Rehabilitace odvážných

Publikováno: 17. 7. 2017 Doba čtení: 3 minuty
Rehabilitace odvážných
© Kateřina Zezulková

Jak to vypadá na kurzu psychosociální rehabilitace pro lidi, kteří se v zemích s represivními režimy nesmiřují s omezováním svobody a usilují o dodržování lidských práv? Naše spolupracovnice Kateřina Zezulková popisuje svůj osobní zážitek z jednoho takového školení, které jsme v Gruzii zorganizovali pro skupinu občanských aktivistů ze zemí post-sovětského prostoru.

Na hřebenech gruzínských tří tisícovek leží sníh. V údolí rostou petrklíče a černobílá řeka Araqvi je plná vody. Zastávku před konečnou vystupuji se svým trapným kufrem. Kdo to kdy viděl, vozit do hor tohle?! Jenže tentokrát na žádný dlouhý trek nejdu, jsem tu pracovně. Pro Člověka v Tísni zajišťuji program psychosociální rehabilitace. Cílí na ty, kteří se ve svých zemích, v režimech omezujících svobodu, snaží vzkřísit spravedlnost a zdravý rozum. Veřejně kritizují korupci, píší pro nezávislé noviny, obhajují nespravedlivě trestané. Za to je autority pronásledují, vyhrožují jim, bijí je, zavírají a mučí.

Skupina třinácti lidí sedí kolem stolu v útulném horském penzionu. Zadání zní představit se jinak, než přes svoje zaměstnání. Několik dotázaných tápe. Pro většinu z nich je boj za lidská práva daleko víc, než jen práce. Je to životní styl, etická povinnost, jediný životní smysl. Všeho poskromnu tu neplatí. Buď celý, nebo vůbec. Za absenci hranic platí daň v podobě zdravotních a psychických problémů, které mohou mít fatální důsledky.

Když přijde řada na Marinu, bez zaváhání začne vyprávět o vášni pro kozy. Skupina ztichne a soustředěně naslouchá. Dozvídám se o výjimečnosti českého plemene. V čem spočívá ta zázračná kvalita, přeslechnu. Hltám nadšení, které Marině její záliba přináší, a v duchu si přeji, aby se jí podařilo nakazit i zbytek těch, které mají ve svých životech prázdno. Mám pocit, že něco „zdravého“ v těch smutných a unavených hrdinech přeci jen zůstalo.

Skupinová forma psychosociální rehabilitace je součástí širšího programu. Jeho cílem je předcházet syndromu vyhoření a zdůraznit potřebu péče o duševní zdraví mezi novináři, právníky, občanskými aktivisty a dalšími pracovníky pomáhajících profesí ze zemí s autoritativními politickými režimy.

Ráno začíná cvičením na karimatkách. Chronické bolesti, které účastníky sužují, zkouší zmírnit jinak, než hrstí léků od bolesti, vůči kterým jsou již často stejně imunní. Terapeutka Sára objasňuje důležitost dýchání, zejména pak část vědomého a hlubokého výdechu. Od agrese může pomoct cvičení, které se jmenuje kopnutí mulou. Sára dá levou nohu dopředu, přenese na ní váhu a předkloní se. Pravou nohu pokrčí, rukama udělá pohyb, který připomíná sehnutí se pro seno a za doprovodu hlasitého, nepopsatelného zvuku, vystřelí pravou nohu za sebe. Pohyb opakuje několikrát po sobě. Počáteční rozpaky přihlížejících jsou rychle pryč. Po chvíli „kope a hýká“ celá skupina ve svižném tempu. Po téměř dvou hodinách cvičení končíme. Účastníci dýchají hlasitě již bez známek stydlivosti. Na úplný závěr je vhodné pojmenovat emoci, kterou cítí a lehkým pokývnutím hlavy ji přijmout, ať už je jakákoliv.

Po obědě následují individuální konzultace. Mnohým se do rozhovoru nechce. Nejsou zvyklí o svých potížích mluvit ani s blízkými, natož s psychoterapeutem. Jenže ven to jít musí. Jinak hlava bolet nepřestane. Povzbuzuji a ujišťuji je, že do hloubky půjdou jen tolik, kolik sami dovolí.

Po večeři se účastníci uvrtají v pohodlné sedačce, odloží mobilní telefony a tváří se soustředěně. Nabídku od psychoterapeutů představit jim jednu z metod týmového řešení problémů formou tzv. Bálintovské skupiny přijímají se zájmem. Pracovník, který složitý případ přináší, má možnost podělit se s ostatními a dostat čerstvé úhly pohledu od nezúčastněných kolegů. Vědomí, že jsou kolem mě lidé, kteří mi rozumí, podpoří, vyslechnou a nabídnou, jak by situaci řešili na mém místě, je k nezaplacení. Sdílení složitých případů je tak jedna z věcí, které si účastníci s velkým zájmem odváží domů.

Dnešní program je u konce. Se Sárou a Tomášem ještě děláme krátkou reflexi dne a připravujeme plán na zítřek. Chce se nám věřit, že kus tíhy z hrdinů spadlo a budou tak usínat lépe, než za posledních několik náročných měsíců doma.

 

Autor: Kateřina Zezulková

Související články