Návštěva MIXéru

Bylo jich dohromady asi dvacet, mladých kluků a holek, podle mého názoru očekávajících zase nějakou nudnou přednášku o práci. Věřím, že při zmínění pojmu jako je „úřad práce“, „personální agentura“ nebo „práce“ obecně se nejen jim ježily chloupky po celém těle. Protože já osobně však věřím, že ke všem těmto „vulgárním“ pojmům, si můžeme vytvořit skvělý vztah, rozhodla jsem se pokusit změnit i jejich pohled. Chtěla jsem, aby pochopili, že všichni ti úředníci a úřednice, pomocníci i pomocnice v těch hrůzostrašných kancelářích vlastně sedí pro nás a aby nám pomáhali. Že mají opravdu neskutečný počet užitečných informací, které nám mohou usnadnit cestu k vysněné práci. Proces hledání práce odradí i ty nejzkušenější od toho, aby si z toho brali to nejlepší. Proto jsem se rozhodla sdílet pár informací o „honbě“ za prací na místě, které mi je prostě a jednoduše blízké, v Člověku v tísni, v Klubu MIXér v Předlicích.

Vydala jsem se sdílet svoje nadšení ze všech těch možností, které jsem zaregistrovala v době, kdy jsem se sama "prokousávala" trhem práce poté, co jsem dokončila studia a vrátila se zpět do Ústí nad Labem. Sama jsem neměla práci, český/ústecký trh práce jsem po těch letech vůbec neznala, a hlavně jsem nevěděla, co že to vlastně chci dělat. Jediné, co jsem slyšela ze všech stran bylo: “Musíš se zapsat na úřad práce a hledat.“ V tu chvíli to začalo – papírování, emaily, schůzky a s tím spojené plánování a koordinace. A že toho opravdu nebylo málo. Trvalo mi pět měsíců, než jsem si přes dvě registrace a následná dvě odhlašování se z úřadu práce našla “to něco”, co mě baví. Podepsala jsem jednu přihlášku na úřad práce a následně její zrušení, pracovní smlouvu, výpověď od pracovní smlouvy, další registraci na úřad práce, její zrušení, další pracovní smlouvu, registraci na živnostenském úřadě... Registrovala jsem se na několika pracovních portálech, pracovních sociálních sítích, absolvovala jsem neúspěšné i úspěšné pracovní pohovory, schůzky, jazykové testy, a to vše se zdálo jako honba za něčím, o čem jsem ani sama nevěděla, co že to vlastně je.

Když už jsem si našla místo, které mi skutečně dávalo “to něco”, co jsem hledala, řekla jsem si, že tenhle neúnavný maraton mi dal tolik, že to prostě a jednoduše musím sdílet. Rozhodla jsem se, že to, že Úřad práce proplácí vzdělávací kurzy pro ústecké uchazeče o práci, že tu v Ústí máme centrum podporující začínající podnikatele, že je tu nadační fond, který proplácí zahraniční výjezdy studentům z Ústeckého kraje a opravdu mnoho dalšího prostě a jednoduše musím rychle někomu předat. Trh se mění neskutečně rychle a mně bylo jasné, že pokud všechny ty informace nepředám ihned dál, za měsíc už budou naprosto nepoužitelné.

Vydala jsem se tedy do centra Člověka v tísni. Potkala jsem Páju z Klubu MIXér a ta můj návrh, jakožto kompetentní osoba, ihned přijala: ”Vyber si datum, my ti to tu připravíme a můžeš povídat a sdílet.” Od Páji jsem tedy měla požehnáno.

Při vstupu do MIXéru mě přivítala usměvavá parta kluků a holek a prezentace mohla začít. Musím říct, že díky jejich bezprostřednosti jsem ani nebyla nervózní. Všichni, až na malé výjimky, bez kterých by to nešlo, se skvěle zapojovali a ptali se na moje zkušenosti. Bylo skvělý vidět, že o proplácených kurzech opravdu většina neví. Pracovní portály, které pomáhají vytvořit životopis bez toho, abychom se s tím museli trápit sami vlastně také neznají a funkci pracovních agentur, které zdarma poskytnou poradenství, jak se připravit na pohovor jakbysmet. Všichni se mě vyptávali a bylo vidět, že s partou, která je plus minus ve stejném věku jako já, máme co sdílet. Nakonec jsme si ještě vyzkoušeli pohovor, ve kterém jsme zkusili zužitkovat vše, co jsme si ten den řekli. Podání ruky, slušné pozdravení, představení, a hlavně nutné doptávání se na podmínky práce, to vše proběhlo v pořádku. Musela jsem tu mini zkušenost práce personální konzultantky přeci zužitkovat.