Voxpot: „Otevřela jsem dveře a Pánov nebyl.“ I přes pomoc neziskovek se šrámy po tornádu hojí pomalu
Publikováno: 27. 1. 2022 Doba čtení: 4 minuty
Voxpot: I přes pomoc, kterou lidem po loňském tornádu poskytli jejich přátelé i neznámí dobrodinci, neziskovky i stát, se tito naši spoluobčané dodnes vypořádávají s krutými následky. A nejde jen o materiální ztráty. Křehká psychika začíná bít na poplach, kdykoli se třeba zvedne vítr. Do zasažených jihomoravských obcí se magazín Voxpot vrátil po sedmi měsících. Více jak rok po tornádu je téma pro mnohé stále aktuální.
„Viděla jsem toho hodně v televizi i na fotkách, ale vůbec jsem nečekala, že to bude takové. Bylo to intenzivní. První týden mě citově zasáhl nejvíc a nejhorší to bylo na Pánově. Lidé měli pocit křivdy, že je všichni opomíjí. I záchranka tam první den přijela později a lidé dlouho čekali. Bylo to náročné, nedokážu to porovnat s ničím, co jsem do té doby zažila. Ve škole jsme se hodně věnovali tomu jak komunikovat s lidmi v krizi, ale žádná krize nebyla srovnatelná s tímhle. I když jsem byla na mnoha praxích, na tohle mě to připravit nedokázalo,“ vysvětluje Alexandra Mžigodová, programová manažerka SOS Morava Člověka v tísni.
V tornádem zničených obcích pomáhá už od léta. „V počátcích – v červnu a červenci – jsme navštěvovali domácnosti, sbírali data o míře poškození domů a zjišťovali potřeby lidí. Všechny situace byly vypjaté. Lidé často brečeli a hodně je například na Pánově zasáhly i ty lesy, co tam už dnes nejsou. Nejdůležitější pro ně bylo, že je někdo poslouchá. Bylo jedno, kdo to byl, důležité bylo, že si na ně udělá ten čas a opravdu ho to zajímá,“ říká čtyřiadvacetiletá žena. Podle ní měli lidé první peníze od neziskových organizací a stát situaci příliš nezvládl.
Člověk v tísni vyhlásil den po katastrofě finanční sbírku SOS Morava. Organizace vybrala 182 milionů korun, které k lidem a obcím putují ve třech vlnách. V současné, třetí vlně jdou zbylé peníze mezi nejvíce zasažené domácnosti, ale i na obnovu zahrad a na podporu hobby a podnikání.
Krajina je přehřátá
„Rakušané v brzkém odpoledni varovali, že stéká studený vzduch z Alp, může se vytvořit supercelární bouře a že to směřuje na Břeclavsko. Tady tomu ale asi nikdo nepřikládal váhu. Začalo to kroupami a pak se vzdušný vír – tromba – dotkl země,“ vysvětluje Roman Klecker z Člověka v tísni.
„Často pracujeme tam, kde nestojí ani dům. Otevřu si notebook, přes mobil nasdílím internet a přímo na místě s lidmi zadáváme žádosti o podporu obnovy zahrady. Lidé nás prosili, aby to bylo možné právě takhle, aby oni nemuseli složitě žádost vyplňovat. Mnozí nemají doma ani počítač,“ vysvětluje. Od října se k němu přidala i zdejší zahradní architektka, která lidem v terénu poskytuje odborné konzultace, dělá nákresy zahrad a radí jim, co kde zasadit.
Nejdřív pro místní pracovala dobrovolně, poté se s ní Člověk v tísni domluvil na delší spolupráci. „Když můžu pomoct, tak do toho jdu. Je to samozřejmost,“ říká Hodoňačka Lada Zabloudilová.
Velké štěstí
Podle pracovníků Člověka v tísni mnozí lidé doteď nemohou spát nebo je zaplaví strach, když slyší blížící se bouřku. „Místní jsou už hlavně ze všeho unavení, čekají dlouho na stavební materiál nebo řemeslníky, starosti s vyřizováním nepřejí nikomu. Navíc všechno zdražilo. Škody mají nejen fyzické, ale často i psychické. Stalo se, že někteří museli zůstat v poškozeném domku až do rána, aby je měli vůbec kudy vynést ven. Spousta lidí si taky až zpětně uvědomila, jak velké štěstí vlastně měli. Povídají nám, jak jim několikasekundové rozhodnutí zachránilo život,“ říká Zabloudilová.
Někteří lidé podle Kleckera nebyli schopni vyjít ven i několik týdnů. „Paní, u které jsme včera byli, říkala, že tři týdny nevyšla ven, protože nemohla vidět ty pahýly stromů na návsi. Nepoznávala to tam. Domy se opraví, ale pro mnohé je nejhorší pohled z oken na ty zničené zahrady a holiny na místech, kde kdysi stál les. Teď, jak je zima, se to ještě násobí,“ dodává Klecker.
„Bylo štěstí, že tornádo nepřišlo v jinou hodinu, obětí by bylo mnohem víc,“ tvrdí muž. Do zničené oblasti přijel spolu s tisíci dalších dobrovolníků hned pár dní po katastrofě. Poté musel kvůli účasti na olympiádě v Tokiu odjet, později se ale přihlásil na pozici projektového manažera pro klimatické změny Člověka v tísni a do oblasti se vrátil a už v ní zůstal.
„To, že zemřelo šest, i když vlastně sedm lidí – včetně nenarozeného dítěte – je hrozné, ale je zázrak, že je to při tak obrovském rozsahu té katastrofy jenom tolik. Kdyby to přišlo v noci nebo to šlo středem Hodonína, dopadlo by to mnohem hůř,“ domnívá se, zatímco stojí u jedné ze zničených zahrádek na okraji Hodonína. V terénu je každý den a svou kancelář si nosí na zádech.
