Potřebujeme, aby rodiče věděli, jak s dětmi pracujeme.

Abyste mohli zapsat své děti do její školy, měli byste projevit zájem a základní znalost vzdělávacího systému Montessori. Miroslava Vlčková věří, že když rodiče porozumí tomu, co Montessori je, jak se dítě vyvíjí, a způsobu, jak s dětmi pracují, pomůže jim to projít vnitřní změnou v přístupu k jejich dětem. Umožní jim to lépe je pochopit v jejich jednotlivých životních obdobích. Důležité podle ní také je, aby rodiče měli tyto informace od začátku, aby se mohli svobodně rozhodnout, jestli se stanou součástí života její školy.

Montessori mateřská a základní škola Andílek v Praze vyrostla postupně na aktivitách skupiny rodičů kolem rodinného centra, ve kterém se začali uplatňovat prvky Montessori vzdělávacího systému. Dnes kromě skupiny pro děti ve věku od 1,5 roku do 3 let, dvou předškolních tříd a prvního stupně základní školy, pracují i s rodiči a ve stejné budově školí budoucí pedagogy. Mimoto chystají mezinárodní kongres o vzdělávání dětí, který má ambice propojit učitele z různých vzdělávacích proudů z celého světa.

Proč jste založila rodinné centrum a posléze mateřskou a základní školu?

Hledala jsem pěkné rodinné centrum, kam bych chodila se svým synem, a nenašla ho. Hledala jsem moderní školku, kde se děti rozvíjejí v souladu se svými vývojovými potřebami, opět bez úspěchu. Hledala jsem školu, kde by mé děti neztratily vnitřní motivaci k učení, marně. A tak jsme si to rodinné centrum, školku i školu s kamarádkou založily.

Školu jste založila jako maminka – co nabízíte rodičům?

Vždy se vracím k tomu, co já sama chci pro svoje děti. Chci především, aby učení mého dítěte probíhalo přirozeně, na základě jeho vnitřní motivace. V jiné formy učení nevěřím. Chci, aby škola byla otevřená. Chci, aby se škola se mnou bavila, naslouchala mi a řešila moje připomínky. Jinými slovy, aby mě považovala za partnera. Ve škole, kam chodí můj nejstarší syn, jsem říkala: Potřebuji, abyste se mnou mluvili. Abyste si poslechli moje myšlenky, vnímali moje emoce, abyste věděli, čeho se bojím, co očekávám a abyste se mnou uměli pracovat. Abyste mě uklidnili v mých obavách a abych vám mohla věřit, že když se bavíte se mnou, budete se bavit i s mým dítětem.

V Montessori škole je komunikace s rodinou ještě důležitější než v běžné škole. Potřebujeme, aby rodič chápal systém, ve kterém s dítětem pracujeme. Zároveň jej potřebujeme podpořit i v jeho rodičovské roli. Zveme rodiče na semináře, po vzájemné dohodě natáčíme interakci rodiče s dítětem, pak se k tomu vracíme a analyzujeme společně s nimi, jakým způsobem komunikují. Pořádáme besedy i individuální konzultace, rodičovské schůzky, pedagogické kavárny, ukazujeme rodičům, jak pracujeme s  dětmi s pomůckami, co děti ve škole dělají. U malých dětí předáváme rodičům zprávy o tom, co děti dělaly a jak se jim dařilo formou každodenních písemných vzkazů. Vytváříme celý systém komunikace, kterým chceme naši práci s dětmi a jejich rodiči, podpořit. Pokud chceme s dítětem někam dojít, musí rodič být nedílnou součástí této cesty.

Jak se rodiče zapojují do života školy?

Když rodiče chtějí řešit nějaké téma ve škole, uspořádáme pracovní skupinu. Vedoucím skupiny ustavíme toho rodiče, který se o dané téma zajímá (třeba stravování ve školní jídelně) a necháme je, aby téma probrali mezi sebou. Zároveň je ve skupině vždy přítomný i nějaký zástupce školy, aby skupina mohla efektivně pracovat. Rádi vítáme iniciativu rodičů. Vítáme pomoc, pokud má rodič nějaké dovednosti, o které se chce podělit, a které my nemáme. Je ale třeba, aby se obě strany při této spolupráci pohybovaly v rámci předem dohodnutých pravidel. Rodiče samozřejmě nerozhodují o změnách ve škole, ale pokud mají kapacitu, aby přispěli a chtějí přispět, tak to velmi vítáme. A velice rádi toho využijeme.

Rodiče u nás například kompletně zajišťují kroužky pro děti. Když jsme se stěhovali do nových prostor, byl nám dům bývalé základní školy velký. Přemýšleli jsme co s přebytečnými prostory a vzpomněli jsme si při tom na naše aktivní rodiče. Oslovili jsme maminku, která ve školce organizovala divadelní vystoupení pro děti, protože se divadlu, hudbě a umění věnuje, a jinou maminku, která provozuje jazykovou školu.

Nabídli jsme jim možnost pronajmout si u nás přebývající prostory a provozovat kroužky pro školku a školu. Slovo dalo slovo a v  suterénních prostorách budovy vznikl Ateliér Archa Anima. Naše děti chodí do Ateliéru na keramiku, dramatický kroužek, na hudebku, tanečky, jógu, judo, na kutění a dřevořezbu a další kroužky. A stejným způsobem mají možnost, kromě uměleckých kroužků, navštěvovat angličtinu. Ten koncept jsme nazvali “Pod jednou střechou” - děti mají u nás k dispozici vše pod jednou střechou – jsou u nás ve školce a ve škole, a po skončení odpoledního pracovního cyklu navštěvují kroužky. Nemusejí vůbec nikam dojíždět, vše se odehrává přímo u nás, díky spolupráci rodičů a školy.

#~gallery-881~#

Nechtějí někdy rodiče zasahovat do života školy až příliš?

Někdy chtějí zasahovat. Jde jim o to nejlepší pro jejich děti, takže přirozeně, že chtějí. A my tomu naprosto rozumíme, já jsem také taková. Chci ovlivňovat proces učení mých dětí. Základem vztahu s rodiči je diskuze, i když zabírá strašně moc času. Začali jsme jako malé rodinné centrum, s malou skupinou rodičů, se kterými jsme měli úzké osobní vztahy. Potom, co jsme se zapsali do rejstříku škol, jsme se rozšířili o dvě třídy a o základní školu, se věci musely změnit. Dostali jsme se do nové situace, kdy jsme museli některé věci stanovit pevněji, museli jsme částečně „zformálnět“.

Prošli jsme si i tím, že se to některým rodičům nelíbilo a někteří nám kvůli tomu dokonce odešli. Byly to ale takzvaně „povolené ztráty“. Dnes však víme, že je určitě jednodušší dát pevnější hranice hned na začátku, zpětně se to už hůře nastavuje, je to bolestnější pro obě strany. Ale to byla naše cesta a bereme to věcně. I přes nutné nastavování pravidel nám ale zůstává hluboké přesvědčení o tom, že rodič je náš partner. Stále se vracím k tomu, že já sama jsem rodič. Když k nám někdo přichází, vždy si s ním sedneme k rozhovoru a vždy se s ním budeme bavit, dokud bude třeba. Posouvá nás dál tím, že se učíme pracovat s vysokými nároky, které někteří rodiče mají. Jedna naše maminka tuhle říkala: „Už vás zase jdu, Mirko, otravovat.“ Ujistila jsem ji, že mě rozhodně její otázky a problémy neotravují, ať bude chtít cokoliv, a myslela jsem to naprosto upřímně. Díky takovým rodičům, jako je tahle náročná maminka, se posouváme mílovými kroky dále k profesionální moderní podpoře dětí v učení. Nemůžeme rodičům vždy vyjít vstříc, někdy musíme říct „ne, tohle se nezmění,“ ale budeme se s nimi o tom vždy bavit. Klade to obrovské nároky na náš tým. Andílkovy učitelky někdy potí krev, aby tyhle věci fungovaly, ale v tomto respektujícím dialogu je klíč úspěchu spolupráce s rodiči. Tohle nás činí jedinečnými.

Co s rodiči, kteří nemají čas nebo prostě nechtějí být součástí života školy?

Nic zvláštního od nich nevyžadujeme. Kdo chce, chodí na semináře a zapojuje se do života školy, kdo nechce, nechodí. Pokud se dětem daří dobře, neřešíme to. Ale samozřejmě alespoň dvakrát ročně by měli všichni rodiče přijít na třídní schůzky a osobní konzultace, aby se dozvěděli o dětech a o tom, co se ve škole děje.

Každá třídní schůzka s rodiči, přestože je organizační, je vždy také vzdělávacím seminářem, vždy obsahuje i informace o výchově a vývoji dětí. Mluvíme o tom, v jaké vývojové fázi se děti zrovna nacházejí, jaké mají potřeby, jak na ně reagujeme my, jak na ně může reagovat rodina, co jim poskytovat za podněty a jak s nimi komunikovat. Povinná je u nás na začátku školního roku pedagogicko-psychologická depistáž. Za dětmi přijde speciální pedagog a provede u všech dětí diagnostiku. Rodiče pak mohou, pokud chtějí, absolvovat individuální setkání s tímto specialistou a vyslechnout si jeho zprávu a doporučení. My s výsledkem depistáže pracujeme pedagogicky. Postupně vytváříme systém práce s rodinou. Každý rok jej obohacujeme o nové prvky a nové zkušenosti. Letos jsme například zavedli pravidelné pedagogické ranní kavárny.

Co to jsou pedagogické ranní kavárny?

Pedagogická kavárna je prostor a čas vyhrazený Montessori teorii, ukázkám práce s materiály a diskuzi s rodiči a odehrává se ráno. Neformální atmosféra umožňuje rodičům sdílet s ostatními rodiči a zkušeným pedagogem konkrétní otázky výchovy a vzdělávání a vůbec otázky života školy. Zveme rodiče k nám na kávu a čaj a příjemně tak zahájíme den. Otázek, které řešíme je mnoho a jsou často hluboce osobní a lidské. Je to další prostor pro kontakt s rodiči.

Jací rodiče vaše školy navštěvují? Dá se to zobecnit?

K nám chodí rodiče, kteří hodně přemýšlejí o tom, co chtějí pro své děti, a chtějí, aby se jejich děti vzdělávaly jinak, než v klasickém frontálním systému. Chtějí, aby děti měly školu rády, aby se učily přirozeně, tedy na základě své vnitřní motivace. Dělají si ambice, že z jejich dětí vyrostou lidé, kteří budou vědět, co chtějí, budou mít nápady, budou ke světu přistupovat odpovědně a inovativně. Často jsou to rodiče, kteří ve svém dětství ve škole utrpěli zranění a chtějí své děti před podobnou zkušeností uchránit.

Zní to všechno velmi zajímavě a podnětně. Co když má dítě nějaký problém a rodiče nespolupracují?

Nejdůležitější je, jak se daří dítěti. Pokud k nám chodí rádo, zvládá práci, dodržuje pravidla a vede si dobře ve vztahu k ostatním dětem, odtažitou rodinu neřešíme. Jde-li ale o dítě, které má problémy, potřebujeme, abychom v rodičích měli parťáky. Odpovídáme za celou třídu, za rozvoj všech dětí. Problematický článek je součástí třídního systému a my ručíme nejen za něj individuálně, ale také za ostatní děti, za celou třídu, za to, že nám věci fungují. A v tomto kontextu se musíme rozhodovat. 

Už jsme to zažili. S velkou lítostí se s takovým dítětem musíme rozloučit. Odmítají-li rodiče spolupracovat na pomoci svému dítěti přesto, že my jsme připraveni za něj bojovat, zůstává právě u nich odpovědnost, že problémy dítěte zůstanou nevyřešeny. Je to velmi nepříjemné, protože nám záleží na každém dítěti, které u nás je, a pokud musíme někoho vyloučit, vrháme ho zpět do světa bez pomoci. Jinak to ale nejde. Bez rodičů to sami nezvládneme.

Co budou děti dělat, až odtud půjdou do klasických škol? Přece jen jste trochu nadstandardně chráněné prostředí.

Děti se u nás naučí základní, klíčové dovednosti a to je přece to, co je důležité. Naučí se, že se mohou na cokoli zeptat, naučí se uspořádat věci do systému, uvažovat a objevovat. Dělají věci z vnitřní motivace, protože ony chtějí poznávat, je to baví, dívají se na svět celistvě, v kontextu. To je mimochodem jeden z největších přínosů Montessori – totiž systémové uvažování.
My vlastně děti od začátku, od plenek, učíme, že žijeme v nějakém prostředí a to prostředí nám poskytuje hodnotné podněty. To, že vcházíme ve fyzický kontakt s tímhle světem, je základ našeho učení a rozvoje od momentu narození. Musíme se k našemu prostředí chovat s respektem, aby nám vydrželo, aby bylo krásné, čisté, abychom ho nepoškozovali. My dospělí jsme součástí toho systému. Naším úkolem je spojovat děti s prostředím a s podněty v něm, doprovázet je v jejich objevování. Na tomto systémovém uvažování mimochodem stojí celá environmentální výuka, jde přece o vztah k prostředí, k lidem, kteří v něm žijí, odpovědný vztah ke světu.

A jak obtížné bude podle vás najít školu, kde budou učitelé schopni pracovat s dětmi, které se nebojí na cokoli zeptat?

To je hodně skeptická otázka :). Řekněme, že i kdyby to hodně obtížné bylo, my se jako lidské bytosti rodíme se schopností přizpůsobit se světu, ve kterém žijeme. Adaptujeme se na konkrétní čas a na konkrétní místo, kde se nacházíme hned od prvního nádechu.
Myslím si, že od nás děti odcházejí s daleko větší schopností adaptace než děti, které celý den dostávají instrukce, co mají dělat od paní učitelky, která stojí před tabulí a vyučuje frontálně. Když takové děti vypustíte do světa, je to jako když vezmete ptáče z klece a pustíte ho do volné přírody. Nevědí, co dělat. Naše děti jsou jiné. Ten rozdíl je zásadní. Naše děti dovednost adaptace mají, s novou situací si poradí velmi dobře.

Rozhovor vyšel ve 4. čísle časopisu ZVONÍ!, který vznikl v rámci projektu Pojďte do školky!