Nejdůležitější volba v životě…?

Letos mě totiž poprvé právě tato volba čeká společně s několika dětmi, které doučuji, a jejich rodinami. Přičemž pozitivní rozhodně je, že všechny tyhle děti – ať už povinnou školní docházku ukončují v 9. nebo třeba v 7. třídě – chtějí dále studovat. Nechtějí skončit se základním vzděláním v nekvalifikované, špatně placené práci nebo ještě hůře bez práce… Všechny tyhle děti si moc dobře uvědomují, že škola, resp. vzdělání a kvalifikace, které budou mít, dost zásadně ovlivní práci, kterou budou moci jednou dělat (a také peníze, které si takovouto prací vydělají). Ne všechny ovšem mají úplně jasno v tom, co by jednou dělat chtěly nebo mohly. A i když v tom jasno mají, stejně není úplně vyhráno – o některé obory je totiž takový zájem, že poptávka značně převyšuje nabídku a navíc v místě bydliště je jenom jedna střední škola a to všeobecné gymnázium.

Další studium tak pro rodiny těchto dětí představuje už jen z hlediska nákladů na dopravu poměrně zásadní zátěž pro jejich rodinný rozpočet. A vybrat tu „správnou školu“ je vlastně docela věda – je potřeba zohlednit kritéria pro přijetí, nadání a vlohy dítěte, možnost budoucího uplatnění (popř. dalšího studia) a samozřejmě také samotné preference dítěte (protože pro zdárné dokončení studia je fakt, že dítě daný obor baví a zajímá, možná tím nejpodstatnějším). A pokusy má člověk jen dva (v České republice je totiž možné podat si pro daný školní rok přihlášku pouze na 2 školy, resp. 2 obory). Na obory ukončené maturitní zkouškou pak zájemce a zájemkyně o studium čekají jednotné přijímací zkoušky z českého jazyka a matematiky. Naproti tomu na tříleté učební obory se přijímací zkoušky (zpravidla) nekonají, avšak i zde jsou zájemci a zájemkyně řazeni podle studijních výsledků ze ZŠ.

Co to tedy v praxi znamená? Dost často právě volbu tzv. na jistotu – jinými slovy, že minimálně druhou ze škol si člověk vybírá tak, aby na ni byl určitě přijat. Každý totiž podává přihlášku takříkajíc naslepo – neví, kolik uchazečů a uchazeček o studium se v daný rok rozhodne na určitý obor přihlášku podat, ani jak si povedou v přijímacích zkouškách nebo jaký byl jejich prospěch na střední škole. Nemůže dokonce ani tušit, jak si v přijímacích zkouškách povede on sám, protože tréma a stres rozhodně nehrají zanedbatelnou roli.

Kristýnka si jako první školu vybrala školu uměleckou – tam o přijetí či nepřijetí rozhodují talentové zkoušky. V těch však bohužel neuspěla. Lépe řečeno – splnila kritéria pro přijetí, avšak umístila se tzv. pod čarou, v pořadí, které překračuje předpokládaný počet přijatých uchazečů a uchazeček. Nezbývá jí tak než si vybrat některou z jiných škol – nemá však příliš představu jakou, kromě toho, že by mělo jít o čtyřleté maturitní studium. 

Pavel je neuvěřitelný vytrvalec, dříč a optimista. Nikdy nic nevzdává. Vždycky dokázal vytáhnout známky a překvapit tím nejen své vyučující, ale tak trochu i sám sebe. Letos poprvé se mu to nepodařilo a kule z češtiny na pololetním vysvědčení tak zřejmě sníží i jeho šanci na přijetí na některý z oborů, byť má v plánu se hlásit na tříleté obory ukončené výučním listem.

A Zdenka? Ta zatím vůbec neví. Nemá moc představu, co by vlastně jednou chtěla dělat a bojí se, že ji škola, kterou si nakonec vybere, nebude bavit nebo že i po jejím absolvování bude stejně dělat nějakou podřadnou, špatně placenou práci.

A tak zatímco si Česko láme hlavu nad tím, jak dopadne druhé kolo prezidentských voleb, já společně s těmito třemi dětmi, které jsem měl možnost za dobu, co se spolu doučujeme, docela dobře poznat, prožívám jejich obavy a nejistoty při jejich velké volbě. Tak nám držte palce, ať vybereme dobře!

V případě, že by mladý člověk nebyl přijat ani na jednu z oněch dvou škol, na které se hlásil, nezbývá mu, než čekat (a doufat), že na některé školy (obory) bude vyhlášeno ještě další kolo přijímacích zkoušek (bývají to však obory, o které není příliš zájem). Anebo si počkat a zkusit to napřesrok (což ovšem znamená "ztratit" spoustu času).