Pro pochopení smyslu dobrovolnictví doporučuju získat osobní zkušenost

Vždycky jsem si přála pracovat v neziskovce

Proč ses přihlásila na výběrko a chtěla se stát terénní pracovnicí?

No ono je to trošku jinak. Když jsem šla původně na výběrové řízení, hlásila jsem se na práci do Rokycan a měla pracovat s dětmi nebo s rodinami. Ale pak nastaly nějaké změny a mně bylo nabídnuto místo na Stříbrsku a Tachovsku a já ho přijala. Tehdy mi volal ředitel pobočky dokonce na dovolenou, jestli by mi tahle změna nevadila. Nevadila mi. Byla jsem ráda, že budu mít možnost pracovat v neziskovce. Vůbec jsem nevěřila tomu, že by mě mohli přijmout.

Proč?

Tak zejména proto, že jsem měla vystudovanou ekologii a ne sociální práci. Byla jsem úplně mimo obor. Ale nakonec jsem se odhodlala ten životopis a motivační dopis poslat. Vlastně ani moje okolí nevědělo, že se vůbec hlásím. Řekla jsem jim to až poté, co jsem výběrko absolvovala.

A to každý den dojíždíš?

Ano, jsem z Plzně, takže každý den dojíždím. Území, které pokrývám, je docela velké. Když mám jet třeba ze schůzky v kanceláři ve Stříbře za někým v Tachově, tak to chvilku trvá. Na cestě trávím docela dost času, ale nijak mi to nevadí. Jsem ráda, že pracuju v neziskovce, vždycky jsem si to přála.

Pracovala jsi v nějaké neziskovce už dřív?

Od 15 let jsem dělala dobrovolnici na azylových domech a v dětských domovech. Tenkrát jsem si dokonce vyřizovala dřív občanku, jen abych mohla mít dobrovolnickou smlouvu.

Řekni mi k tomu víc.

Byli jsme v deváté třídě a chtěli udělat něco užitečného ještě před tím, než půjdeme na střední. Nechtěli jsme vybírat peníze. Tak jsme se spolužáky udělali sbírku plyšáků a ty jsme odvezli do azylového domu. Na místě jsem se pak těch pracovníků ptala, jestli bych pro ně nemohla pracovat. Souhlasili, že u nich můžu nastoupit jako dobrovolnice. 

Vůbec se tehdy neptali na věk. Jenže když došlo na dobrovolnickou smlouvu, ukázalo se, že mi ještě není 15 a že budeme muset počkat. Tak jsem si začala vyběhávat občanku dřív, abych ji dostala přesně na den patnáctých narozenin a mohla smlouvu podepsat co nejdřív.

Co přesně jsi na azylovém domě dělala?

V azylovém domě jsem nastupovala pod programem Pět P, který je zaměřený na individualitu a systém jeden na jednoho. Věnovala jsem se tedy jednomu chlapečkovi, který byl v předškolním věku. Vyplňovali jsme spolu jeho volný čas tvořením, procházkami, výlety. Časem jsem se ale v azyláku stala jedinou dobrovolnicí a začaly se na mne sesypávat další dětičky. A řekni jim NE. 

Vše jsem konzultovala s koordinátorkou a ta mi nechala volnou ruku. Časem jsem proto zvětšila svoji skupinku až na dvanáct dětí, se kterými jsme trávili odpoledne, vyráželi na výlety, učila jsem starší pomáhat mladším se školní přípravou a podobně.

Bylas k dobrovolnictví vedená z rodiny?

To vůbec ne. Naopak máma mi pořád říkala, že na sebe vůbec nemám čas a místo toho se starám o cizí děti. Hlavně před maturitou jsem tohle hodně slyšela. Paradox je, že se mamka nakonec našla také v sociální činnosti a sama před 3 lety dodělala kurz pracovníka v sociálních službách a aktuálně pracuje se seniory.

A proč ses tedy dobrovolnictví věnovala, co Ti to přinášelo?

Zpětná vazba od dětí byla pro mě strašně moc. To byl hlavní důvod. Kdybych chtěla peníze, šla bych jinam. Měla jsem brigádu. Dobrovolnictví je úplně o něčem jiném. Pět let jsem spadala pod dobrovolnické centrum v Kladně. I tam se dobrovolníci hodně střídali, přestože nám propláceli veškeré náklady, které s tím byly spojené. Tak jsem vlastně v Kladně chvíli doučovala právě pro Tíseň.

Co jsi ještě v rámci dobrovolnictví vyzkoušela?

Dobrovolničení je věc různorodá a každé to odpoledne mi nabízelo možnost vyzkoušet si něco jiného, od opraveného autíčka až po secvičení divadelního představení s dětmi pro jejich maminky. Po dovršení plnoletosti jsem přešla do dětského domova, kde jsem měla na starosti tříletého chlapečka a princip byl prakticky stejný. Opět jsem mu vyplňovala čas.

Na co dobrovolníky tedy nalákat?

To je těžké říct. Mě osobně prostě dostala osobní zkušenost. Že to dobrovolničení vyplynulo samo. Kdyby si to ti lidé mohli zkusit, uviděli by praktický příklad. Neumí si představit, co to obnáší, tak se do toho radši nepouští.

Studium sociální práce se míjí s praxí

A co jsi tedy studovala po základce?

Tak vystudovala jsem ekologii na Křivoklátě a pak chtěla jít na vysokou školu. Rozhodla jsem se nastoupit na biologii se zaměřením na vzdělávání v Plzni. Ale po půl roce jsem zjistila, že to nejde skloubit s prací. Zkrátka to nešlo zkombinovat. 

Takže jsem dodělala první ročník a zabalila to s tím, že si to třeba časem dodělám. Jelikož jsem ale byla vychovávaná v tom, že je vysoká škola důležitá, nakonec jsem zvolila kompromis a přihlásila se na dálkové studium sociální práce na Jahodovce v Praze a oznámení o přijetí mi přišlo ve stejné době, jako jsem byla přijata do Tísně.

S jakými kolegy vlastně na Stříbrsku a Tachovsku působíš?

Mám tady Veroniku Uhlířovou, která pracuje s rodinami s dětmi, a teď úplně nově Jakuba Palečka, který posílí dluhové poradenství. Z toho mám obrovskou radost, protože dluhy jsou nejčastější téma, se kterým se na nás lidi obracejí. A my už to nestíhaly.

Jaký byl nástup do Tísně, když jsi studium sociální práce teprve začínala?

Měla jsem obrovskou výhodu, že tady ještě byla kolegyně, místo které jsem nastupovala. Skvěle mě zaučila, to bylo super.

A teď když máš za sebou rok studia sociální práce, pomáhá Ti to v práci?

Bohužel se to studium úplně míjí s praxí. Jediné, co je nějak užitečné, je učivo základní legislativy, kterou člověk potřebuje, když třeba komunikuje s úřady. Ale to je to jediné. Máme i povinnou praxi 14 dní za semestr, ale pro dálkového studenta, který v oboru pracuje, to k ničemu není. Ale rozhodla jsem se, že si dodělám kurz pracovníka v sociálních službách. Chci vidět i jiný úhel pohledu oproti škole.

A co by mělo být jinak, aby to bylo užitečné?

Jsem praktik. Bohužel mi přijde, že kromě jedné učitelky, která dělala speciálního pedagoga ve věznici, zbytek učitelů v oboru nikdy nepracoval, anebo pracoval, ale v minulosti, kdy řada věcí byla prostě ještě jinak.

Mám v práci respekt, ale nebojím se

Vraťme se k Tvé práci. Jak Tě lidé mohou zastihnout?

Nejčastěji klienti volají. Ve Stříbře v kanceláři máme taky konzultační hodiny, vždycky ve středu od 12 do 15 hodin, ale lidi na ně nechodí.

A odkud se nejčastěji dozvídají o naší službě?

Je to většinou na doporučení jiných klientů. Případně tedy na doporučení Úřadu práce či sociálky.

Jaké je Stříbrsko? Je pro něj něco typické?

Mám to vzít pozitivně nebo negativně?

Zkus to vzít tak, jak to reálně vnímáš.

Je tady spousta pracovních příležitostí pro mladší lidi ve fabrikách. Ale pro starší je tady míst málo. Velký průšvih je bydlení. Jsou tady čtyři registrované ubytovny, z toho 3 jsou agenturní. Teď jsem díky jednomu pánovi, se kterým spolupracuji, našla další dvě neregistrované ubytovny. Město má městské byty, ale na ty je čekací doba fakt dlouhá. 

Zrovna dneska ráno tady byla paní, jejíž bratr dostal městský byt po 18 letech, což je k neuvěření. Stříbro tady nechce azylový dům, stejně jako tu nechce noclehárnu. Tvrdí, že nemá bezdomovce a nemá drogově závislé. Ale realita je taková, že drogově závislí tady prostě jsou, stejně jako bezdomovci. Stačí vyjet tady za Stříbro do kasáren a tam se jasně ukáže, jaká je realita.

Nebojíš se v rámci monitoringu vstoupit třeba do squatu?

Ne, nebojím. Ale je samozřejmostí dbát na nějakou bezpečnost. Třeba kolegyně vždycky vědí, kde jsem. Mám respekt, ale nebojím se. Nevidím k tomu důvod.

A Tvoje nejbližší okolí ví, co děláš?

Třeba prababičkám opravdu neříkám, kam chodím. Ale mamka má představu, co dělám za práci. A moje přítelkyně mě hodně podporuje. Myslím, že se o mě trochu bojí, ale vlastně by bylo divné, kdyby ne.

Probíhá na Stříbrsku třeba komunitní plánování, kde by se tahle tématika mohla otevřít ve spolupráci s dalšími organizacemi?

Komunitní plánování probíhá v Tachově. Problém je, že tady vlastně žádné další organizace nejsou. Ve stejných prostorách, jako máme my kancelář, sídlí Charita. Ale ta pokrývá v tomto případě jen pečovatelské služby. A pak se tady občas objeví Kotec s drogovým terénem, s ním spolupracujeme v některých případech. A to je všechno.

S jakými problémy se na Tebe lidé obrací nejčastěji?

Nejčastěji jsou to dluhy. Je to tak 95 % všech témat a je to téma hrozně široké. Dneska třeba přišel jeden kluk, co má jeden dluh a je z toho hodně zničený. A pak se mnou spolupracuje pán, který má dluhy ve výši 5 milionů. A na druhém místě jsou pak rozvody, s těmi se teď roztrhl pytel.

A s jakými tématy se na Tebe lidé mohou obracet, i když se to v praxi třeba neobjevuje tak často?

Lidé se na nás mohou obracet rozhodně ohledně informací a pomoci se soudy, úřady, dávkami, bydlením, doprovody, prací, z těch méně známých je to třeba pomoc se sepsáním různých dokumentů nebo třeba odkázání či provázání na jinou službu. A vlastně i s čímkoliv dalším, s čím si neví rady. Co nevím, ráda zjistím.

Jaká témata jsou pro Tebe nejtěžší a proč?

Jsou pro mě těžké rozvody, když tam jsou malé děti. A pak nějaké extrémní situace, se kterými se setkám poprvé. Třeba když zavolal pán, že u něj právě probíhá mobiliárka. To bylo hodně náročné, protože jsem to do té doby znala jen teoreticky, ale nikdy se s tím nesetkala.

Co si pod pojmem mobiliárka mám představit?

Mobiliárkou myslím zkráceně mobiliární exekuci, což je vlastně soupis movitých věcí na konkrétním místě, nejčastěji v bydlišti dlužníka, ale může to být na jakémkoliv místě, kde se ten dotyčný člověk, kterého se exekuce týká, zdržuje. Všechny movité věci nalezené na místě jsou sepsány s tím, že budou do budoucna prodány a peníze z jejich prodeje budou použity na úhradu dluhu.

Rozumím. Ještě nějaká témata jsou pro Tebe těžká?

Práce s drogově závislými je taky poměrně náročná. Naopak dluhy mě nechávají celkem chladnou. Pokud to tedy není situace, kdy volal pán, že mu druhý den jde do dražby dům. A nebyla to situace, kdy by to pán do té doby neřešil, ale naletěl oddlužovací agentuře.

Co se Ti v poslední době podařilo?

Teď nedávno se mi povedla taková věc. S jedním pánem jsem řešila jeho dluhy a na konzultaci přišla i jeho přítelkyně. Ta bydlela v domě se čtyřicetiletým synem, který ale propadl drogám, ohrožoval ji a jí se nedařilo jej dostat z bytu pryč. Policie v tom byla velmi laxní. Sepsali jsme žalobu na soud a nedávno se podařilo vše dotáhnout do zdárného konce. Nesmírně se jí ulevilo. Z toho mám opravdu radost.

Co bys potřebovala, aby to na Stříbrsku fungovalo lépe?

Zlepšit bytovou situaci. Nemáme lidem jak pomoct s hledáním bydlení, přitom je to naprostý základ. I když nějakému člověku zprostředkujeme práci, tak když nemá kde bydlet, tak je to k ničemu. Když přijde o bydlení rodina s dětmi, zkrátka se nemá kam přestěhovat. Kam mají jít? Teď se třeba ve Zhoři opravila jedna bytovka a vznikly tam sociální byty. Super projekt, ale ty byty byly do hodiny obsazené.

Na 95 % přednášek o LGBT jsem jezdila sama

Když se vrátím k Tobě. Zaregistrovala jsem na sociální síti, že se angažuješ v LGBT tematice. Řekni mi o tom něco.

To sis všimla dobře. Už asi dva roky vedu na facebooku stránku zaměřenou na LGBT tematiku. Je to největší česká LGBT komunita. Pořádáme srazy, akce, měli jsme vlastní program na Letné v rámci Prague Pride. Rok jsme taky jezdili po středních školách. Dostali jsme na to i grant. Ale teď je to v útlumu, není na to tolik čas a ani finančních prostředků. Na 95 % přednášek na školách jsem jezdila sama, bylo to náročné a teď při práci to už tolik nejde.

Proč jsi na to byla sama, když je ta komunita tak velká?

Tak řada lidí, co nás sleduje, ještě neprošlo coming outem nebo jsou hodně mladí. Takže nás sledují, dívají se na naši činnost, ale nikdy by nevystoupili veřejně.

Můžeš upřesnit, co znamená coming out?

Ráda bych vymyslela nějaké české slovo, ale úplně mě nenapadá. Možná přiznání se nebo smíření se. No ve zkratce se coming out dá rozdělit na takové tři fáze. V první člověk objeví sám sebe, svojí orientaci nebo identitu a sám se s tím musí smířit a přijmout to. Potom v té druhé se svěří a „přizná se“ pár nejbližším. A v té poslední je připravený o tom veřejně hovořit a prezentovat to jako část sama sebe úplně přirozeně bez ostychu.

Kdyby byly finance, čemu byste se v rámci téhle tematiky věnovali?

Vrátili bychom se na ty školy s přednáškami. Rozesílali jsme svého času asi 800 emailů a dostali jsme se asi na 18 škol. Přicházeli jsme tam s tématem LGBT na sociálních sítích - kam se lidé mohou obrátit, zejména zvláštní poradny a komunity, co vlastně vědí o téhle problematice, jestli vědí, co vlastně znamená ta zkratka, jak je ta skupina početná, co to všechno zahrnuje, aby měli představu. 

Taky jsme se jim snažili ukázat druhou stránku Prague Pridu, týdenního festivalu, který neznamená jen průvod, ale je spojený také s promítáním, divadly a workshopy. Druhá část besed byla vždycky víc povídací. Často je zajímal můj osobní příběh.

A můžeš ten osobní příběh přiblížit i mně? Všimla jsem si, že během rozhovoru jsi zmínila svou přítelkyni.

Určitě. O své přítelkyni, teď už vlastně nějaký měsíc snoubence, mluvím úplně přirozeně, právě proto, že už to pro mne přirozené je. Dřív okolo 13 - 14 let jsem byla taková ta holka, co se bavila s klukama a užívala si jejich pozornosti. Holky mne neměly moc rády. Ale jelikož jsem byla dost brzo vyspělá a myslím, že jsem to měla i celkem brzo srovnané, jsem začala hledat toho pana dokonalého. Troufám si říct, že jsem měla dva vážné vztahy, ale ani u jednoho to nebylo ono. Něco tam chybělo a to něco jsem našla právě u slečen. 

Holky na internátě to vzaly skvěle a nikdo na škole s tím neměl problém. I na maturiťáku nás chválili, jak nám to sluší. S rodinou to bylo složitější. Otčím to okamžitě přijal, maminka potřebovala trochu času. Teď ale moji partnerku bere jako součást rodiny. Jelikož mám celkem velkou rodinu, tak u dalších jejích členů je to individuální. Prababičky to respektují a to mi stačí. Vím o pár lidech, kteří by to brali velmi negativně, ale to, že jsou pokrevně rodina, neznamená, že jsou součástí mého života. Takže mne to nechává chladnou.

Děkuju za otevřenost. Vrátím se ještě k těm přednáškám na školách. Utkvěla Ti v hlavě nějaká ze škol, kterou jsi navštívila?

Jednoznačně soukromá škola IT v Praze, kde mají skvělou metodičku prevence. Tam se vracíme už potřetí. To bylo 6 tříd jenom kluků. Vlastně mi tehdy ukázali, že mám sama předsudky, o kterých se s nimi snažím mluvit. Byli skvělí.

Jaké předsudky máš na mysli?

Předsudky o tom, že kluci nemají takový přehled, že jsou méně empatičtí a že v tom náctiletém věku i méně vyspělí. Věř mi, jsem moc ráda, že jsem se spletla.

A utkvěla Ti v hlavě i nějaká škola spíše v tom negativním smyslu?

Byli jsme třeba na dni sociální práce na jedné VOŠce, kde byli studenti starší než já a byli horší než šestileté děti.

Můžeš to na něčem ilustrovat?

Vážně si představ třídu nevychovaných prvňáčků. Baví se, neodpovídají na otázky, koukají do telefonu, ale když na ně zatlačíš, abys zjistila, jestli teda říkáš vše, co vědí, a proto je to nebaví, zjistíš, že budoucí sociální pracovnice na tohle téma nemají žádný názor anebo je jim to fuk. To taky byla jediná přednáška, kde jsem skončila o 10 minut dřív.