Ruda opět mění školu, Bára mu s tím pomůže
Publikováno: 24. 3. 2016 Doba čtení: 3 minuty
Rudolf je desetiletý kluk z malého města u Olomouce. Žije s rodiči a třemi sourozenci v domě, který se nachází v místě, které nazýváme sociálně vyloučenou lokalitou. Právě to bylo důvodem, proč se naše cesty protnuly. Ruda je bystrý kluk a ve škole se mu daří, přesto jsme se s rodiči dohodli na občasném doučování. To si vzala na starosti dobrovolnice Bára, která se s Rudou od listopadu vídá jednou týdně.
„Ruda je bezva, jeho velkou výhodou je jeho silná motivace. Školu zatím nemá zcela zaškatulkovanou v kategorii „pruda“, či zbytečná povinnost. Dokáže se nadchnout nejen pro dobré známky, ale i pro zážitek ze samotného učení,“ říká o něm Bára. Také třídní učitel Rudolfa chválí: „Ruda k nám nastoupil v září. Nezaznamenal jsem u něj žádné zhoršení výsledků oproti minulé škole. Velice rychle se začlenil do kolektivu, není nijak uzavřen a nestojí stranou od ostatních“.
Velmi pozitivní roli v celém Rudově příběhu hraje přístup rodičů, kteří vzdělání svých dětí neberou na lehkou váhu. Syna podporují nejenom při učení, ale snaží se z nízkého rodinného rozpočtu platit i jeho mimoškolní aktivity. Ruda rád plave a hraje fotbal. Přístup Rudy i jeho rodiny oceňuje také Bára, z čeho má ale strach, je všeobecný přístup vzdělávacích institucí: „Přála bych si, aby mohl Ruda vyrůst ve vzdělávacím systému, který by kladl větší důraz na potřeby jednotlivce a namísto instantních pouček a postupů dal prostor Rudově přirozené inteligenci a bystrosti. Jsem totiž přesvědčená, že ji má na rozdávání, pozná se to mimo jiné subtilním smyslem pro humor a ironii, který, i přes jistou stydlivost, při našich společných sezeních projevuje.“
Co je to pole
Před pár týdny jsem zašla k Rudolfovi domů na náslech doučování, abych se přesvědčila, že je všechno, jak má být. Rudolf přišel ze školy s tím, že se musí na zítřejší písemku naučit „naše polní plodiny“, nesouvisle mluvil o pícninách a okopaninách. Začala jsem pátrat v paměti po tom, co je to pícnina. Bára šla ještě dál. S Rudolfem si povídala o tom, co je to pole. Rudolf se zamyslel a přes pojmy jako příroda nebo obživa člověka, „pole“ znale pojmenoval. Jindy se společně učí matiku a češtinu, především ale angličtinu, která Rudu moc baví.
Rodina Rudolfa po celou dobu naší spolupráce hledá jiné, lepší bydlení. Protože nedisponují tolika penězi, aby zvládli zaplatit nájem, kauci a provizi realitce najednou, je to proces zdlouhavý. Věci občas nepomáhá ani to, že jsou Romové. Až před nedávnem táta Rudolfa dohodnul bydlení v domku v malé vesničce za Olomoucí. Dům má zahradu, rodiče Rudolfa mluví o pěstování zeleniny a chovu králíků, s kterým mají zkušenosti. Co je méně pozitivní – Rudolf znovu musí změnit školu. Jeho učitel k tomu uvedl: „To je velká škoda, že se stěhuje, přijdu o dobrého žáka. Ruda byl velice aktivní a dalo se na něj spolehnout.“
Rudu tak opět čekají těžkosti se změnou prostředí. Bere to ale dobře, těší se na nový dům a na stránkách obce jsme našli informaci o fotbalovém mužstvu. Dobrá zpráva je že, Bára je ochotná dojíždět i do nového domova. Ukazuje se, že dobrovolnické doučování nepřináší pozitiva jen dítěti, ale jde o obohacení vzájemné. „Musím přiznat, že s tichou úctou sleduji počínání Rudovi maminky. Její role čtyřnásobné matky, která v tíživé sociální situaci nerezignovala, je pro mě ohromným zdrojem pokory. Zvlášť ve chvíli, kdy vše porovnávám s vlastní realitou. Jsem matka jedináčka, který je od malička obklopen relativním blahobytem nejen hmotným, ale i intelektuálním,“ uzavírá Bára.
