„Samozřejmě, mohla jsem poslat peníze na zbraně, ale já vidím velký smysl v práci s dětmi,“ říká dobrovolnice

Napříč všemi našimi vzdělávacími službami jsme loni doučovali stovky dětí za pomoci 360 dobrovolníků. Bezplatné doučování poskytujeme českým i ukrajinským dětem v sedmi krajích Česka, v dalších místech online. Doučujeme češtinu, matematiku, cizí jazyky i jiné předměty. Zároveň hledáme další dobrovolníky, kteří nám umožní naši službu (přímou i online) rozšiřovat. Smyslem je především individuální podpora dle konkrétních potřeb, zastavení propadu školního prospěchu, zvýšení zájmu o školu, aktivity při vyučování a snížení počtu absencí.

„Děti doma na Ukrajině problémy ve škole mít nemusely. Tady však mohou být úplně ztracené. Všechno je pro ně nové, rychle se musí učit nový jazyk. Když k tomu přičteme okolnosti vytržení z jejich prostředí, traumata, kterými mnohé z nich trpí, nejsou vůbec v lehké situaci,“ přibližuje situaci a potřeby ukrajinských dětí metodička Petra Macková. „A rodiče jim s češtinou bohužel nemohou pomoci. Díky našim dobrovolníkům se ukrajinské děti necítí ve škole tolik ztracené,“ podotýká pracovnice online podpory vzdělávání Oksana Čorna s tím, že se zájemci o doučování mohou obracet na virtualni.pobocka@clovekvtisni.cz.

Lucii nenapadlo, že ruštinu využije jen kvůli válce

„A budete hodní,“ ujišťuje se čtyřicátnice Lucie a snaží se získat prostor říct pár souvislých vět. Jejím dvojčatům nejsou ještě ani tři roky, volný čas pro mámu neexistuje. Naštěstí je nablízku babička, která pomáhá a v době Luciina doučování i hlídá. To probíhá online – z Hranic na Moravě směřuje do Středočeského kraje. „Nejdůležitější je si rozmyslet, kolik hodin týdně je tomu člověk schopen dát. A také, co může doučovat,“ říká dobrovolnice, pro kterou je doučování způsob pomoci, při které si navíc odpočine od svého všedního života.

S ruštinou Lucie začala, než se jí podařilo dostat na vysokou školu. K zahraničním zkušenostem jako au pair v Anglii a Rakousku, přidala ještě pobyt v Kaliningradu. Uplatnění pro třetí jazyk do začátku války ale nenašla. „Nenapadlo mě, že ruštinu využiju až při takhle smutné příležitosti,“ konstatuje žena, která má přátele na obou stranách konfliktu. S těmi ruskými v kontaktu není, bojí se, aby jim to neublížilo. Ukrajinským tady vypomáhá například oblečením po dětech nebo jim třeba tlumočí u lékaře.

Sourozence Oleksandra (11) a Taisiu (12) z Putyvli, kteří žijí ve vesnici ve Středočeském kraji, doučuje od září dvakrát týdně češtinu. „Vždy se připojí přesně. Jsou hrozně poctiví a slušně vychovaní. Překvapilo mě, jak oba už krásně mluvili česky. Ve škole paní učitelka Taiu chválila, že napsala diktát na dvojku, lépe i než některé české děti. Také krásně čte. Oleksandr je zase komunikativnější a vybírá si složitější knížky,“ chválí své děti Lucie, která se sama účastní setkání dobrovolníků Člověka v tísni, kde s ostatními sdílí své zkušenosti.

Iryna si děti získala zálibou v hraní počítačových her a světa fantasy

Menší skupinku dětí z jedné pražské ubytovny - Dimu (12) z Chersonu, Elínu (9), Mášu (11) a Artema (13) z Borispolu – doučuje Ukrajinka Iryna. Zatímco Dimova matka pracuje, maminka ostatních dětí se stará ještě o jejich dalšího čtyřletého sourozence, a pracovat kvůli tomu nemůže. Všichni by se chtěli vrátit na Ukrajinu, Dima s maminkou už však nemají kam.

„Jeden z chlapců hůře čte a jazyky obecně mu dělají obtíže. Z dětí paradoxně mluví česky ale nejlépe, protože se moc snaží. Říkal mi, že když přišel, uvědomil si, že když se nenaučí náš jazyk, bude úplně ztracený. Začal třeba sledovat české youtubery,“ líčí Iryna, která se s dětmi setkává osobně každý týden na dvě hodiny, někdy navíc i o víkendu. Získala si je svou zálibou v hraní počítačových her a světa fantasy.

„Na Vánoce byly i u nás doma. Když jsem se jich ptala, co se učí ve škole, tak mi tak hezky pověděly o husitech, že jsem je musela vzít na výlet do Tábora,“ poznamenává vědkyně, která do Česka přišla kvůli svému postgraduálu. Dnes už tu má dvě odrostlé děti, srdcem je ale teď na Ukrajině, kde má širší rodinu. Bratranci bojují a tatínek domov opouštět už nechce. „Je téměř slepý. Doma je soběstačný, ví, kde co je. Má tam sestry, kamarády a vtipkuje: to, kdyby mě zabila Putinova raketa, to by byla velká sláva,“ říká s hořkým úsměvem a připouští, že dobrovolničení je pro ni trochu i psychoterapií. „Dělá mi to radost. Když vidím, jaké dělají pokroky. Ani nevím, kdo z toho má větší prospěch,“ konstatuje Iryna.