Pravdivý příběh pana Holoubka

“Jednou večer jsem si šel ještě docela zdravej lehnout a ráno jsem už nemohl vstát. Nemohl jsem dělat vůbec nic. Tři dny jsem takhle ležel a řval, bolel mě celej člověk, ani na záchod jsem nebyl schopnej dojít. Až po třech dnech vyrazili prej dveře policajti a odvezli mě do nemocnice.” Pan Holoubek ležel asi měsíc v nemocnici, protože nemá ani nikoho z rodiny, na koho by se mohl obrátit, strávil další měsíc v LDN.

Pane Holoubku, říkáte, že nemáte v rodině nikoho, kdo by vám pomohl, když je nejhůř, takže jste tady v Chomutově úplně sám?

“Mám bráchu, ale to je akorát jak za trest. Dokud něco potřeboval on, tak jsme byli v kontaktu. Když jsem ho o pomoc požádal já, řekl mi, že to nejde. Bydlí někde se svojí družkou a o nemocnýho bráchu se starat nechce. Ségra byla vždycky fajn, ale odstěhovala se do zahraničí a teď už ani nevím, kde je.

To se člověk necítí moc dobře, když ho zradí zdraví a nemá se na koho obrátit.

“No to máte pravdu. Já už jsem tady byl tak nešťastnej, že jsem si řek, že už tady nemá cenu bejt a snědl jsem prášky. Pak už jenom vím, že mě probrali v nemocnici naštvaní doktoři, jednali se mnou jak s prasetem, ale já jim taky vynadal, že mě měli nechat chcípnout.”

Takže jste musel trávit měsíc na LDN. Jaké to tam bylo a co se dělo potom?

“No hrozný. Na LDN už nikdy nechci. Po měsíci nevěděli kam se mnou a odvezli mě do Petrohradu. Tam jsem strávil půl roku. Zase jsem se neměl dlouho s kým bavit, až jsem potkal jednoho pána, co měl Alzheimera, ten byl fajn. Taky nikoho neměl.”

Když jste začal bydlet sám, kdo vám pomáhal s tím, co nemůžete zvládnout sám?

“Měl jsem přidělenou asistentku. Jenže já jí párkrát napsal, jestli by nepřišla na kafe. Bylo jí to nepříjemný, stěžovala si na mě a pak jsem pár měsíců neměl vůbec nikoho. Nemohl jsem si jít třeba ani nakoupit, jenom jsem ležel a čekal na další den. Ležel jsem takhle i čtrnáct dní a pak mě to porazilo. Můj zdravotní stav se zhoršil, hrozně jsem zhubnul. Skončil jsem v nemocnici na výživu do žíly, pak mě zase pustili domů.”

Říkal jste, že jste přesto dbal na poplatky včetně splátek. A to jste neměl ani co jíst.

“Mně to bylo vlastně jedno. Už mi na sobě nezáleželo. Nechtěl jsem mít ještě další problémy. Pak mi začala chodit pomáhat paní Majková, nebýt jí, tak už tady možná ani nejsem.”

Paní Majková občas potkala pana Holoubka, když si šel pro něco k jídlu a všimla si, že vypadá zuboženě. “ Tenkrát jsem se ho ptala, jestli mu chodí někdo uklízet a uvařit, jak to vůbec zvládá takhle sám. Říkal, že nikoho nemá. Když jsem se byla u něj podívat, to byla katastrofa. V bytě binec, on byl hubenej, měl starý oblečení, prádlo mu bylo malý, spal v montérkách, protože tím laclem si mohl aspoň zahřát záda, no hrozný. Tak jsem mu tam uklidila, pomohla mu udělat něco k jídlu. Nakonec jsem tam začala chodit pravidelně a pomáhala jsem mu se vším, co bylo potřeba, i nádobí a přikrývky jsem mu sehnala - z druhý ruky, obě místnosti jsem mu vymalovala, ten byt byl ve strašným stavu.”

Paní Majková a jak jste se dostala nakonec k péči o pana Holoubka?

“No ozvali jsme se, že nemá žádnou asistentku, že tam byl před nějakou dobou problém a oni se ho ptali, jestli nemá někoho, kdo mu pomáhá. On řekl, že jo a mě se pak ptali, jestli budu vykonávat péči. Všechno se oficiálně zařídilo, včetně plných mocí, protože jsem chodila platit nájem a vyřizovat věci do banky a na úřady. Splátky na dluh jsme začali posílat menší. Z něčeho přece musí žít. Takovou blbost tenkrát udělal, že posílal takový hrozný peníze na splátky a ani chleba doma neměl! Ježiši, to jsem ještě neviděla!”

Takže jste měla nějakou smlouvu s odborem sociální péče.

“Jo, to jsem měla, ale i tak mi vyčítala ta vedoucí, když se dozvěděla, že jsem si vzala z příspěvku na péči čtyři tisíce. Já si připadala hrozně hloupě, vysvětlovala jsem jí, že v tom jsou i peníze na jídlo, myslela jsem vždycky na to, abychom měli oba co jíst, vařila jsem každý den. Museli jsme myslet hlavně na nájem a poplatky, náklady na jídlo jsem musela rozpočítat tak, aby měl co jíst celý měsíc.”

Přitom pečovatelská služba si účtuje za každý úkon 100 - 120 korun za hodinu. Za to, že pečovatelka uvaří, se platí 120 korun plus suroviny.

“Tak to by se asi nedoplatil. Ven jsem ho brala zadarmo, vařila jsem jenom za náklady na suroviny. Dozvěděla jsem se, že paní z pečovatelské služby si účtuje stovku za procházku tady po ulici dokola a stovku za to, že jde vůbec nakoupit. V pátek už ani jít ven nechtěl, díky tomu, že musel zaplatit obědy, už mu chybí i peníze na nájem, no já nevim, jak si to představujou.”

A co jste tedy všechno pro pana Holoubka dělala?

“Chodila jsem za ním hned ráno udělat snídani, pomohla mu s hygienou, pak jsem přišla s uvařeným obědem, uklidila jsem, vyprala, zašila díry v oblečení nebo mu šla něco sehnat, když potřeboval. Koupala jsem ho každý den. Aspoň jednou týdně jsme chodili na rehabilitaci. No a jinak nájem, všechno vyřizování s úřady a tak dál. V lednici měl vždycky něco k jídlu, co si zvládne připravit sám. K plotně bych ho nepustila, on mívá závratě, co kdyby na sebe převrátil vařící hrnec.”

Paní Majková také zařizovala, aby chodily pravidelné splátky na dluh. Obrátila se na mě, protože posílala splátky už přes rok a podle dokladů, které si pan Holoubek schoval, viděla, že splátky posílal už několik let, a bylo jí to divné. Pan Holoubek už ani nevěděl, co splácí, vzpomíná si na telefon na splátky a ještě nějaký úvěr. Zjistili jsme výši dluhu a věřitele.

“Paní Olahová, můžu za vámi přijít? Přišel dopis, že má pan Holoubek exekuci. Byla jsem vyzvednout příspěvek na péči, mobilitu, bydlení a invalidní důchod, ale účet je asi zablokovanej! Co budeme dělat, “ volala mi v říjnu paní Majková. Zjistily jsme, že exekutor zablokoval bankovní účet a zároveň poslal příkaz ke srážkám z invalidního důchodu od půlky listopadu. “To si snad dělají srandu, proč mu zablokovali ten účet už teď měsíc dopředu, když budou strhávat peníze z důchodu, tomu nerozumím,” divila se nešťastně.

Protože paní Majková měla plnou moc i k úkonům v bance, šly jsme spolu zažádat o vydání částky nezabavitelného minima. Tu banka může vydat pouze jednou za celou dobu exekuce. Šlo o necelých sedm tisíc. Plnou moc banka neakceptovala a trvala na tom, aby si pan Holoubek přišel vyplnit žádost osobně. Tak doma vzali chodítko a do banky se dostavili. Pan Holoubek od mozkové příhody nemůže čitelně psát, takže formulář vyplnila stejně paní Majková a pan Holoubek se podepsal. Za dva dny bylo možné osobně si částku nezabavitelného minima vyzvednout. Okamžitě se muselo zařídit, aby příští příjmy přišly panu Holoubkovi složenkou a v žádném případě nechodily na zablokovaný účet. Exekutorovi jsme poslali návrh na částečné zastavení exekuce podložený důkazy, že na účtu leží peníze z příjmů, které jsou exekučně nezabavitelné. Exekucí nemůže být postihnutý příspěvek na mobilitu, ani příspěvek na péči, stejně tak příspěvek na bydlení. Paradoxně to nemá v dané chvíli žádný význam, když peníze leží na exekučně blokovaném účtu.

“Co teď budeme dělat, sedm tisíc sotva stačí na všechny poplatky, vemte si, že musíme zaplatit nájem a taky energie. Když nezaplatíme energie, nedostaneme ani doplatek na bydlení a navíc vznikne dluh za plyn a elektřinu. A za co nakoupíme jídlo a hygienu? No já se snad zblázním!” Paní Majkové brzy došlo, že ten měsíc nedostane ani žádnou odměnu a bude vlastně taky bez peněz. Její důchod je sotva na pokrytí měsíčních poplatků. Oba se ze dne na den ocitli ve stejné situaci. Kvůli jedné exekuci. Paní Majková se obrátila na vedoucí městských sociálních pracovnic. Tam ji přemluvili, aby se o pana Holoubka starala celý listopad zdarma. Něco málo na jídlo zbyde, a když prý bude nejhůř, magistrát poskytuje denně zdarma polévky, které se vydávají hlavně bezdomovcům.

Paní Majková si nakonec musela půjčit nějaké peníze od svojí sestry, aby do konce měsíce vydržela a aby nenechala pana Holoubka na holičkách. “Já už na to nemám, asi ke konci měsíce skončím. Jsme oba v háji, já už pana Holoubka vlastně živím, teď platím ještě i poštovné kvůli vyřizování kolem exekuce, to já vědět, že to takhle dopadne, tak do toho snad ani nejdu. Nevím, co budeme dělat. Kdyby aspoň ten věřitel kývnul a odblokoval se ten účet. Leží na něm peníze, který by nám vytrhly trn z paty.”

Zkusila jsem kontaktovat vedoucí oddělení terénní sociální práce s dotazem, jestli se dá pečujícím osobám v takové situaci nějak pomoci. Paní vedoucí ale předala klienta jiné sociální pracovnici. Ta mě kontaktovala a navštívila mě v kanceláři. Domluvily jsme se na tom, že se budeme navzájem informovat o krocích ve prospěch pana Holoubka, a navázaly jsme spolupráci. Z navázání spolupráce s terénní sociální pracovnicí jsem měla docela radost, říkala jsem si, že třeba nějaká akce pracovnice z magistrátu něčím pohne dopředu. Apelovala na ČSSZ jménem odboru, aby urychlila proces změny a panu Holoubkovi už prosincový invalidní důchod přišel složenkou. To pokládám za úspěch, protože ČSSZ má na každou změnu až 60 dní a většinou mí klienti těmito prodlevami trpí. Co ale bude s paní Majkovou, která o pana Holoubka pečuje? “Paní Majková ale ještě tenhle měsíc nebyla v bance pro nezabavitelné minimum.” Nedbaje vysvětlení, že znovu se o nezabavitelné minimum žádat nedá, poslala sociální pracovnice paní Majkovou do banky. Že tam šla zbytečně, sociální pracovnici hned paní Majková telefonicky informovala.

Zatím jsem zjistila, že by mohl paní Majkové pomoci úřad práce, oddělení hmotné nouze. Jenže na to už paní Majková nemá nervy a raději se uskromní. V nejhorším má alespoň rodinu, která jí může v nouzi pomoci.

Mezi tím jsme se dozvěděli, že věřitel s částečným zastavením exekuce nesouhlasil a bude muset rozhodnout Okresní soud v Chomutově. Jak dlouho to potrvá, těžko říct. Každý soudce pracuje s tím, co má na stole. Poslali jsme proto ještě soudu sdělení, kde vysvětlujeme, v jaké je pan Holoubek situaci, a že na účtu jsou zablokovány peníze, na které nemá mít exekuce vliv. Jestli to pomůže, to se teprve uvidí.

Nová sociální pracovnice vás nechala zapsanou dál na péči a zařídila navíc dovážení obědů a další péči, která je placená. Myslíte si, že to nějak panu Holoubkovi pomůže?

“ No to nevím. Stejně tam chodím uklízet já, za celou dobu nikdo na nic nesáhl. Vždycky se tam ta paní na chvíli otočí, naúčtuje si za každý úkon celou hodinu a pan Holoubek má akorát jenom výdaje navíc. Teď se ho snaží přihlásit do nějakého domova důchodců, přinesli mu smlouvu. Možná by to měl lepší, ale nevím, jak to bude platit, třeba mu vyjednají zvýšení příspěvku na péči. Ještě nemá třetí stupeň, to nám naposled zamítli.”

Paní Majková málem péči vzdala, celá situace je vyčerpávající. Nedokázala však pana Holoubka úplně opustit. Každý den si na něj vzpomene a jde se podívat, jestli je v pořádku. Nová sociální pracovnice zařídila pečovatelskou službu, která je zpoplatněná až sto dvaceti korunami za úkon. “Chodí sem tak třikrát za týden, když nemám peníze, tak mám smůlu. Uklizeno zatím nemám vůbec. Za procházku okolo baráku jsem dal stovku. Na rehabilitaci jsme nakonec ani nebyli. Oblékl jsem se a čekal, až paní přijde a nakonec mi volala, že už nemá čas. Tak jsem se zase svlékl a nikam se nešlo. Obědy mám zařízené, vozí mi je v týdnu za 80 korun, jenže o víkendu se nerozváží, takže čekám, až bude zase pondělí. Kdyby nepřišla paní Majková, asi bych v neděli už neměl vůbec nic. Paní Majková mě chodí každou neděli koupat, to paní z pečovatelské péče vůbec nedělá. Vždycky přijde, naúčtuje si nějakou tu stovku a zase jde.” Vypráví pan Holoubek o velké změně, která nastala.

“Jo, jako za mě se už pan Holoubek mít nebude,” dodává paní Majková. “Přemlouvají ho, aby začal bydlet v ústavu, když to doma nezvládá.”

A co vy na to, nechtěl byste bydlet v nějakém zařízení, kde byste měl péči po ruce?

“Mně to nabízeli už předtím, když jsem se vrátil z Petrohradu. Já měl ale po půl roce v blázinci z ústavní péče hroznej strach, tak jsem to odmítl.”

Za panem Holoubkem chodím na konzultace k němu domů. Na jedné z posledních konzultací jsem se střetla i se sociální pracovnicí, která s sebou měla i pracovnici sociální péče. Obě se domnívaly, že stačí zrušit bankovní účet a peníze, ke kterým se od října pan Holoubek nemůže dostat, prý vyberou. Bohužel, takhle jednoduše to nejde. Jakmile je bankovní účet zablokovaný exekutorem, nedá se s ním hnout.

Protože jsem zvyklá na výměnu důležitých informací ze spolupráce s jinými organizacemi, poslala jsem sociální pracovnici informační email o tom, jak to chodí, když přijde exekuce a je zablokovaný účet. Paradoxně po našich rozhovorech, kdy vyšlo najevo, že obě sociální pracovnice ještě neměly s takovou situací zkušenost a navíc jednaly chybně, mi přišla emailem odpověď o tom, jak všechno přece věděly. Tomu jsem nerozuměla, taková odpověď mi přišla pokrytecká až alibistická. Jednání tímto způsobem hlavně nevede ke zlepšení situace pana Holoubka. Sociální práce není soutěž. Spolupráce bez arogance je mnohem efektivnější. Mohli bychom mít totiž na svědomí lidský osud.

Navíc je důležité, aby se lidé, kterým se snažíme pomoci, cítili důstojně.” Připadá mi, že si myslí, že jsem debil,”, říká pan Holoubek, když spolu mluvíme o způsobu pomoci z magistrátu.

Jak dopadne pan Holoubek, se dozvíme asi až v novém roce. Zatím všichni pospíchají, těší se na vánoční svátky a na volno. Pan Holoubek se těší, až svátky skončí. Snad bude ten nový rok o něco šťastnější.

- příběh je pravdivý a s medializací souhlasili účastníci pan Holoubek a paní Majková

- zveřejněná jména účastníků jsou fiktivní

Protidluhové poradenství bylo v roce 2018 realizováno za finanční podpory Statutárního města Chomutova.