Migranti se často stávají obětí mafiánských praktik. Chybí tu empatie k tomu, co prožívají, říká režisér filmu o migraci

Jako mnoho dalších se i Daniil rozhodl opustit rodnou Gruzii a vydat se do Prahy za lepším výdělkem. Původní profesí učitel přijímá práci mezi ukrajinskými dělníky ovládanými ruským bossem Sergejem a stává se kolečkem v mechanismu zneužívání práce ilegálních přistěhovalců. Jednoho dne je nečekaně povýšen, ale to jen stupňuje jeho zoufalství ze situace, ze které je tak těžké uniknout. Rád by se vrátil zpět domů, ale nesvoboda pracovního prostředí i počínající vztah se zdravotní sestrou Julií tento krok činí čím dál komplikovanějším… Vinland se vydává do prostředí jedinců, na jejichž práci jsme závislí, o nichž ale víme jen málo, protože jejich identita mizí v okamžiku, kdy odevzdají svůj cestovní pas do rukou mafiánů, jimž jde především o výdělek.

Ve filmu Vinland se hlavní postava, gruzínský učitel Daniil, vyrovnává s deziluzí, podivnými praktikami svých vykořisťovatelů, ale také se steskem po rodině a s novým prostředím. Co vás inspirovalo k napsání tohoto scénáře o migrantech, kteří přišli za prací do Prahy?

Už od začátku své tvorby se intuitivně věnuju tématu cizinců, a nemusí to být jen cizinci, kteří přišli do jiné země, ale i cizinci ve vlastní společnosti, ať už se jedná o tzv. outsidery, dospívající teenagery, nebo lidi, kteří se v mainstreamové společnosti necítí přijímáni, ale jsou z různých důvodů nepochopeni okolím.

Prvotní představu o tomto filmu jsem si vytvořil při dlouhodobějším pozorování dělníků na jedné konkrétní stavbě. Pozoroval jsem je z okna a stal se tak svědkem nejrůznějších zvláštních situací, ať už se jednalo o zneužívání ukrajinských dělníků jejich pravděpodobně ruským šéfem, nebo situaci, kdy se ze zoufalství pokusili amatérským způsobem vyloupit sousedův dům. Zajímalo mě, co je k takovému činu přimělo. Moje představa byla, že sem původně přišli v nejlepší víře, chtěli tu pracovat a zajistit své rodiny. A jelikož se od pohledu jednalo o slušné lidi, zajímalo mě, co je pod povrchem, jak se tady cítí a co vlastně prožívají. Co je dostalo až do této bezvýchodné situace a pozice.

Jak podle vás vykreslují česká média problematiku migrace?

Připadá mi, že filmaři i média se tomuto tématu věnují překvapivě málo. Média obvykle spíše pojmenovávají negativní jevy migrace. Nikdo se dostatečně nezabývá jejich příčinami, tím, co ti lidé prožívají, jaké mají zázemí. Je škoda, že pak chybí empatie k lidem, kteří jsou tu dlouho izolovaní, nevidí své rodiny, často se sami snadno stávají obětí mafiánských praktik. Proto jsem se snažil jít více do hloubky tohoto tématu a zobrazit tvrdou realitu jejich života, abych mohl ukázat, z čeho ty negativní jevy mohou pocházet.

Odkud jste čerpal konkrétní informace? Měl jste odborného konzultanta nebo se setkával s lidmi, kteří u nás tímto způsobem žijí a pracují?

Neřídil jsem se konkrétními daty nebo údaji, ale konzultoval jsem svůj námět s psychologem, který pracuje v centru pro uprchlíky, a ten mi vyprávěl několik konkrétních historek. Také mám přítelkyni z Ukrajiny a hodně kamarádů z této komunity.

Sám jsem se také na týden ubytoval v zařízení pro dělníky z Východu, kde jsem pozoroval dění kolem sebe a intenzivně pracoval na tvorbě scénáře. Většina situací z filmu je tedy poněkud odpozorovaných z této mé zkušenosti, přestože se nejedná o dokument. Některé historky totiž pocházejí z divočejší doby 90. let, je to tedy příběh poskládaný z nejrůznějších časových období. Právě takovéto příběhy už ale díky snaze státu i neziskových organizací nejsou tak aktuální.

Sny mohou zhořknout do naprosté bezmoci

Život migrantů by určitě šlo popsat z mnoha úhlů. Který aspekt jejich příběhu vás zaujal nejvíc?

První týden na ubytovně jsem napsal dost živelně první část scénáře a zjistil jsem, že by si téma zasloužilo mnohem obsáhlejší zpracování. Rozhodl jsem se zejména pro zachycení toho zoufalství lidí, kteří nechali doma své rodiny, jediné, co mohou udělat pro svou rodinu, je zajišťovat ji finančně, a toho, jak jejich sny mohou zhořknout do naprosté bezmoci.

Například i sny o důstojném pracovním uplatnění...

Ano, je to poměrně častá situace, že například ženy, které doma na Ukrajině pracovaly v nějaké kvalifikované profesi, se u nás stanou uklízečkami. Podobné příběhy vyprávěla moje přítelkyně scénografka, která z Ukrajiny pochází, a myslím, že stejnou zkušenost má i celá řada Čechů, kteří se rozhodli pracovat na Západě a tím automaticky spadli na jakousi nižší, nekvalifikovanou úroveň levné pracovní síly.

Bylo tedy vaším záměrem tímto vykreslením postav poukázat na danou problematiku?

Ano, věřím, že řada těchto lidí by mohla aspirovat na nějaké vyšší pozice, ale není jim to umožněno. Kolegyně režisérka mi říkala, že se od této chvíle bude dívat na dělníky na stavbách úplně jinýma očima. Že se ani ona nad jejich osudy nikdy předtím ani nezamyslela. Najednou za nimi vidí ty silné lidské příběhy. Pokud by tímto způsobem film zafungoval a pomohl přinést více empatie, budu rád. A přesně jak zmiňujete, nepracuji sice v lidskoprávní organizaci, ale vím, že je těžké, aby například lidé ze zdravotnictví mohli pracovat ve své původní profesi, a je to pro ně z právního hlediska velmi komplikované. Také si nemohou dovolit ten luxus se nejdříve naučit jazyk a poté začít pracovat ve své profesi, začnou tedy pracovat na mnohem nižších pozicích a těžko se pak z tohoto koloběhu dostávají.

Nikdo nečekal od Čecha intelektuální výkony

Sám jste byl na stáži ve Skotsku. Potýkal jste se také vy v zahraničí s podobným vnímáním ze strany svého okolí?

Rozhodně. Hodně jsem se na začátku například zlepšil ve vaření kafe, jelikož nikdo nepředpokládal, že bych jako „nějaký Čech“ byl schopen pracovat například na scénářích, a dostal jsem se k tomu až náhodou o nějaký čas později. Nikdo ode mě zpočátku nečekal žádné velké intelektuální výkony, vnímali mě možná spíš jako levnou sílu než experta. Jsem za tu stáž samozřejmě moc rád, ale podobné pocity podceňování a stereotypy asi zažívá hodně lidí, kteří odcestují za prací někam na Západ.

Proč název Vinland?

Je to taková komplexní otázka. Je v tom zachyceno vše, o čem se tu bavíme. Odcházíme do zahraničí, sníme o velkém štěstí, o zemi neomezených možností, čteme si příběhy o tom, jak někdo uspěl a že je někde tráva zelenější. Ale pak narazíme na tvrdou realitu.

Vikingové dali název Vinland Americe, kde se pokoušeli po několik let neúspěšně uchytit a zažili řadu zklamání oproti své původní idylické představě. Připadá mi, že je to taková neměnná věc v lidské historii. My lidé se stále snažíme posouvat někam, kde si myslíme, že nám bude líp.

Váš film se dostal do výběru nejzajímavějších filmů Future Frames / První podání v Karlových Varech. Jaký to má pro vás coby začínajícího režiséra význam?

Zařazení do Future Frames si vážím, jelikož selekce probíhá dost složitě, do finálního výběru se v Karlových Varech sejde jen deset filmů z různých zemí. Nadšený jsem byl i z toho, kolik inspirativních kolegů se v letošním ročníku setkalo. Nejde tedy jen o zajištění lepší publicity filmu, ale o celkovou atmosféru a program festivalu.

Kde mohou diváci vidět váš film a jaké jste zaznamenal reakce publika?

Jelikož náš film vznikl jako absolventský na FAMU, bude představen v nezávislých kinech v rámci pásma několika absolventských filmů. Vary byly česká premiéra, nyní se budeme hlásit na řadu zahraničních festivalů. Film jsem testoval také v Charkově, kde jsem už po únorové invazi krátce pobýval. Měl jsem radost, že film i zahraniční diváci pochopili velmi dobře. Zdálo se mi, že jsou schopni se lépe napojit na hlavní postavu, podobné historky důvěrně znají například z vyprávění svých blízkých. Těším se proto na další kontakty s diváky a případné diskuze.