Propadlí systémem

Díky tomu, kde pracuji a s kým, se občas dostávám do situace, kdy musím vysvětlovat či obhajovat svoji práci. Nejsou to diskuze s žádnými rasisty či xenofoby, ale spíše s lidmi z majoritní společnosti, kteří se s lidmi „z okraje společnosti“ přímo nepotkali. Nemyslím si, že by smýšleli xenofobně, ale z jejich postoje trochu cítíte, že vlastně moc nerozumí tomu, proč pomáháme lidem, kteří dlouhodobě nepracují a „zneužívají“ sociální systém. Často jsem říkala: "Koukněte se, jakou startovací dráhu tito lidé mají a jakou startovací dráhu jste měli vy." Občas jsem přidala nějaký aktuální příběh z mé práce, abych dokreslila, že je opravdu často velmi důležité, z jakého protředí pocházíte, jaké podpory se vám na cestě životem v určitých momentech dostane. Jednou mi na to přítel řekl, ať o těchto příbězích něco napíšu, protože si mnoho z nás neuvědomuje, že jsou lidé, kteří měli život opravdu často složitejší, a vlastně nevíme, jak bychom v takových situacích obstáli my.

Paní Dana

Paní Daně je 70 let. Bydlí již několik let na ubytovně. Na ubytovně, do níž dlouho nikdo neinvestoval ani korunu, kde jeden pokojík stojí 6 000,- měsíčně, má společné záchody, klíč od koupelny je k dispozici denně jen na 20 min, na chodbě potkáte většinou postarší osoby, dlouhodobě nemocné, občas psychicky nemocné. Jak se lidé na tomto neútulném místě ocitli? Dostali se do složitých životných situacích a v kritických momentech neměli pravděpodobně ve svém okolí nikoho, kdo by jim podal pomocnou ruku, nebo pomoc neuměli využít. Paní Dana je na ubytovně nešťastná, ale je velmi nepravděpodobné, že by se z ubytovny odstěhovala. Důchod 4 600,- Kč jí stěhování neumožní. 

Jak se stalo, že má člověk takto nízký důchod? Paní Dana se vyučila přadlenou, poté se jí narodila dcerka, celý život měla lehčí psychické problémy, hranicí intelektu byla paní na úrovni lehké mentální retardace. Nikdo jí nikdy neřekl, že by mohla mít nárok na případný invalidní důchod. Paní Dana prostě brala svůj osud, jak přicházel, a žila, jak uměla. Vzhledem k těmto omezením, když měla štěstí a nalezla zaměstnání, bylo velmi nízko finančně ohodnocené. Často nebyla pro své psychické problémy přijata. Manžel paní Dany zemřel před desítkami let, dcera odešla před 20 lety do Anglie a s maminkou nekomunikuje. Paní Dana zůstala sama. 

Kde se stala chyba? Paní měla psychické problémy, neuměla si sama najít zaměstnání. Neuměla dané problémy sama řešit a neměla kolem sebe nikoho, kdo by ji pomohl ze začarovaného kruhu vystoupit. Teď je už bohužel pozdě. Paní Dana je bez rodiny, nedožene již potřebné odpracované roky pro případný invalidní důchod. Z důchodu 4 500 Kč je nepravděpodobné, že by našetřila na případnou kauci či první 2-3 nájmy majiteli bytu, jak je už standardně požadují. Paní zřejmě dožije svůj život na ubytovně, kde se zastavil čas, zmizela radost a často bohužel i naděje.

Paní Marie

Paní Marii je 46 let, žije v současné době v malém pokoji jednoho domu v ústeckých Předlicích. Pokoj se základním vybavením, plesnivé otlučené zdi, starý gauč na spaní, umyvadlo na tmavé společné chodbě. Paní je nemocná, má oteklé nohy, často se jí těžko dýchá, občas má pocity, že již nemůže dál, a volá známým, aby ji odvezli do nemocnice. Nikam si již sama nedojde, vše vyřizuje pomocí telefonu. Před sebou má hromadu léků, léky jak na zdravotní problémy s nohami, ledvinami, tak na psychické problémy. Paní je často zmatená, občas říká, že neví, které léky jsou na co. V pokoji bývá sama, občas jí sousedé přinesou něco k jídlu, občas ji navštíví synovec. Není to málo na život ve 46 letech?

Paní Marie se celý život potýká se zdravotními a psychickými problémy. Mnoho času strávila po nemocnicích, má komplikovanou povahu, podle praktického lékaře trpí schizofrenií, nějaký čas spolupracovala s organizací, která pracuje s pacienty s touto chorobou. Spolupráce ale nikdy nevedla k tomu, že by paní získala nárok na invalidní důchod. Před několika lety, když byla v Ústí zrušena ubytovna, se paní ocitla téměř na ulici. Od té doby chvíli pobývala u rodiny, u známých, občas se jí podařilo sehnat podnájem. Jak má ale paní Marie nájem uhradit? Vzhledem k tomu, že jí nikdy nebyla uznána invalidita a ani přiznán nárok na invalidní důchod, je odkázána na sociální dávky. Jak se do takové situace dostala? 

Podobně jako paní Dana, trpěla psychickou nemocí a nenapadlo jí a ani nikoho z jejího okolí zkusit požádat o invalidní důchod. Jestliže se ale u vás projeví psychická porucha, nemoc a po určitě době na nemocenské si nepožádáte o uznání invalidity a dále případně o invalidní důchod, tato doba se vám nasčítává, jako období, kdy byste měli pracovat. Jestliže tedy např. od 25 let trpíte určitou chorobou, nepracujete, stará se o vás rodina, po nějaké době rodinu ztratíte, zjistíte, že nárok na invalidní důchod ztrácíte, neboť nemáte odpracovaný potřebný počet let. A jestliže vám nemoc nedovoluje pracovat, stáváte se závislými na sociálních dávkách. Paní Marie v současné době pobírá existenční minimum ve výši cca 2500 Kč. Dál by měla dostat podporu v bydlení, pokud jí bude uznána. Po zaplacení nájmu jí na potraviny a základní hygienu zbývá zhruba 1 000 Kč měsíčně. A jaká je cesta ven? Stejně jako u příběhu paní Dany se zde nenabízí žádný šťastný konec. Řešení je bohužel v nedohlednu. Některá města právě těmto lidem nabízí sociální byty, ale to se ve městě, kde obě paní žijí, neděje.

Můžeme si sami říci, že svůj život opravdu zvládáme? Zvládáme ho bez podpory našeho okolí, antidepresiv, návštěv terapeutů, bez každodenního pivka či sklenky vína? Kde je hranice, kdy se lidé o sebe musí umět sami postarat a kdy by měl pomoci systém?