„Paní učitelko, rodím!“

Před nedávnem jedné z našich kolegyň, která byla právě na cestě do předškolního klubu, zazvonil telefon. Když hovor přijala, ozval se vylekaný a trochu rozrušený ženský hlas: „Paní učitelko, rodím!“ 

Žena na druhém konci telefonu byla Eva, maminka Sáry a Toma, dvou sourozenců z našeho předškolního klubu. Byla právě na cestě z prohlídky od lékaře a měla namířeno přímo k nám do klubu, aby si děti vyzvedla. Jenže jak tomu v životě bývá, ne všechny plány vycházejí. Evino miminko se nečekaně rozhodlo přijít na svět už onoho odpoledne, tedy o celých pět týdnů dříve, než byl plánovaný termín. Našim kolegyním bylo hned jasné, že Eva bude muset namísto vyzvedávání dětí co nejdříve do nemocnice. „Zavolala jsem do klubu a poprosila kolegyně, aby dětem sbalily věci, že si je maminka dnes nebude schopná vyzvednout. Jen o několik chvil později jsem už s kolegyní a dětmi stála ve dveřích Evina bytu. Během toho, co si maminka spěšně balila věci pro sebe a miminko, snažily jsme se společně vymyslet, kdo se postará o Sáru a Toma po dobu, co bude v porodnici. Eva byla původně domluvena se svým bratrem, že si děti na začátku července vezme a pohlídá je, dokud bude Eva potřebovat. S předčasným porodem ale nikdo nepočítal a situace s hlídáním dětí se proto značně zkomplikovala,“ vzpomíná kolegyně Michaela z předškolního klubu.

Akutní pomoc ze Slovenska

Přestože stále nebylo jasné, kdo se o děti postará, čas byl neúprosný a miminko dávalo pořád důrazněji najevo, že už se chce podívat na svět. Kolegyně proto zavolaly sanitku a matka odjela do nemocnice. Krátce poté, co se zavřely dveře záchranky, vyšla ven sousedka, která si všimla ruchu ve vedlejším bytě. Nabídla se, že děti přes noc pohlídá.

„Zavolala jsem mamince a seznámila ji s návrhem sousedky. Matka souhlasila, a tak jsme s kolegyní ještě rychle zašly dětem do klubu pro náhradní oblečení a vyměnily si se sousedkou čísla, abychom mohly být v kontaktu, kdyby se cokoli událo,“ vypráví události z rušného odpoledne naše kolegyně z chomutovské pobočky, kde se příběh odehrál. Později odpoledne se ukázalo, že Eva ten den s velkou pravděpodobností ještě rodit nebude. Nejistota ohledně celé situace a toho, jak dlouho v nemocnici zůstane, ji přiměla zavolat svému bratrovi na Slovensko. Požádalo ho, zda by nemohl přijet do Čech dříve a po dobu, co bude v nemocnici, se o Sáru s Tomem postarat. Bratr naštěstí bez váhání souhlasil a slíbil hned druhý den brzy ráno nasednout do vlaku a přijet sestře na pomoc.

Několikahodinové hovory a posílání fotek

„Věděla jsem, že situace pro maminku nebyla vůbec snadná. Byla rozrušená, měla velké bolesti a starost o děti, které byly na hlídání u sousedky. Proto jsme spolu během večera mnohokrát volaly. Cítila jsem, že potřebuje oporu, snažila jsem se ji proto co nejvíce uklidnit. Když jsme druhý den ráno děti s kolegyní od sousedky vyzvedly, hned jsme mamince posílaly do nemocnice fotky, jak si společně se Sárou a Tomem hrajeme. Jakmile Eva viděla spokojené děti na fotkách, ohromně ji to uklidnilo,“ vypráví kolegyně Michaela.

Jenže aby starostí nebylo málo, Evin bratr se během dne přestal ozývat a dokonce se mu ani nedalo dovolat. „Když mi maminka dopoledne volala, byla už vážně vyčerpaná. Začaly jsme vymýšlet, co uděláme, pokud se bratr neukáže. V tu chvíli se ale malý Robík už definitivně rozhodl, že chce ven na svět. Popřála jsem tedy Evě hodně štěstí a rozloučily jsme se. Po pár hodinách nám volala nazpět se zprávou, že má zdravého, silného a krásného chlapečka. Ale jen co se nám pochlubila fotkou novorozeněte, začala znovu řešit, co bude s Tomem a Sárou, pokud se bratr neukáže. Nechat je sousedce další den už totiž nešlo,“ upřesnila kolegyně podrobnosti s tím, že se matka nakonec domluvila se sestrami v nemocnici na tom, že hned ráno podepíše revers a půjde domů postarat se o své dvě děti. Pro miminko se měla vrátit hned, jak to bude možné.

Konec dobrý, všechno dobré

„Když mi Eva plán líčila, přerušil náš hovor telefonát od bratra. Prý měl problémy s telefonem, ale už je v Čechách a připravený se o děti ihned postarat. Všem se nám ulevilo. Když jsme si potom ještě k večeru znovu volaly, Eva právě večeřela a dojatě mi popisovala, jak je malý Robík hodný a krásný, a jak ohromnou úlevu cítí, že už je vše za ní. Vyprávěla mi o tom, jak za ní bratr odpoledne přijel i s dětmi na návštěvu, aby se všichni rozloučili, než odjedou na Slovensko. Z jejího hlasu byl konečně cítit klid a zněla šťastně. Opakovaně mi také děkovala za pomoc, kterou jsme ji poskytovali po dobu celého těhotenství a hlavně v posledních dvou dnech,“ vypráví kolegyně Michaela. 

Přispějte obětem koronaviru
Darovat pravidelně


Autor: Dagmar Růžičková