"Díky, brácho!" Přečtěte si povídku, kterou se snažíme motivovat klienty kariérního poradenství

„Mladým lidem, které mám ve své službě, zcela rozumím. V patnácti letech jsem na tom byla stejně a tak jim mohu předat svou zkušenost a vysvětlit jim, jak těžké je prorazit bez vzdělání. A naopak jim říci jaké možnosti se mi díky vzdělání naskytly. Svou práci považuji za poslání. Kolik našich klientů má ve svém blízkém okolí někoho, kdo by jim připomínal, jak velmi důležité a obohacující vzdělání je? Někoho, kdo jim dodá sebevědomí a prozradí, že je možné být čímkoliv a dělat cokoliv je baví. Jen je nutné si pevně jít za svým snem a nevzdávat se před první překážkou. Já svého kariérního poradce neměla, avšak měla jsem, a stále mám, svého bratra, který mě ve studiu podporoval a jemu patří mé velké díky.“ Maria současně pracuje také na pozici asistentky senátorky a je přijata ke studiu na vysoké škole.

Povídka: Díky, brácho!

„Jsi normální?! Už tě vidím, jak děláš dvanáctky. Prosím tě, neblbni a najdi si něco jinýho.“

„Ale mně to nevadí, Martine. Fakt! Už mě nebaví poslouchat to tátovo nadávání.“

„No, ten zrovna může nadávat! Měl tě přerazit, že ses vykašlala na školu!“ Chvíli přemýšlel a pak dodal: „Hele, jestli teda chceš, zítra o tobě řeknu šéfovi a uvidíme. Alespoň si zkusíš, jak se dře, frajerko. Ještě se do školy vrátíš, a jak ráda!“

„Díky, brácho!“

„No, ještě mi neděkuj,“ usmál se.

O pár dnů později jsem vyfasovala pepita a pracovní boty. Byla jsem natěšená. Konečně nezávislost! Koupím si ty hezký boty, který jsem viděla minulý měsíc ve výloze, a mámě koupím něco hezkýho na sebe. Sice to není práce mých snů, ale jaký mám vlastně sen? Navíc, nemůžu si vybírat.

Docela mrzlo, a tak mi vyhřáté prostory pekárny připadaly jako skvělé útočiště. Kolegové mě vstřícně přivítali, ale na otázku, proč nejsem ve škole, už mě fakt nebavilo odpovídat. Ptali se snad všichni. No jo, tak je mi šestnáct, no a? Po několika dnech jsem to začala chápat. Nastupovat na šichtu v osm večer a odcházet při příchodu cukrářek na ranní směnu, kdy už jsem sotva mluvila, nebyla taková legrace, jak jsem si malovala. Začala jsem pít kafe.

„Mami, řekni něco malýmu! Pořád mi sem leze, ještě se chci trochu prospat, než půjdu do práce.“

„No a co mu mám říct? Já u něho nemůžu pořád stát, musím vařit a Pepa se Simonou zase někam odjeli. E daj le časke čavarginel opre, tele a me pes mušinav te starinel (Máma mu lítá bůhví kde, a já se musím starat)!“ dodala nervózně máma a odvedla malého synovce k sobě do kuchyně.

Až si našetřím dost peněz, najdu si nějaký podnájem a mámu vezmu s sebou. Představuju si, jak to v mém bytě bude vypadat, a v tom mi zazvoní budík.

„Ale copak, ségra, snad toho nezačínáš mít plný zuby?“ vešel do pokoje Martin.

„Nech si toho, jo? Fakt na to teď nemám náladu.“

„No tak se hned nečerti, pracante. Na, přinesl jsem ti croissanty,“ podává mi papírový sáček. Čerstvé croissanty, který mi brácha nosil z práce, jsem vždycky milovala. Teď je nemůžu ani vidět. Ach jo, už se těším na víkend.

Takhle jsem si nezávislost nepředstavovala

Jak se dny vlekly, čím dál častěji jsem se v myšlenkách vracela k tomu, proč jsem vlastně přerušila studium. Takhle jsem si tu nezávislost nepředstavovala. Myslela jsem si, že to bude větší pohoda! Přemýšlím, zatímco vkládám těsto do výrobního tentononcu na housky a rohlíky. Co asi dělají holky?

„Maruško, vezu ti další plechy,“ vesele se na mě usmívá Honza. Klučík, který je za svou práci rád. Ironicky se na něho usměju. Ale co, ještě pár dnů a penízky se pohrnou a já budu moct pozvat kámošky do kina. Jak si otírám pot z čela, posypu se při tom moukou. Připadám si jak moučný červ.

O několik dnů, tisíce napečených housek a desítky vypitých šálků kávy později nadešel den, na který jsem se tolik těšila. Má první výplata! Moje těžce vydělané peníze. Mé plány, nadšení a radost však vystřídalo nemilé překvapení.

„Jak jsem mohla být tak blbá! Proč jsem si tu jízdenku nekoupila! Poslední splátka! Proč jsem mu ty peníze dávala! Takový penále! To snad není možný! Táta se zblázní!“ přemohla mě neskutečná zlost a panika.

„Neboj, půjdeme za ním společně,“ snaží se mě brácha uklidnit.

„Khos skamin, beš tele a pisin (Utři stůl, sedni si a piš),“ zní mi v uších tátův častý příkaz. Vypisování složenek, nadepisování obálek a jiná rodinná administrativa mě vždycky bavily. Táta se vždy snažil mít vše v pořádku. Vytáhl ze skříně své černé desky, kde měl uspořádané různé dokumenty a ty rozložil po stole. Díky svému úhlednému písmu jsem věděla, kolik platíme za nájem a poplatky za služby, kdo je náš věřitel. Pro mě to však byla jen písmena a čísla v políčkách nadepsaných „Složenky,“ která mi táta pečlivě diktoval.

Vyplněno, hotovo, odchod. Ostatní věci šly vždy mimo mě, vše řešili rodiče. Řešili za mě taky mé průšvihy. Jako třeba vyjednání splátkového kalendáře kvůli pokutě za jízdu načerno. Ale dnes jsem stála před rodiči a snažila se jim vysvětlit, proč jim na nájem přispěju o něco méně a proč jsem peníze na uhrazení poslední splátky svěřila svému příteli, který se na to vybodl.

Kamarádky si užívaly prázdniny, já čistila plechy. Tak to teda ne!

Táta se mnou nějaký čas nemluvil a mně nezbylo nic jiného, než se z mé první výplaty vyplatit z exekuce. Chtěla jsem patřit do světa dospělých. Tak teda welcome!

V pekárně jsem pracovala ještě nějakou dobu, ale mé představy o budoucnosti již byly zcela jiné. Začala jsem si uvědomovat, že nemám žádné vzdělání a se základkou díru do světa skutečně neudělám. Kamarádky si užívaly prázdniny, já čistila plechy. Tak to teda ne!

„Ahoj Maruško, přišla jsi nás pozdravit?“ potkávám na chodbě profesorku matematiky.

„Dobrý den, paní profesorko, nejen to - máte mě zpátky!“ tetelím se a trochu se stydím.

„To jsme rádi! Copak se stalo?“

„Došlo mi, jak je vzdělání důležitý!“

„No výborně, jdi to říct ostatním,“ kývne hlavou směrem ke dveřím třídy, zpoza kterých se line řev.

„Paní profesorko, to by mi neuvěřili, to si musí zažít sami,“ loučím se s úsměvem a vcházím do ředitelny.

V životě jsem udělala spoustu pitomostí a špatných rozhodnutí. Přerušení studia bylo jedním z nich. Ale jak to bývá, všechno zlé je k něčemu dobré, a já si tak mohla na vlastní kůži zkusit, jaké to je žít ve světě dospělých – naivní, bláhová a ještě k tomu bez vzdělání. Brácha měl pravdu. Do školy jsem se vracela moc ráda. Učiliště jsem absolvovala s vyznamenáním a pokračovala v nástavbovém studiu. Vysoká škola je mým dalším snem.

*úvodní foto: Marie Siváková (vpravo) se svými svěřenci, ilustrační foto