Na zahájení festivalu Jeden svět to rozbalí Small crew!

V čem spočívá program podpory vzdělávání?
V rámci programu se snažíme pomáhat dětem, které nemají z nejrůznějších důvodů stejné šance jako ostatní děti. Vedle školní přípravy jim pomáháme získávat i další dovednosti. Prakticky program probíhá formou individuálního doučování a skupinových aktivit. A například v Nýřanech provozujeme školní klub. Na našich aktivitách se podílejí i dobrovolníci, které i nadále intenzivně sháníme. Zrovna v Nýřanech bychom je potřebovali jako sůl!
(Více o možnosti dobrovolnické spolupráce ZDE)

Jak provoz takového klubu vypadá?
Scházíme se pravidelně jednou za týden na dvě hodiny. Je bezva, že nám vychází vstříc nýřanská základní škola a klub zde může probíhat.
Stěžejní je samozřejmě pomoc dětem se školní látkou a s dětmi se tedy učíme. Možná to někoho překvapí, ale děti jsou zpravidla z úkolů hodně nadšené. Snažím se sledovat, jakou látku které dítě zrovna probírá, a na základě toho připravuji pracovní listy, které pak děti vyplňují. Každé dítě má své desky, kde najde úkoly. Vždy do příštího týdne úkoly opravím a projdeme společně chyby, které dítě udělalo. Do programu se snažím vždy zařadit o nějakou fyzickou aktivitu. Pro mě osobně je na provozu klubu hodně důležité, že se setkávají děti různého věku, holky kluci dohromady. Tráví spolu čas a mohou získávat sociální zkušenosti. Jde o společenské dovednosti, které jiné děti získají v rámci nejrůznějších kroužků. Ty jsou pro část dětí našich klientů z finančních i jiných důvodů nedostupné. Máme tak vždy nějaký čas na zamyšlení a popovídání si o nějakém tématu. V rámci debat se učíme úplně obyčejné věci – neskákat si do řeči, dávat pozor, respektovat názory ostatních.

A jaká je práce s dětmi ve školním klubu?
Už několik let vedu skautský oddíl. Když to porovnám s prací s dětmi v klubu, tak je největší odlišností to, že děti v klubu potřebují větší pozornost a je o dost složitější vymýšlet program. V Nýřanech máme hodně různorodou skupinu, děti od první do šesté třídy. Do klubu chodí osm dětí a část z nich má specifické problémy – poruchy pozornosti, učení, chování apod. Je tak v mnoha ohledech složitější je zaujmout.
Největší radost mi dělá, když u dětí vidím posun. Jsou to věci, které mohou být považovány za samozřejmost, ale já vím, že to úplná samozřejmost není. Do klubu například začala na podzim chodit holčička, která je ve druhé třídě. Ze začátku se skoro vůbec neprojevovala, nezapojovala se do aktivit. Postupně se to, týden po týdnu, lepšilo a teď už je na ní vidět, jak se společně s ostatními raduje, normálně se se všemi baví a nebojí se zapojit do aktivit.

Všechny děti spolu chodí do nýřanské školy?
Tři z nich chodí do praktické základní školy. Zvlášť mi to mrzí u jednoho z kluků, který se na praktickou dostal před několika lety po přestěhování. Byla tam souhra více faktorů – změnil školní kolektiv po první třídě, v nové třídě byl stigmatizován a do nové třídy prostě nezapadl. Bohužel se situace neřešila tak, aby mohl ve třídě zůstat a naopak mu byl mu doporučen přechod do praktické školy. Rodiče by ho chtěli dát zpět do běžné školy, ale už se to nezdá vhodné. Musel by dohnat spousty látky, znovu by měnil školní prostředí a ani psycholožka už tento přechod nedoporučila. Jde o příklad dítěte, které bylo úplně zbytečně vyloučeno z běžného vzdělávacího proudu.

Jak se zrodil divadelní spolek Small crew?
V létě děti přišly představením, které samy secvičily podle jedné pohádky. Rozhodli jsme se tak s nimi začít zkoušet divadlo. Musím přiznat, že po prvních hodinách věnovaných divadlu se mi zdálo jako hodně nereálné, že by se nám mohlo povést nazkoušet divadelní představení. Nebyla moc znát kreativita, představivost, jak by to divadlo vlastně mohlo vypadat a jak přispět k podobě textu. Také se nezdálo reálné, že se děti text následně naučí. A když si vzpomenu, jak jsme poprvé zkoušeli přehrát jednotlivé scény vzájemně před sebou – děti šeptaly a dívaly se do země. Postupně se do toho ale zakously, hodně pomohly s finální podobou textu a celého představení. Myslím, že se z nich postupně stal soubor. To se odrazilo třeba v tom, když jsme společně hledali název souboru. Byla tedy celkem mela, ale nakonec jsme se dohodli na názvu, se kterým souhlasili všichni.

Jméno je základ, to ví každý interpret :-) Jak ale děti přišly zrovna na tohle jméno?
Jak přesně na něj přišly, nevím. Kluci se už nějaký čas učí podle videí na internetu break dance a už si tak sami říkali. Toho, že je baví break dance – a jsou v něm podle mě dobří – využíváme i v představení. Vedle tance v představení využíváme i toho, že jedna z holek chodí do základní umělecké školy na zpěv.

Na festivalu Jeden svět proběhne premiéra představení?
Představení jsme už hráli před rodiči a také na divadelní přehlídce Plzeňský tajtrlík, kterou pořádá organizace Johan. Na přehlídce jsme se představili mezi ostatními dětskými soubory. Děti tak měly možnost vidět práci dalších souborů a získaly srovnání s dětmi, které už hrají divadlo více let. Sice jsme v přehlídce nepostoupili do dalšího kola, ale už jen to, že děti mohly zahrát představení ve skutečném divadle před téměř sto diváky, považuji za velký přínos. Přes to, že děti hrály v opravdovém divadle úplně poprvé a to, jak strašně byly nervózní, se jim vystoupení moc povedlo a měly celkem úspěch. Je mi jasné, že naše představení má své mouchy a nedosahuje nějakých mimořádných uměleckých kvalit. Je ale třeba si uvědomit, jaký obrovský kus práce děti udělaly. Zároveň ale také vím, že na zahájení festivalu ostudu neuděláme a společně s diváky si to pořádně užijeme.