Nechce marnit čas zbytečnostmi. Proto koupil byt a pronajal ho člověku, který neměl kde bydlet.

„Před časem jsem někde četl článek o špatné bytové situaci v Ústí. Přesně popisoval, jak velký je to průšvih, když nemáte pořádně kde bydlet. Člověka to sráží daleko víc, než jiné životní problémy. Pokud nemáte střechu nad hlavou, tak se vše ostatní řeší daleko hůř. Těžko sháníte práci, děti nemají kde dělat úkoly, atd.,“ vypráví pan Beneš. Celá věc mu nedala spát, a tak po pár dnech přemýšlení zapnul počítač a začal prohlížet realitní servery. Během chvíle zjistil, že cena bytu se v Ústí oproti Praze pohybuje v úplně jiných cenových relacích.

„Takže v Ústí nad Labem jsou cenově dostupné byty a chudí lidé tam přitom nemají kde bydlet. Jenže jak asi dopadne takový člověk bez domova, který přijde do banky a řekne: Milá banko, dej mi hypotéku na půl milionu na 30 let se splátkou 1 500 Kč měsíčně a já si koupím byt? Bude mít samozřejmě smůlu. Přitom by mu těch 1 500 Kč měsíčně na nákup malého bytu stačilo. Zatímco když se stejným požadavkem přijdu do banky já se svým výpisem s účtu, tak mi ty peníze dají jako na stříbrném podnose. Takže člověk, který byt nepotřebuje, na půjčku v pohodě dosáhne, zatímco ten, kdo ano, má smůlu. Když se nad tím zamyslíte, je to celé naprosto absurdní,“ kroutí hlavou pan Beneš.

Nikdo by neměl být navždy odepsaný

Povzdychem nad nespravedlivým světem však celý příběh nekončí. Naopak, právě v tu chvíli se panu Benešovi v hlavě zrodil ojedinělý nápad. Co kdyby si tu hypotéku vzal na sebe, byt koupil a pronajal ho někomu, komu by tím pomohl vyřešit jeho problémy? Jak si usmyslel, tak také udělal. Během několika měsíců si vyřídil hypotéku, v Ústí nad Labem koupil malou garsonku a začal hledat vhodného nájemníka. 

Jelikož je pan Beneš již několik let členem Klubu přátel Člověka v tísni (ČvT), napadlo ho obrátit se právě na tuto neziskovku. Během pár emailů se dostal až k Radce Kunešové, koordinátorce služeb pro dospělé v ústecké pobočce ČvT. Ta mu nabídla několik možných adeptů, z nichž si pan Beneš nakonec svého nájemníka vybral. Díky tomu vznikla trojstranná spolupráce mezi panem Benešem, nájemníkem a neziskovou organizací, jejíž pracovníci kontrolují, jestli vše funguje bez problémů, popř. pomáhají případné problémy řešit.

I zde se ukazuje výjimečnost celého nápadu. Vždyť lidé, kteří patří mezi klienty ČvT, jsou právě často ti, které nikdo ubytovat nechce. Jsou chudí, mají špatnou pověst… „Celá tahle věc by se měla řešit systémově, což se ale bohužel neděje. Politiky problémy těchto lidí moc nezajímají, vláda má jiné priority než řešení sociálního bydlení. Rovněž obce tento problém nejsou ochotné nebo schopné řešit, částečně také proto, že svůj bytový fond mnohé obce již dávno zprivatizovaly. Takže životní situace lidí jako jsou klienti ČvT vnímám jako relevantní problém. A když chci do něčeho vkládat svoji energii, tak do věcí, které mají smysl. Život je příliš krátký na to, aby člověk řešil kraviny,“ vysvětluje pan Beneš. „Navíc si myslím, že bychom se na žádné lidi neměli dívat jako navždy odepsané. Je jasné, že pokud nemají kde bydlet, tak se ze svých problémů nevyhrabou,“ dodává.

Mimochodem o tom, že svého nájemníka bude hledat přes Člověka v tísni, se pan Beneš rozhodl i z jiného důvodu. Předpokládal, že když se někdo na tuto organizaci obrátí s žádostí o pomoc, tak chce svoji situaci aktivně řešit. A je pro to ochoten i něco udělat. Což je přesně to, co hledal. 

A strach z neplacení? Určitého rizika si samozřejmě vědom je, ale když to spolu s manželkou řešili, došli k závěru, že to nejhorší, co se jim může stát, je to, že nájemník nezaplatí pár nájmů a oni prodělají nějaké peníze. Shodli se, že to riziko jsou ochotni podstoupit. A jak sám pan Beneš říká: „Navíc, jak se znám, tak by mě neustále štvalo, pokud bych s tím nezkusil nic udělat.“

Jan Beneš pracuje jako lékař na Klinice kardiologie v Institutu klinické a experimentální medicíny, kde se dlouhodobě věnuje problematice chronického srdečního selhání a zobrazovacím metodám v kardiologii. Mimo klinickou a vědeckou činnost se rovněž věnuje popularizaci kardiologie, je autorem knih Kardiologie (nejen) pro pacienty a Srdeční selhání (nejen) pro pacienty. V současné době mimo jiné připravuje webový portál určený pacientům se srdečním selháním.

Rád budu velkorysý

K předání klíčů novému nájemníkovi došlo v únoru. Smlouvu nemají uzavřenou na dobu neurčitou, ale na tři měsíce, po kterých se prodlužuje. Nájemné je stanoveno ve srovnatelné výši, která mu pokryje splátku hypotéky plus mu zbyde pár korun do fondu pro nečekané události. „K tomu jsem ho musela trochu přemlouvat, původně chtěl výši nájmu stanovit jen tak, aby mu pokryla splátky hypotéky. Ale dohodli jsme se, že by bylo dobré mít pár stovek stranou, aby např. případné nečekané nedoplatky nemusel hradit ze svého. Na to, kde se byt nachází, nastavil pan Beneš nájemné i tak opravdu velmi nízko,“ dodává Radka Kunešová z ČvT.

A jak je pan Beneš se svým nájemníkem spokojený? „Na nějaké hodnocení je příliš brzy, to si dovolím učinit až po několika dalších měsících. Je však pravda, že se pár problémů v podobě zpožděného nájmů se zpočátku objevilo. Od lidí z ČvT jsem se dozvěděl, že důvodem byly nějaké trable při vyřizování dávek na bydlení. Naštěstí se vše vyřešilo a já mu teď v srpnu již podruhé prodloužil smlouvu.“ Co by dělal, kdyby nájemné nedorazilo? „Jsem ochoten být hodně velkorysý, protože kdybych toho člověka při prvních potížích vyhodil, vrátil bych ho tím zpět do situace, ze které přišel. A to nechci. Takže jsem ochoten tu a tam nad něčím přivřít oči, nicméně pouze za předpokladu, že uvidím snahu vše řešit. Pokud bych zjistil opak, musel bych se s ním rozloučit. Nemám takové možnosti, abych někomu dlouhodobě financoval jeho bydlení a ani to není mým zájem. Jak jsem říkal, chci pomoci, rád budu velkorysý, ale musím vidět snahu problémy řešit, pokud už se nějaké vyskytnou,“ říká pan Beneš.

Co dál? Založit fond, který umožní pomáhat více lidem

Přestože je příběh prvního nájemníka teprve v plenkách, pan Beneš nečeká a svůj nápad dál rozvíjí. Nyní přemýšlí o tom, jak svoji myšlenku dostat mezi ostatní lidi. „Myslím si, že by dost lidí bylo ochotno takto druhým pomoc, ale nemohou si dovolit někde koupit byt a pronajímat ho tak, jak jsem to udělal já,“ říká. V současnosti proto startuje update svého projektu, kterým je založení Fondu sociálního bydlení (jde zatím o pracovní název). Kromě lidí z Člověka v tísni na něm spolupracuje také s pracovníky Platformy pro sociální bydlení, se kterými řeší např. právní formu celého projektu.

V tuto chvíli je celý projekt narýsován tak, že by členství ve fondu vznikalo podpisem smlouvy a vložením financí (např. 10 tisíc Kč), ze kterých by se koupily vhodné byty, které by se dále pronajaly lidem, kteří potřebují sociální bydlení. Zisky z nájemného by se po odečtení rezervy a provozních nákladů dále rozdělovaly poměrným způsobem dle vložených prostředků. „Na základě zkušeností z pilotního projektu bych do něj rád napevno zabudoval spolupráci s Člověkem v tísni, jehož pracovníci by takto ubytovaným lidem poskytovali další kontinuální podporu. V současnosti je mým cílem získat iniciální sumu cca 1 milion Kč, která by umožnila v Ústí koupit a pronajmout první dva byty,“ uzavírá pan Beneš.