Pokračování příběhu pana Holoubka

Článek si můžete připomenout ZDE.

Připomeňme si, že díky jedné exekuci pan Holoubek a paní Majková, která se o něj starala, zažili krušné chvíle bez dostačujícího příjmu a společně jsme se snažili o co nejmenší dopady. Díky exekuci byly zablokovány finanční prostředky na bankovním účtu, včetně exekučně nezabavitelných dávek. Podali jsme proto návrh na částečné zastavení exekuce. Návrh přijal exekutor, který se musel obrátit na věřitele pro vyjádření souhlasu, nebo nesouhlasu. V případě, že by věřitel nesouhlasil, by návrh putoval k soudu, který by nakonec rozhodl. Tak to chodí. Čekání na vyjádření bylo stresující. V době, kdy se blížily Vánoce, a většina lidí se těšila na Štědrý večer. Těsně před vánočními svátky jsme se s panem Holoubkem loučili na těch pár volných dní. Protože byla situace už tak špatná, že panu Holoubkovi i paní Majkové docházely peníze i na potraviny, zařídila jsem ještě možnost potravinové pomoci. Přiznávám, že jsem se v tomto období cítila bídně v davu lidí nakupujícím hory jídla na svátky. Pan Holoubek totiž nebyl jediný, kdo neměl před Vánocemi co jíst. Prosby o pomoc se hromadily.

Paní Majková skončila oficiálně s péčí o pana Holoubka, protože mu sociální pracovnice z města zařídila jinou pomoc, placenou. Přesto ještě za panem Holoubkem vždycky na chvíli zašla. Na Vánoce se s ním podělila o štědrovečerní večeři. Mohla, protože na rozdíl od něj měla možnost obrátit se na svoji rodinu, která jí pomohla. Nemusela tak ani využít domluvenou potravinovou pomoc na místní faře.

“Přišla mi obálka od toho exekutora”, volá po Novém roce pan Holoubek. Ptám se, co pan exekutor píše. “Já nevím, otevřete to radši vy”, odpoví mi, a tak se domlouváme na další návštěvě.

U pana Holoubka otvírám obálku, čtu raději dvakrát. Věřitel ponechal rozhodnutí na exekutorovi, který nám vyhověl a odblokoval finance odpovídající nezabavitelným dávkám. Pan Holoubek má radost. Tentokrát od něj odcházím s pocitem úlevy. Později se dozvídáme, že exekutor zvýšil srážku z invalidního důchodu o stovku. Tomu se už pan Holoubek jenom směje.

Mezitím jsme byly ve spojení s městskou sociální pracovnicí, která se snažila, aby mohl pan Holoubek lépe bydlet a měl po ruce služby, které nutně potřebuje. V úvahu přišel domov s pečující službou, který nám byl však prezentován jako “domov důchodců”, čistě ze zvyku na zobecnělý, dlouho užívaný název. Pan Holoubek z toho nebyl nadšený. Nedivila jsem se mu. Myšlenka na to, že by měl ani ne padesátiletý člověk skončit v domově pro seniory byla strašná. Snažila jsem se proto zjistit, jaké jsou podmínky a v jaké společnosti by se pan Holoubek ocitl. Navíc má celou dobu největší obavy z toho, že bude zavřen do ústavu, jako když trávil půl roku v Petrohradě. Stále nedokáže uvěřit možnosti, že existuje místo, kde by se mu pomáhalo a zároveň by žil svobodně.

Domov s pečovatelskou službou však přijímá i mladší lidi, kteří se neobejdou bez pomoci druhých. Pan Holoubek by bydlel v bezbariérovém bytě, měl by soukromí, na oběd by si sjel výtahem a když by chtěl, mohl by si najít čas i na nějaký aktivní odpočinek, buď podle dobrovolného výběru z nabízených aktivit na místě, nebo podle svého vlastního. Nebyl by zavřený bez možnosti opouštět nový domov. Navíc by měl po ruce služby, které potřebuje. Také by netrávil tolik času sám, kdy si nemá ani s kým popovídat. Často je mu jedinou společností stará televize.

Strach opadl a pan Holoubek souhlasil s tím, že by se do domova s pečovatelskou službou odstěhoval. Zatím podepsal smlouvu, může zatím využívat pečovatelské služby několikrát v týdnu doma. Terénní sociální pracovnice z města vyjednává co nejbližší termín k přestěhování. Přijetí se ještě musí schválit na radě města. Tak zase čekáme.

Nejistota není to, co pan Holoubek potřebuje zažívat. Často sedí doma sám a přemýšlí, nejistá budoucnost mu nedá spát. Čeká ho velká změna, od každého slyšel spoustu informací, občas je z toho pěkný zmatek a tak si opakovaně vysvětlujeme, co se bude dít a, snažím se pana Holoubka uklidnit.

Pečovatelské služby jsou placené, za úkon od 100 do 120 Kč na hodinu. Zákon dovoluje maximální poplatek za pečovatelské služby 130 Kč za hodinu. I když je na tom teď pan Holoubek o něco lépe, šetří každou korunu. A tak se občas cestou do práce stavím vynést odpadky a nakoupit něco málo ve večerce. Pečovatelce by musel platit i za to, že kvůli němu vůbec někam došla. Vidím, jak panu Holoubkovi svítí oči, když není sám, je vděčný i za pár minut, které mu někdo věnuje. Hlavně v pondělí, po víkendu, který stráví v naprosté samotě. Paní Majková nese konec péče špatně a snaží se za ním chodit co nejméně. Občas ale zavolá i mě, nebo se staví v kanceláří a ptá se, jak se má a jestli už bude bydlet v tom novém bytě. Neustále vypráví o tom, jak se měl pan Holoubek dobře, když o něj pečovala. Zanechala po sobě kus práce a mám dojem, že i kousek srdce.

V době, kdy se už čeká jen na termín k přestěhování, zaujal příběh pana Holoubka také reportéra Filipa Horkého, který zrovna natáčel krátký dokument o lidech v chudobě a hledal různé lidské osudy. Pan Holoubek s natáčením souhlasil a jeho příběh společně se třemi dalšími byl zveřejněn v pořadu Obzor. Pan Holoubek nemá připojení k internetu, musela jsem slíbit, že přijdu, abychom se na dokument spolu podívali. Po shlédnutí pořadu byl pan Holoubek upřímně překvapen: “ Cože? Milion lidí v chudobě, v týhle době?”

Rada města schválila přijetí do domova s pečovatelskou službou, městská terénní sociální pracovnice zařizuje stěhování dokonce mimo svou pracovní dobu a informuje mě o všem, co se už podařilo zařídit. Dozvěděla se o tom i paní Majková, která mi tu radostnou novinu přiběhla říct do kanceláře.

“Je to tady super. Bydlení fajn, milej personál. Vešly se mi sem všechny moje věci a nic nebyl problém”, chválí si nové bydlení pan Holoubek. Musím souhlasit. Čisté, voňavé prostředí, služby na skvělé úrovni, pan Holoubek už si nemusí připadat, že nikoho nezajímá. Stačí se domluvit na všem, co potřebuje, vždy je mu poskytnuta profesionální podpora a péče.

A co dluhy? Exekuce je splácena stále srážkami z invalidního důchodu, jeden menší dluh se měsíčně splácí po menších částkách. Oba dluhy nejsou závratné, panu Holoubkovi se brzy uleví. Už teď se usmívá častěji, má pro to rozhodně důvod. “ Až splatím tu exekuci, nechám si taky zavést do bytu internet”, těší se.

Po dobu, jakou bude potřebovat, se panu Holoubkovi bude věnovat i terénní sociální pracovnice z města, která si zaslouží dík za svoji práci. Bez ní by pan Holoubek čekal na nové bydlení mnohem déle.

Moji podporu už potřebovat nebude, v novém domově jsme měli poslední konzultaci. Ale i tak si občas zavoláme, co je nového.

V životě se můžeme ocitnout v situacích, které se nám zdají bezvýchodné. Hlavně, když jsme na všechno sami. Čím déle jsme se svým trápením o samotě, tím je nám hůř. S pomocí a podporou se však můžeme zase zvednout a žít dál, zažívat opět radost ze života.

A to málem pan Holoubek vzdal.

Protidluhové poradenství bylo v roce 2018 realizováno za finanční podpory Statutárního města Chomutova.