Příběh manželů z lavičky aneb jak šel čas

Příběh manželů z lavičky aneb jak šel čas

Před nějakou dobu jste měli možnost sledovat příběh manželů z lavičky, pana Stanislava, paní Ludmily a jejich psa Kuby, který vyvolal vlnu solidarity. I po dobu mediální odmlky probíhala s manžely intenzivní spolupráce, jejich příběh se vyvíjel a byl opět plný zvratů. 

Pan Stanislav se na ubytovně zabydlel a dávky hmotné nouze, o které jsme společně zažádali, byly schváleny a vyplaceny, mohl si tak začít platit ubytování a ještě mu zbyly peníze na jídlo. Teplé lůžko a první pravidelná strava po tolika dnech hladovění přispěla ke zlepšení jeho zdravotního stavu. Začal zase chodit. Srovnáme-li to s předchozím obdobím, kdy byl tak zesláblý, že padal na kolena, byl promrzlý a měl problémy vnímat, byl vidět velký posun. „Je mi dobře a mám tu klid,“ ujišťoval mě pan Stanislav při našich konzultacích.

Paní Ludmila se krátce po mé poslední návštěvě vrátila z nemocnice a byla ubytována v azylovém domě. S majitelem ubytovny, kde bydlel pan Stanislav, jsme byli domluveni, že ihned po uvolnění dalšího lůžka by byl na ubytovně zřízen samostatný pokoj pro oba manžele. Ubytovna nebyla od azylového domu moc daleko a tak pan Stanislav pravidelně manželku navštěvoval. Oba se snažili hospodařit i s málem, které měli. Společně se podporovali, a když bylo potřeba, pomohla jsem manželům zajistit potravinovou pomoc. S panem Stanislavem jsme společně docházeli na úřady a nyní mohu říci, že na úřadě je pan Stanislav už schopen jednat i komunikovat zcela samostatně. Přispěla k tomu i vstřícnost pracovnice. Překážky jsou nejčastěji technického rázu, např. automat na pořadí, ale také v komunikaci, jelikož pán špatně slyší. A pes Kuba? S paní Ludmilou jsem o něm hovořit nemohla, protože odloučení pro ní bylo příliš bolestivé. Pan Stanislav o něm naopak mluvil při každém společném jednání.

Vše šlo dle plánu, který jsme si společně vypracovali. Na konci listopadu mě dokonce manželé požádali o pomoc při hledání společného bydlení, resp. pronájmu bytu. Panu Stanislavovi bylo na ubytovně dobře, ale pro paní Ludmilu byl byt do budoucna lepším řešením. Již následující den jsme se společně sešli v azylovém domě a domlouvali jsme se, jak budou manželé šetřit na kauci. Shodou okolností nás tehdy kontaktoval jeden z členů Klubu přátel Člověka v tísni a nabídl nám úžasnou věc - byt k pronájmu! Byt byl tehdy v rekonstrukci a byl k dispozici přibližně v lednu 2019. Bylo by zde nižší nájemné, výtah a současně se byt nacházel v pěkné lokalitě. Všichni jsme byli tímto gestem ohromeni a vážili si člověka, který se rozhodl pomoci potřebným, i přes to, že si do zrekonstruovaného bytu mohl vybrat kohokoliv. Společně s paní Ludmilou jsme začaly plánovat, jak naložíme s financemi od vás, dárců. Příběh manželů vyvolal vlnu solidarity a rozhodli jste se manželům pomoci, přispět do nového začátku, za což jsme Vám nesmírně vděční. Manželé si toho moc váží, a když jsem s nimi o vaší pomoci hovořila, měli slzy v očích. Největším přáním paní Ludmily byla koupě základního nábytku do nového bytu. „Přála bych si, abychom s manželem měli opět vlastní postele, kde bych si mohla narovnat kosti.“ Do našeho hovoru, resp. plánování nového bydlení, ale vstoupil pracovník azylového domu se slovy: „Ale manželé už přece byt mají.“ Nastalo ticho. Hlavou mi proběhlo snad tisíce otázek, cítila jsem zklamání. S manželi pracuji od konce léta. Proč mi to nikdo neřekl? Podívala jsem se na paní Ludmilu a ta byla kupodivu stejně překvapená jako já. „Sociální pracovnice úřadu městského obvodu nabídla manželům volný pronájem,“ dodal pracovník azylového domu. Jaká sociální pracovnice a jaký pronájem, to už jsme se nedozvěděli. Paní Ludmilu příští týden čekala schůzka, na které se měla vše dozvědět. Po odchodu pracovníka, mi paní Ludmila sdělila, že také neví, o co se jedná, o pronájmu slyšela poprvé. Čekaly jsme tedy na jednání, po kterém jsem chtěla sociální pracovnici kontaktovat a zeptat se na veškeré podrobnosti.

Přišel den D, den společného jednání paní Ludmily s pro nás zatím neznámou sociální pracovnicí. Po jednání jsme se s paní Ludmilou telefonicky spojily, abychom si vše řekly. „Sešla jsem se s majitelem pronájmu i sociální pracovnicí městského obvodu. Bylo to hektické, viděla jsem fotky dvou bytů, ale jeden je drahý a u druhého je nižší nájemné, příští týden podepisuji smlouvu.“ Sdělila mi paní Ludmila. „Viděla jste ten byt a víte, ve které lokalitě se nachází?“ Doptávala jsem se. „Neviděla a název ulice je Sklářská.“. Jedná se o jednu z nejhorších ulic v Ústí nad Labem. Ulici, kterou město v rámci Opatření obecné povahy vyhlásilo oblastí se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů a své rozhodnutí odůvodnilo následovně:

„PČR: jedná se o lokalitu, kde policie od 1. 1. 2016 eviduje 4 přestupky proti občanskému soužití a 10 přečinů: odcizení, distribuce pervitinu, násilí proti úřední osobě, vloupání, porušování domovní svobody, krádež, neoprávněný odběr elektřiny, maření úředního rozhodnutí a vykázání. MP: jedná se o obytné domy, kde dochází k častému narušování veřejného pořádku, především se jedná o rušení nočního klidu, narušování pravidel občanského soužití, a k majetkové trestné činnosti. Dále zde dochází k častému zakládání černých sládek. OSPOD: řeší záškoláctví, zanedbání péče, sociální problematika spojená s migrací. Vyskytují se nepříznivé vlivy působící na děti zařadit mezi objekty se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů.“

 Nicméně slova nestačí, pro reálnější představu je nutné ulici na vlastní oči vidět. Na ulici se nachází vraky aut a člověk se zde necítí bezpečně. Opatření má také vliv na dávky hmotné nouze a na doplatek na bydlení, který se neschvaluje nově příchozím od února 2018. Oblastí, kde toto opatření platí, je v Ústí nad Labem více, ale tato patří mezi ty nejhorší. Otázkou je také, zda to v této ulici spěje k lepšímu či nikoliv.

 „Víte, o jakou ulici se jedná, jak to tam vypadá? Jděte se na ten byt PROSÍM PODÍVAT, abyste věděli, do čeho půjdete. Podívejte se i na ten druhý, nabízený byt, nachází-li se v lepší lokalitě,“ radila jsem paní Ludmile. V následujících dnech jsem se pokoušela se sociální pracovnicí několikrát spojit, ale hovor nikdo nepřijímal. Události, které následovaly, bych nejraději vymazala. Nakonec mne paní Ludmila požádala, abych jí na jednání se sociální pracovnicí doprovodila a tak jsme se společně setkaly. S paní Ludmilou se nám podařilo vyjednat jeden důležitý krok – manželé se půjdou na byt podívat. Sociální pracovnice sdělila, že tuto možnost manželé vždy měli. Mým cílem bylo, aby se manželé rozhodli svobodně, byli plně informovaní a postupovalo se standardně, tedy nejprve prohlídka bytu a poté případný podpis smlouvy!

A tak se také stalo. Po prohlídce mne manželé opět kontaktovali. „Okolí je hrozné, ale byt se zdá být v pořádku. Asi to vezmeme.“ Sdělila mi paní Ludmila. „Můžete se přeci rozhodnout i pro byt, který bude volný od ledna 2019. Nachází se přece na bezpečnějším místě. Majitel zde nepožaduje kauci, byt bude po rekonstrukci, v domě je výtah, bude zde nižší nájemné. Do té doby vyčkáte v azylovém domě a na ubytovně, kde máte teplo, stravu a soc. dávky zde máte již zajištěné, vše je rozběhnuté. Tu možnost máte. Neuspěchejte své rozhodnutí,“ žádala jsem paní Ludmilu, a přemýšlela, kdo by dal přednost jinému bytu před tímto. „Spali jsme na ledových dlaždičkách v dešti. V noci, když jsme spali na louce, schovaní v trávě, najednou nás zaměřily obrovské reflektory policejních aut. Bylo nám do breku, při životě nás držel jen Kuba. Spali jsme pod schodištěm, pod stromy v bouřce, odevšud nás vyhazovali. Po tom všem je pro nás jakékoliv místo, kde budeme moci složit hlavu a vyrovnat si kosti, přijatelné.“

Po všem co manželé prožili, se tedy rozhodli, že do pronájmu půjdou a podepsali nájemní smlouvu. Krátce poté mne do bytu pozvali. Od sociální pracovnice dostali základní vybavení bytu, ale prozatím nemají teplou vodu a funkční topení, přechodně používají přímotop. Líbila se mi koupelna, kterou tam mají. Po zapojení teplé vody jí budou jistě rádi využívat. „Na koupelnu se zatím chodíme jen koukat.“ Nicméně lokalita, ve které se byt nachází, není zcela klidným prostředím pro život, domnívám se. „Téměř každý den nám neznámí lidé klepou na okno a dožadují se vstupu do domu,“ prozradila mi paní Ludmila. Společně jsme opět otevřeli téma bydlení, s manželi jsem hovořila, zda chtějí v bytě zůstat nebo hledat jiný pronájem. Pod tlak mne ale dostává informace, že nejspíš v polovině ledna 2019 začne platit Opatření na celé Ústí nad Labem, po tomto termínu nebude možné získat dávku na bydlení (Doplatek na bydlení) vůbec nikde v Ústí… Hovořili jsme také o použití finančních darů od vás, dárců. Oba manželé se shodli na tom, že by finance použili na základní vybavení z druhé ruky. Požádali mne, abychom ještě vyčkali a zjistili, jak se bude situace v novém pronájmu vyvíjet. „Pokud bychom se nakonec rozhodli nebo museli stěhovat jinam, koupili bychom nábytek rovnou do nového bytu. Když už se nám lidé rozhodli takto pomoci, musíme s tím naložit smysluplně. Uvidíme po Novém roce,“ sdělují manželé. Vím, že jsou vděční za každou pomoc.

Po mé relativně krátké nemoci, jsem si myslela, že mají manželé vyřízené i všechny potřebné formality k novému bytu. Z omylu mne vyvedla úřednice, která mě v polovině prosince požádala o pomoc s doložením potřebných dokumentů. Manželé měli poslední termín k odevzdání ukončení nájemních a ubytovacích smluv z předchozích ubytování, jinak by neobdrželi sociální dávky. Měli jsme šibeniční termín, ale podařilo se nám vše zajistit. 

 A pes Kuba? Do městského útulku jsem se rozhodla zavolat. „Kubík byl adoptován.“ Informovala mne pracovnice. Snažila jsem se situaci ještě zachránit, krátce jsem popsala příběh manželů a společně jsme se domluvily, že se pracovníci útulku pokusí s novým majitelem Kuby spojit a promluví si s ním, zda by byl ochoten se psa ve prospěch manželů ještě vzdát. Pracovnice slíbila, že mne bude kontaktovat. Odpověď dodnes nepřišla...

 S manžely nadále spolupracuji a věřím, že se situace bude nakonec vyvíjet tím správným směrem, ať už se manželé rozhodnou jakkoliv.

Autor: Weronika Lipšová, terénní sociální pracovnice