„Víš čím bych chtěla být? Chtěla bych být bílá.“ Mrazivý příběh z podpory vzdělávání
Publikováno: 14. 12. 2021 Doba čtení: 3 minutyNež začnu, ráda se Vám představím. Jsem Eliška, pracovnice programu Podpora vzdělávání a jsem v Člověku v tísni nová. Doučuji děti ve věku 6-14 let. Učím předměty, se kterými si děti neví rady samy, o pomoc mě žádají jejich rodiče, jejich učitelé nebo dokonce děti samotné. Chci, aby naše doučování probíhalo jako ŠKOLA HROU. Chci, aby mne braly jako svojí starší kamarádku. Aby za mnou přišly s problémy, které mají nejen ve škole, ale i v osobním životě. Co je trápí a naopak z čeho se radují?
Když jsme se vraceli domů z jedné akce, kterou jsem pro děti uspořádala, obrátila se na mne jedna malá slečna. „Elí, víš čím bych chtěla být?“ zeptala se. Nevěděla jsem, ale byla jsem nadšená, že má představu o svém budoucím životě a nemohla jsem se dočkat odpovědi. „Chtěla bych být bílá,“ odpověděla. Zamrazilo mne. V tu chvíli jsem byla opravdu beze slov a jediné co jsem ze sebe vymáčkla bylo: „Proč?“
„Protože nám lidi nadávají. Nadávají nám sprostě. Jsou na nás zlí, nemají nás rádi. Kdykoliv jdu po chodbě ve škole, tak na mě řvou CHCÍPNI TY ČERNÁ DRŽKO. Ale já to chápu, to dělá ta jejich puberta,“ usmála se. Na tváři sice vidíte ten rozkošný úsměv, ale oči - ty nikdy nelžou. S knedlíkem v krku jsem se snažila ji přesvědčit o tom, ať takové lidi neposlouchá. Ani mladé, ani staré. Vysvětlila jsem jí, že když si odmyslí barvu kůže, tak uvidí kostru. Kostru, kterou má stejnou bílý, hnědý, žlutý, malý, tlustý či hubený člověk. Že nezáleží na vzhledu, ale na charakteru, povaze a chování člověka. S klidným hláskem mi řekla: „Vím, existují i hodní lidé, nedávno se mě nějaká paní zastala.“
Proč hned někoho zavrhnout, když neznáme jeho příběh?
Po příchodu domů jsem tuhle situaci nemohla dostat z hlavy. Upřímně řečeno byla to pro mne těžká situace. Stále si pokládám několik otázek. Proč zrovna neviní? Proč děti? Podle čeho dnešní společnost soudí? Proč jsou lidé na sebe tak zlí? Existuje měřítko na dokonalého člověka? Proč děti v tak mladém věku už musí zažívat takové situace? Na takové otázky jsem odpověď nedostala. Ale na otázku „Můžeme pro to něco udělat?“ odpověď existuje. Jediná náplast na tohle vše je LÁSKA.
Láska je krásná věc bez ohledu na to, koho máme rádi nebo koho milujeme. Milujeme své blízké, sami sebe, svá zvířata, nebo své partnery. Máme rádi naše přátele, nebo dokonce i naše oblíbené jídlo. Je to pouze na nás, co a koho budeme mít rádi, nebo budeme milovat. Ale proč hned někoho zavrhnout, když neznáme jeho příběh? Není lepší někoho raději alespoň z části poznat? Než si na všechny otázky odpovíte sami, tak se na chvíli zastavte a přemýšlejte.
SAMI SVĚT NEZMĚNÍME, ALE MŮŽEME ZAČÍT KAŽDÝ SÁM U SEBE.
Myslím si, že je fajn šířit tenhle příběh a myšlenku dál. Můžete to udělat jednoduchým tlačítkem. Kontaktujte nás pro další příběhy, pojďte požádat o pomoc nebo můžete být jedním z nás a pomáhat jako dobrovolník.
*Úvodní foto je pouze ilustrativní.
