Ochrana přírody je nejen etická, ale i racionální volba

Jako mladý jste působil v ekologickém hnutí Brontosaurus. Jaký je váš vztah k životnímu prostředí dnes?

Ekologické chování a zodpovědný přístup k přírodě dodnes považuji za zásadní. Například stabilita ekosystémů nebo klimatické změny jsou nevratné procesy, které se vyvíjely miliony let a které se nedají postavit, zbourat a zase postavit. Nejde zdaleka jen o přírodní diverzitu, na níž bychom měli nahlížet z etického hlediska – my ty druhy nevytváříme, takže bychom neměli mít ani právo je ničit. Ochrana přírody je ale vlastně i racionální rozhodnutí. V krajině, která je zdravá, krásná a stabilní, se mnohem lépe žije. Přírodu mám samozřejmě rád i jako prostor pro relaxaci a dá se říci, že nejlépe si odpočinu v horách s batohem na zádech.

Během dvaceti let činnosti v naší organizaci jsem viděl války, živelné katastrofy, chudobu a velmi tvrdé režimy, což trochu relativizuje mou dřívější koncentraci na ekologické problémy. Uvědomil jsem si, že jsou ve světě i podstatněší problémy, byť s životním prostředím často souvisejí. Dnes mi hodně vyostřené aktivistické akce nejsou příliš sympatické, což asi souvisí s tím, že jsem možná s postupujícím časem smířlivější a racionálnější. To ale neznamená, že bych neměl jasné názory na to, jak bychom se měli chovat k omezeným přírodním zdrojům, které máme k dispozici.

Věnuje Člověk v tísni ochraně životního prostředí na našem území?

Člověk v tísni se v současnosti v České republice ekologii věnuje jen okrajově. Ekologických organizací u nás působí dost a jsou velmi dobré. Na téma životního prostředí se ale zaměřujeme například ve vzdělávacích programech pro školy nebo na festivalu Jeden svět. Tam je to pro nás jedno z hlavních témat vedle sociálního vyloučení nebo základních lidských práv a svobod.

Jakou roli hraje ekologie v zahraničních projektech?

Ekologie v souvislosti s udržitelným hospodařením s přírodními zdroji souvisí se značnou částí naší práce. Samozřejmě ne v extrémních podmínkách válečných zón, ale třeba v případě obnovy vesnic a zdrojů obživy po živelných katastrofách. Například po tajfunu na Filipínách, po zemětřesení v Nepálu, nebo po velkých vlnách sucha v Africe. Tam chápeme pohled trvale udržitelného přístupu k přírodě a využívání přírodních zdrojů jako zásadní faktor, protože chceme, aby ta místa po našem odchodu zůstala udržitelná. To se netýká úplně první fáze krizové pomoci, kdy rozdáváme suroviny. Na místě se ale snažíme setrvat, pracovat na jeho obnově a podporovat místní rozvoj. Není to práce na pár měsíců, ale třeba na dva roky. Tehdy začne být aktuální otázka výběru plodin, jejich náročnosti na vodu, stability půdy, ekosystému nebo třeba vodních zdrojů.

S udržitelností jsou přímo spojené rozvojové projekty. Například na Filipínách, kde byla většina lidí závislá na výrobcích souvisejících s kokosovými palmami, které z drtivé většiny přelámal tajfun. Než dorostou nové palmy, což trvá deset až patnáct let, hledají se alternativy: malé farmy se zeleninou, chování drůbeže nebo rukodělná výroba.

Jakým způsobem zavádíte udržitelné hospodaření do zemí, v nichž působíte?

V Kambodži jsme během pěti let postavili stovky domácích bioplynáren, které rodinám získávají energii z biologického odpadu a z exkrementů domácích zvířat. Energie vzniklá z plynu stačí na svícení a vaření, což výrazně šetří práci i tamní lesy. Experimentujeme také se zaváděním solárních panelů v odlehlých oblastech, organizujeme školení, pomáháme s certifikací kvality panelů. V obou případech platí, že rodiny sice využívají dotace, ale výraznou část si kupují z vlastních peněz, přičemž investované peníze se jim relativně rychle vrátí. Především ale jde o zavedení tohoto trvale udržitelného systému k životu.

Dá se říci, že se věnujete i péči o krajinu?

Například v Afghánistánu obnovujeme původní sady a lesy na severu země, která byla odlesněna a zdevastována během uplynulých pětadvaceti let válek. Nejde jen o to, že stromy obyvatelům zajistí dřevo nebo ovoce, ale zároveň zabraňují erozi a zadržují vzácnou vodu. Postupem času pak také samozřejmě začínají místním obyvatelům vydělávat. V místech, kde jsou vesnice ohroženy sesuvy půdy, budujeme vrstevnicové příkopy, které odvádějí vodu do bezpečných míst a zároveň v nich voda nějakou dobu zůstává. Podobné aktivity děláme i v Etiopii, kde se jedná především o zalesňování komunitních území, jejichž půda je zničena pastvou. Krajina se stabilizuje překvapivě rychle a během několika let se svahy znovu zazelenají.

Jak velké plochy jste zalesnili?

Zatím jsou to jen desítky hektarů. Máme ale zkušenosti s tím, že když místní obyvatelé vidí, co jejich sousedi dělají, sami začínají sady a lesy vysazovat. Taková obnova ale trvá dlouho. Aby naše práce měla dopad na krajinu v rámci jednoho nebo více okresů a abychom přesvědčili místní obyvatele, že má tato práce smysl, že stromy opravdu vyrostou a že z nich budou mít užitek, musíme na místě zůstat a pět až deset let.

Je česká společnost ochotná tyto projekty podporovat?

Společnost podporuje spíše okamžitou humanitární pomoc nebo jednoduché dárcovské programy. Environmentální projekty je složitější vysvětlit a jsou spíš investice pro institucionální podporu, pro vlády a mezinárodní organizace. Ale myslím, že se to vysvětlit dá – ze státního rozpočtu máme 12 % , 10 % z privátních zdrojů a zbytek do našeho rozpočtu proudí z ciziny od velkých světových donorů.

A jak přispívají české firmy?

Ty na podobné projekty moc nepřispívají. Tu a tam ano, ale je pravda, že my je o to ani moc neprosíme, protože myslíme, že české firmy by měly podporovat místní projekty, které je samozřejmě také třeba řešit. U nás se navíc řeší trochu jiné věci, které nejsou tolik finančně náročné. Když chcete obnovit zalesnění celého údolí, tak to stojí statisíce euro a to jsou pro české firmy příliš velké částky. Pro nás je mnohem důležitější, aby nám české firmy pomáhaly s tím, čemu se věnujeme v České republice.