Pár měsíců poté se na nás obrátili kolegové z Německa s nabídkou společného projektu, který by byl založen na skupinové práci mladých lidí a jehož cílem by bylo vytvoření miniprojektů, které pozitivně ovlivní život v jejich okolí. Tuto nabídku jsem přetlumočil, všem se líbila a tak jsme se rozhodli, že do toho půjdeme. Díky tomu vznikla neformální skupina mladých lidí z Bíliny a okolí, která si říká Nejsme v tísni a která funguje již čtvrtým rokem. Mimochodem, právě bílinská mládež se v rámci tohoto projektu stala lídry, byla pro své německé kolegy inspirací.

#~gallery-1389~#

To zní skvěle. Pojďme se ale ještě vrátit do obecnější roviny. Jak práce v této skupině vypadá a co přináší samotným mladým lidem?

Na tomto způsobu práce je skvělé, že v sobě spojuje formální i neformální vzdělávání. Vyžaduje zapojení fantazie, učíme se zde používat techniku brainstormingu, mladí lidé musí prokázat zodpovědnost při plnění úkolů, které dostanou, tak aby jim projekt vyšel. Stalo se nám například, že v projektu, který napsal jeden z chlapců, kteří k nám dochází, bylo dost pravopisných chyb. Místo toho, abych mu je neustále opravoval, jsem se zeptal, jestli ve skupině není někdo, komu čeština jde a kdo by mu pomohl. Přihlásila se jedna slečna, která mu nejen pomohla chyby najít a opravit je, ale zároveň mu vysvětlila, co dělá špatně. Na základě této zkušenosti jsme vytvořili cosi, čemu říkáme Mapa potřeb. Ta se skládá ze dvou sloupců. V prvním každý napsal, co mu ve škole jde, do druhého pak to, v čem se potřebuje zlepšit. A ukázalo se třeba, že zde máme slečnu, která málem propadala z chemie a naopak slečnu, která je ve třetím ročníku chemického oboru. I je jsme propojili, zároveň jsme u nás vyčlenili místnost, kde se všichni mohli pravidelně doučovat. Výsledek se dostavil - známku z chemie si slečna opravila a odmaturovala.

Chceme, aby byli sami sebou

Co motivuje tyto mladé lidi, aby vůbec do těch projektů šli?

To je různé, ale velkou roli zde hraje, alespoň podle mých zkušeností, fakt, že se můžou předvést, ukázat, co v nich je.

A co ta retrostipendia? Není to náhodou tak, že hlavním lákadlem jsou peníze?

Jak jsem již říkal, retrostipendia se nám velmi osvědčila, právě díky nim jsme v Bílině dali tuto skupinu mládeže dohromady. Určitě byly peníze motivací. Nicméně v tuto chvíli retrostipendia nepobírá nikdo, a přesto k nám chodí. Každé úterý tu máme něco mezi dvanácti a patnácti lidmi.

Ostatní vzdělávací služby, které organizace Člověk v tísni poskytuje, mají přesně dané základy, na kterých fungují. Jak je to v kariérním poradenství?

Zde je to volnější. Na rozdíl od například doučování pracujeme bez participace rodičů, protože chceme, aby ti lidé byli sami sebou, nechceme, aby je rodiče jakkoliv ovlivňovali. Celkově se dá říci, že kariérní poradenství funguje trochu volněji. A to především proto, že mojí cílovou skupinou už nejsou děti, ale spíš teenageři a my je chceme vést k vlastní zodpovědnosti. 

Autor: Martin Kovalčík, mediální koordinátor Programů sociální integrace

Související články