Příběh Kristýny a jejích dcer aneb jak těžké může být najít práci a bydlení

Příběh Kristýny a jejích dcer aneb jak těžké může být najít práci a bydlení

6. 5. 2021

Oslovila nás sociální pracovnice z Naděje a poprosila o pomoc pro paní Kristýnu a její dvě dcery. Jelikož jsem v té době jako pracovnice SAS začínala a měla dostatek času se jí plně věnovat, snažila jsem se zjistit co nejvíc o ní a o dětech. Vžila jsem se do její situace, která nebyla lehká. Tu začíná příběh, který ve mně vyvolal mnoho pocitů od vzteku, lítosti, smutku, po radost a obdiv.

Paní Kristýna bydlela s babičkou a dětmi v nájemním bytu v Litoměřicích. Starší dcera se učila na kadeřnici, mladší navštěvovala základní školu - obě měly moc dobrý prospěch. Během jednoho měsíce však rodinu zastihly rovnou dvě rány.

Babička zemřela a vlastník bytu paní sdělil, že musí byt prodat a dal paní Kristýně dva týdny. Klientka chápala situaci majitele bytu a nechtěla dělat problémy. Okamžitě začala konat. Podala žádost o sociální byt, hledala nájem a balila oblečení. Nájem, kde by nemusela platit kauci, která by pro ni byla existenčně likvidační, nebylo možné najít. Začínala se cítit bezmocně. Pak našla byt v Bílině, kde bylo uvedeno, že kauce je možná na splátky. I když to bylo od školy daleko, řekla si: „lepší než ulice“.

Paní Kristýna netušila, jak vypadá byt, který si našla, rovnou vzala věci a děti a šla, aby nezůstali v zimě na ulici. První schůzka s majitelem byla emočně vypjatá a paní mi s pláčem vyprávěla o svém prvním dni, kdy dorazili do bytu:

„Bytový dům nebyl v dobrém stavu a v bytě byla zima, protože dlouhodobě nefunguje topení. V bytě krom kuchyňské linky nebylo nic. Byl sice pěkný, ale nebyl v prostředí, kde chci vychovávat dcery. Byla tam zima a vlhko. Dcery brečely, že tam být nechtějí a z okolí mají strach. Věděla jsem, že to musím ustát kvůli dětem, a slíbit, že to bude dobrý.“

Paní Kristýna dala majiteli bytu část nájemného a kauce. Přihlásila mladší dcery na ZŠ v Bílině, požádala si o příspěvek na bydlení a začala hledat práci. Psychicky na tom byla ale velice špatně. Bála se nechat dcery doma samotné, ony odmítaly zůstat v bytě bez její přítomnosti, a tak je brala všude sebou. Proto najít práci bylo o to těžší. Sociální dávky jí byly přiznány ve výši 49 Kč. Paní Kristýna říká:

„Začala jsem panikařit. Nemám na jídlo, nemáme oblečení, nemám na cestovné pro dceru, aby došla do školy, nemám na pomůcky a nemůžu do práce, protože se děti bojí zůstat v bytě co i jen minutu samotné“.

Cíle byly jasné, jen určit pořadí bylo náročné. Vládní nařízení a omezení v souvislosti s nouzovým stavem nám celou situaci zkomplikovaly ještě víc. Školy se zavřely, pracovních míst ubývalo.

Začali jsme hledat nové bydlení, práci, podporovat děti v aktivitách mimo domov. Obě holky byly moc milé a slušné, ale hodně se styděly. Nabídla jsem jim využít náš nízkoprahový klub a doučování, ale bohužel klub nemohl kvůli vládním nařízením nabídnout volnočasové aktivity. Dcery doučování nechtěly, učení jim šlo. Respektovala jsem jejich rozhodnutí a hledala si k nim cestu.

Paní Kristýně docházely peníze a blížila se splatnost nájemného. Poprosila mě o doprovod. Byla domluvena s majitelem bytu na schůzce, kde mu dá peníze, ale chtěla se zeptat, jestli jí pro tenhle měsíc odpustí splátku kauce. Cítila jsem její obavy. Paní Kristýna je drobné postavy a, když jsme se setkali na domluveném místě, strachem se schoulila tak, že vypadala ještě menší. Vybrala peníze z účtu a říká: „Koukněte se, že nelžu, tohle jsou poslední peníze, které mám“.

Majitel bytu dorazil, klientka se mu snažila vysvětlit, proč nemá na splátku kauce, a pohledem se obrátila na mě - bylo čitelné, že potřebuje pomoc. Nakonec se s majitelem domluvila, omluvila se mu a poprosila o strpení.

Smutek, strach a beznaděj ale zůstaly. Paní Kristýně jsem nabídla potravinovou pomoc. Byla moc vděčná. Byla chvíle do Vánoc a obě dcery mi děkovaly za Mikulášský balíček.

Hledali jsme dál práci, bydlení a brigády pro starší dceru. Zaslali jsme několik životopisů. Celá spolupráce probíhala rychle a setkávali jsme se často. Byla jsem v kontaktu s učitelkami obou dcer. Ředitelka školy, kde se učila starší z dcer na kadeřnici, ji chválila a stejné to bylo i u mladší. Přišly Vánoční svátky. Paní Kristýna mi popřála hezké Vánoce a šťastný Nový rok.

Nakonec se našlo místo v azylovém domě

Po svátcích mi klientka volala, že se nedostaví na další konzultaci a řekla, že volala majiteli, že to vzdává a chce ukončit nájem. Sdělila mu, že nebude mít dost peněz na splacení nájmu a kauce i další měsíc, a tak se do měsíce vystěhuje. Majitel byl ale nekompromisní a požádal ji o okamžité vyklizení bytu. Paní Kristýna uklidila, zabalila, odevzdala klíče a zůstala de facto na ulici. Ve dne byly venku a spát chodili jednou k sestře, jednou k mámě. Tyhle informace mě zasáhly. Akutně jsem znovu oslovila všechny azylové domy v okolí, které jsme kontaktovaly hned na začátku naší spolupráce, a kde paní Kristýna čekala v pořadí na volné místo. Popsala jsem jim situaci klientky. Bylo úžasné, jak rychle a hladce komunikace proběhla. Šance pro paní Kristýnu záhy přišla. Pracovnice z azylového domu v Mostě mi sdělila, že se jim dnes uvolnilo místo a rodinu očekávají. Paní Kristýna byla nadšená a dojatá.

Naše poslední schůzka byla podobná té první. Paní Kristýna plakala, ale tentokrát radostí z nového začátku.

Byla jsem na ní tak hrozně moc hrdá a měla můj veliký obdiv. Paní Kristýna se s dětmi ubytovala a spolupracuje se sociální pracovnicí v azylovém domě. Věřím, že se jí splní sny o lepší budoucnosti pro její dcery. 

Autor: Mariana Tejbusová, Sociálně aktivizační pracovnice