Pomáháme Ukrajincům v Česku zajistit praktické věci. V myšlenkách zůstávají s rodinami, které museli opustit

Publikováno: 25. 3. 2022 Doba čtení: 5 minut
Pomáháme Ukrajincům v Česku zajistit praktické věci. V myšlenkách zůstávají s rodinami, které museli opustit
© Foto: Alyona Budagovska

Většina rozhovorů našich pracovníků s válečnými uprchlíky z Ukrajiny tady v České republice je v tuto chvíli velmi praktická. Řeší se jejich aktuální potřeby jako je bydlení, potravinová pomoc, poskytnutí oblečení. „To první, o co nás obvykle žádají kromě uvedených nezbytností, je práce. Zajímají se o to, co mohou dělat, jak si práci najít,“ říká ze svých zkušeností naše kolegyně Radka. Do hlubších rozhovorů se příliš nepouštějí, na ty ještě přijde řada později. 

Díky Poradně pro integraci jsme začali spolupracovat se dvěma ženami, které přišly po začátku konfliktu z charkovské oblasti, z města Izjum. Paní Nina přijela do České republiky se sedmnáctiletým synem a paní Olesia s dcerou a šestiletou vnučkou. Nikoho ve městě neznaly, v krajském městě se ocitly náhodou, když jim bylo kvůli dlouhým frontám v Praze doporučeno zkusit registraci právě tady. Obě již měly vyřízenou registraci v Krajském asistenčním centru pomoci Ukrajině (KACPU), ale hledaly zaměstnání.

Paní Nina pracovala na Ukrajině 25 let v pekárně. Když jsme sepisovaly životopis, ukazovala mi fotky dortů, které vytvářela. Bylo vidět, že ta práce je jí blízká,“ vypráví terénní pracovnice Helena. Rozhodly se proto zkusit oslovit nejprve místní pekárny. Niny praxe naštěstí rozhodla a vzápětí byla přijata.

„Byla jsem s nimi na pohovoru s ředitelem. Obě mluví ukrajinsky a rusky a mají snahu se naučit česky. Jazyk pro zaměstnavatele naštěstí nebyl bariéra,“ udává Helena.

Olesia bohužel ve svém oboru pracovat nemohla. „Je 30 let zdravotní sestra. Pracovala na chirurgii na operačním sále. Bohužel je u této profese problém s nostrifikací, ale Olesia to chápe a respektuje,“ dodává kolegyně. I Olesia proto po domluvě začala pracovat v místní pekárně, kde je s nimi na směně i Ukrajinka, která je pomáhá zaučovat, protože v Čechách žije již řadu let. Za pár měsíců, až dosáhne zletilosti, se k nim s největší pravděpodobností přidá i Niny syn. Na Ukrajině studoval, ale rozhodl se, že tady chce jít raději do práce a pomoci rodině. Olesiinu vnučku pro změnu od září čeká nástup do první třídy.

Děti studovaly, rodina byla zajištěna. Ze dne na den potřebovali potravinovou pomoc

Dále naše pracovnice vzpomíná na paní Nadiu, která přijela z Kyjeva společně se dvěma vlastními syny a dalšími dvěma syny svých známých, kteří museli na Ukrajině zůstat. Oba dva synové jsou na druhém stupni a již začali chodit na základní školu. Synové známých studují na Ukrajině na univerzitě a díky přístupu na internet se vzdělávají alespoň online formou. Měli to štěstí, že Nadiina dcera tady již půl roku studuje češtinu a společně s přítelem žije v bytě, kde jí majitel dovolil ubytovat i svou rodinu. Díky solidárnímu příspěvku zde mohou zůstat dlouhodoběji.

Jejich odjezd z Ukrajiny byl viditelně velmi rychlý. Byli zrovna na horách na dovolené a do svého bytu v Kyjevě se už nevraceli. Přijeli pouze s teplým oblečením, takže se zajištěním ošacení vypomohla charita. Jsou to lidé ze střední třídy, děti studují, byli normálně zajištění. Ze dne na den se ocitli v situaci, kdy v jiném státě řeší, že nemají co na sebe a shánějí potravinovou pomoc. Je to neskutečné,“ zamýšlí se nad jejich situací Helena.

Podporujeme ty, kteří pomáhají uprchlíkům

Přestože nás o pomoc mohou uprchlíci požádat různými formami, například skrz úřady, KACPU nebo skrz své přátele, kteří již v ČR žijí delší dobu, potěšila nás i aktivita třídní učitelky z jedné školy. „Ta nám zavolala, že k nim na druhý stupeň přišli dva bratři. Z Ukrajiny přijeli se svou matkou a dočasně pobývají u své tety Ivanny, kde však nemohou zůstat. Požádala nás, zda bychom jim s tím nemohli pomoci,“ líčí kolegyně Radka první kontakt.

Využili jsme platformy Pomáhej Ukrajině a velmi záhy se podařilo jim najít byt 1+1, který byl nedaleko školy i jejich tety Ivanny. Ta je pro ně po jejich příjezdu zcela zásadní. Se vším jim pomáhá. Sama tu žije již řadu let a pracuje v nemocnici, takže nejen že mluví česky, ale i se orientuje v českém systému pomoci. Kromě přihlášení synovců do školy pomohla také s vyřízením rekvalifikačního kurzu na sanitářku své sestře. Ta pracovala na Ukrajině jako masérka a takto bude mít příležitost zůstat alespoň částečně v oboru.

A tak naše práce v tomhle případě není ani tak o pomoci samotné rodině, jako o podpoře okolí, které jí pomáhá. „Snažíme se pomoci Ivanně, která je v podstatě všechny teď živí na vlastní náklady, ale i například ubytovateli, který její sestře a chlapcům pomohl s bydlením. Poskytujeme základní poradenství, jak založit bankovní účty, jak žádat o podporu solidární domácnosti, kam se s čím obrátit. Aby třeba při tom všem nemuseli ještě pročítat Lex Ukrajina,“ vysvětluje pracovnice.

„My jsme třeba rádi, že se povedlo jim najít bydlení, kluci chodí do školy a paní si dělá rekvalifikaci. Ale oni mají část rodiny stále na Ukrajině. Ty dojmy ze setkání s nimi jsou velmi hluboké. Sice potřebují mít to praktické zajištění tady, ale myšlenky mají tam. Žijí v obrovském stresu, ve kterém jakžtakž fungují. Otázkou je, jestli zhroucení nepřijde později,“ klade si otázku Radka.

Z města na pobřeží Černého moře přijela ihned po začátku konfliktu také Tanja se svými dvěma syny. „Oba kluci umí anglicky. Na Ukrajině žila rodina ve vlastním bytě, běžný život střední třídy. Tanja sama působila jako psycholožka. O spolupráci nás požádala jedna lékařka, jestli bychom jim pomohli do začátku vyřídit alespoň mimořádnou okamžitou pomoc, aby měli jak začít,“ uzavírá pracovnice smutně jeden z mnoha příběhů, se kterými se teď každodenně setkává. 

* Jména byla změněna.


Autor: Tereza Králová

Související články