Nulová hranice není všelék

Publikováno: 19. 1. 2018 Doba čtení: 4 minuty
Ilustrační foto
© (CC BY-SA 2.0) Sludge G

Novela insolvenčního zákona jde správným směrem, ale problém předlužených lidí neřeší.

Jedním z prvních zákonů, které Babišova vláda poslala do sněmovny, je novela insolvenčního zákona. Jde o normu, která ztroskotala v legislativně technickém procesu na konci minulého volebního období kvůli obstrukci ze strany některých poslanců ODS. A lze očekávat, že i nyní bude navrhovaná změna vyvolávat velké vášně. Velmi zjednodušeně novela zmírňuje podmínky, za kterých předlužený člověk může podstoupit tzv. osobní bankrot. Dnes musí zaplatit minimálně 30 procent všech svých dluhů, přičemž nově by mohl být oddlužen i člověk, který svým věřitelům nezaplatí nic.

Hlavním argumentem oponentů je obava, že to povede k morálnímu hazardu, kdy si budou lidé brát spekulativně úvěry s tím, že se závazku zbaví oddlužením. Takovou strategii samozřejmě nelze vyloučit, ale jde o velké zjednodušení problému. Nulová varianta navozuje mylný dojem, že dlužník nemusí zaplatit nic, což je pochopitelné. Jde o poměrně složité téma, takže část poplašných zpráv šíří ti, kdo tomu nerozumí, a část ti, kdo rozumí, ale mají zájem na šířící se panice. V praxi ale bude muset být takový dlužník sedm let pod přísným dohledem insolvenčního správce, kterému za celou dobu zaplatí přibližně 90 tisíc.

Takže představa, že se někomu může vyplatit vzít si středně velký úvěr v rozmezí desítek až stovek tisíc, aby následně přišel o majetek, sedm let byl obrazně svlečen donaha pod přísným dohledem a zaplatil téměř 100 tisíc, je hloupost. Taková strategie by dávala ekonomicky smysl u velkých, až milionových úvěrů, které by měli věřitelé nabízet s maximální obezřetností, v žádném případě nejde o typický úvěrový vztah. Hypotéky jsou totiž většinou jištěné nemovitostí a liberalizace oddlužení je neohrožuje.

Morální hazard?

Zajímavé je také mezinárodní srovnání. V Česku jsme experty na vymýšlení unikátních řešení, ačkoli by bylo možné se inspirovat v kulturně vyspělých zemích. Ze srovnání pak zjistíme, že naprostá většina zemí západní Evropy má nulovou hranici a v nedávné době i Rakousko zrušilo svoji desetiprocentní hranici. Znamená to, že celá západní Evropa se vydala cestou morálního hazardu? Nefungují tam služby, nenabízí se úvěry? Jistěže ne! Otázkou tak podle mě není, zda je Pelikánův návrh morálním hazardem, ale zda to pomůže v aktuální situaci.

Od roku 2000 probíhal v Česku proces postupné privatizace spravedlnosti, jehož výsledkem jsou miliony běžících exekucí proti téměř milionu lidí. V minulých čtyřech letech se vládním i opozičním politikům podařilo prosadit celou řadu zásadních pozitivních změn, takže nových nespravedlností vzniká daleko méně, ale je třeba najít řešení pro lidi, kteří již bezvýsledné exekuce mají. Tímto směrem míří i novela insolvenčního zákona, ale je zde zásadní procesní problém.

Zatímco lidí beznadějně zadlužených je přes šest set tisíc, ročně je podáváno pouze přibližně 15 tisíc návrhů. Podle první insolvenční novely, účinné od července minulého roku, nemohou insolvenční návrh podat sami dlužníci, ale pouze v zastoupení za regulovanou cenu advokátem, notářem, insolvenčním správcem nebo zdarma akreditovaným subjektem. Ze strany advokátů není zájem tyto služby nabízet a kapacity akreditovaných organizací jsou značně omezeny. Jen v Člověku v tísni evidujeme frontu přibližně dvaceti zájemců na jednoho dluhového poradce a situace v ostatních neziskovkách je podobná. Navíc advokáti a komerční oddlužovací agentury stále častěji regulaci obcházejí a účtují zadluženým lidem vyšší cenu.

Pojmout změny šířeji

Obávám se proto, že v praxi ani tato novela, jdoucí rozhodně správným směrem, problém nevyřeší, a to ani za předpokladu, že snížení hranice zjednoduší přípravu insolvenčního návrhu. Další bariérou jsou také soudy, které by řádově vyšší objem podaných insolvenčních návrhů neustály. Je proto nezbytné změnu pojmout šířeji. I kdyby bylo ročně podáno 50 tisíc insolvenčních návrhů, bude nakumulovaná množina předlužených rozpouštěna 12 let, nepočítaje nově předlužené lidi.

Jednou z cest je motivace věřitelů zvážit, zda se jim vyplatí vést zjevně nevymahatelné exekuce. V důsledku extrémní konkurence na trhu exekucí si totiž exekutoři neříkají o zákonné zálohy, a velkého věřitele tak ani mnoho let vedená exekuce nestojí v případě neúspěchu ani korunu. Náklady exekutorům zaplatí platící dlužníci. Navíc u pohledávky během exekučního řízení neběží promlčecí lhůta a v neposlední řadě věřitelé nemají snadnou cestu, jak nevymahatelnou pohledávku efektivně daňově odepsat. Řešením by tak mohl být například cyklický malý soudní poplatek za exekuční řízení a usnadnění daňové odepsatelnosti pohledávky.

Možností je ale jistě více, jen nečekejme, že nulová hranice povede k rychlému oddlužení statisíců dlužníků. 

Autor: Daniel Hůle, analytik ČvT, komentář vyšel v Lidových novinách

Související články