Rózka aneb co je pro malou holku štěstí

Publikováno: 7. 1. 2016 Doba čtení: 4 minuty
Rózka aneb co je pro malou holku štěstí
© ČvT archiv

Jmenuju se Róza a chodím do 2.třídy. Do klubu jsem začala chodit, když jsem ještě byla v přípravce. Pořád jsem se něco učila, abych hezky zvládla zápis do školy – učila jsem se kreslit postavu, všechny barvy, tvary, počítání, básničky i písničky a taky jsem se už naučila podepsat. Nejtěžší ale byla logopedie, každý den jsem musela procvičovat písmenka a úplně nejtěžší bylo k, ř a ž. Ale správně mluvit se musí, aby mi všichni rozuměli a neposmívali se mi a abych se naučila dobře číst. Všechno jsem zvládla a u zápisu mě paní učitelka pochválila, že jsem šikovná. Když jsem začala chodit do školy, tak jsem si pořád dělala v klubu úkoly a na konci roku jsme měly já a moje kamarádka nejlepší vysvědčení. Šly jsme se hned do klubu pochlubit a všichni měli velkou radost a chválili nás. Dostaly jsme knížku a fixy a vyfotily jsme se.

Ze všeho nejradši kreslím nebo něco vyrábím, tak chodím vždycky v úterý na dílnu a potom máme obrázky na výstavě v klubovně, aby to tady bylo hezký. Nebo je nalepíme na okna, aby je viděli lidi, kteří půjdou okolo klubu. Některé obrázky si taky vystaví Ála s Jarkou, Janou a Gustavem, aby to měli hezký i v kanceláři. A aby to bylo pořád hezký i v klubovně, tak vždycky po hraní, po dílně nebo tak všechno uklidíme, posbíráme papírky, srovnáme hry, tužky a já nejradši zametám tím velikánským zeleným koštětem a potom vždycky srovnám židličky a někdy i utírám stůl, aby tam bylo další den čisto a mohli jsme si zase hrát, kreslit… být spolu.

Taky se mi líbilo, když jsme hráli divadlo a udělali jsme si masky – já jsem hrála myšku. Divadlo jsme hráli v klubu na dvorku a bylo tam moc lidí – všechny děti, ale i rodiče, sourozenci a sousedi. Nejdřív jsme se hodně styděli a měli jsme trému, ale když jsme už začali hrát, tak jsme se bát přestali a hezky se nám to povedlo. Potom jsme se museli uklonit a měli jsme radost, že se všichni smějou a tleskají nám.

Hodně v klubu soutěžíme – nejvíc mě baví skákání přes švihadlo, točení obručí, nebo když jsme chodili s míčkem na lžičce po chodbě, nosili jsme knížku na hlavě po schodech a nesměla spadnout nebo házení na terč a musely se počítat body. Taky mě baví, když pečeme cukroví, perníčky nebo koláče – nejvíc mi chutnal koláč s jablíčkama a čokoládou. Dostala jsem domů recept, potom ho upekla maminka pro všechny a já jsem jí pomáhala a říkala, jak to má dělat.

Když chodím na úkoly a dílnu, tak dostanu razítka. Za 3 razítka můžu jít na počítač a za hodně razítek můžu jet třeba na výlet, do kina nebo divadla. Nebo spát v noci v klubu, když je víkend nebo prázdniny. Nejhezčí byl výlet do zooparku v Chomutově. Jeli jsme vlakem a viděli jsme hodně zvířat, nejvíc se mi líbily opice. Když jsme spali v klubu, tak jsem poprvé spala ve spacáku na matraci. Dělali jsme si večeři, večer četli pohádky a povídali jsme si a taky byla stezka odvahy. Po klubu byly všude svíčky a museli jsme jít přes chodbu a dvorek až do garáže, kde byl schovaný poklad. Všichni potom říkali, že se nebáli, ale nebyla to pravda, někdo (nejvíc velký kluci) ani nechtěl jít sám a všechny děti pištěly.

V klubu mám nejlepší kamarádky Valinku a Nellu. Kamarádky poznám podle toho, že nechoděj za jinýma holkama, že si spolu hrajeme a tancujeme v garáži, nehádáme se a nenadáváme si, ani se nepereme.

Když jsme se odstěhovali, tak jsem byla hodně smutná a brečela jsem. Bydleli jsme daleko a sama jsem nemohla jezdit autobusem. Byla jsem pořád jenom doma nebo před barákem a nudila jsem se, stýskalo se mi.

A teď jsem šťastná, protože jsme se nedávno přestěhovali do lepšího bytu blízko klubu a zase sem můžu pořád chodit. Už mám 9 razítek.

Autor: Rózka, Alena Malátová

Související články