Šance

Publikováno: 7. 2. 2017 Doba čtení: 2 minuty
Šance
© Jiří Dvořák

V Ústí nad Labem žiji už přes 23 let, ale nikdy jsem nejezdil do Krásného Března, Předlic natož do Mojžíře. Jako většina lidí jsem byl ovlivněný pověstí doprovázející tato místa. Proto jsem se celý svůj život pohyboval v jiných částech našeho města.

Když jsem v roce 2013 poprvé vstoupil do vod sociální práce, tak jsem tuto etapu vnímal jako dočasnou, než si najdu něco lépe placeného. Ale každodenní kontakt s lidmi mě více a více obohacoval. Dávalo mi to smysl. V tu chvíli jsem věděl, že toto chci dělat, jak nejdéle to bude možné. I na úkor toho, co si o tom bude myslet moje rodina a nejbližší přátele. Prostě jsem se tak rozhodl.

V roce 2016 jsem začal pracovat pro Člověka v tísni a byl jsem přidělen do kanceláře v Mojžíři. Rychle jsem si zjišťoval informace a historii této lokality. Většinou se psalo o vysoké kriminalitě, problematických lidech, nepoučitelných dlužnících, častých hádkách s policií apod. Sami to dobře znáte z novin.  S touto porcí zprostředkovaných informací jsem musel ze začátku pracovat, než získám vlastní osobní zkušenosti z této „nebezpečné lokality“. 

Uteklo půl roku a můj obraz se změnil. Všechno co se píše o Mojžíři, je pravda, to nepopírám, ale to mě neovlivnilo. Protože takových lidí je menšina, ale o nich se nejvíc mluví a štve to i místní obyvatele. Poznal jsem tu mnoho dobrých lidí, kteří se opravdu snaží svoji situaci zlepšit. Jejich dětským snem rozhodně nebylo žít v Mojžíři, válet se doma a každý den zjišťovat, kdy jim pošťačka přinese dávky. Aspoň to takhle cítím. Jsou neustále pod tlakem okolí. Vidím, jak se například snaží s novým majitelem domluvit, aby se mohli odstěhovat, ale jejich finanční situace je většinou tak špatná, že si majitel nakonec vybere někoho jiného. Bohužel tím trpí jejich sebevědomí a končí to většinou tak, že mě potom žádají, abych mluvil místo nich. Jsou po opakovaných zkušenostech naprosto odevzdaní a čekají, co vymyslí jejich sociální pracovník.  

Nedávno jsem přinesl do kanceláře barvy, abych vymaloval. Dva mladí lidé si toho všimli a nabídli mi pomoc. Samozřejmě jsem takovou pomoc neodmítl. Ale to je jen jeden drobný příklad z mnoha. Ale je z toho vidět, že zdejší lidé jsou ochotní a opravdu chtějí dělat něco užitečného.

Tito lidé nepotřebují naši pomoc, ale šanci.

Autor: Tien Tat Tran, terénní pracovník

Související články