Šance

Když jsem v roce 2013 poprvé vstoupil do vod sociální práce, tak jsem tuto etapu vnímal jako dočasnou, než si najdu něco lépe placeného. Ale každodenní kontakt s lidmi mě více a více obohacoval. Dávalo mi to smysl. V tu chvíli jsem věděl, že toto chci dělat, jak nejdéle to bude možné. I na úkor toho, co si o tom bude myslet moje rodina a nejbližší přátele. Prostě jsem se tak rozhodl.

V roce 2016 jsem začal pracovat pro Člověka v tísni a byl jsem přidělen do kanceláře v Mojžíři. Rychle jsem si zjišťoval informace a historii této lokality. Většinou se psalo o vysoké kriminalitě, problematických lidech, nepoučitelných dlužnících, častých hádkách s policií apod. Sami to dobře znáte z novin.  S touto porcí zprostředkovaných informací jsem musel ze začátku pracovat, než získám vlastní osobní zkušenosti z této „nebezpečné lokality“. 

Uteklo půl roku a můj obraz se změnil. Všechno co se píše o Mojžíři, je pravda, to nepopírám, ale to mě neovlivnilo. Protože takových lidí je menšina, ale o nich se nejvíc mluví a štve to i místní obyvatele. Poznal jsem tu mnoho dobrých lidí, kteří se opravdu snaží svoji situaci zlepšit. Jejich dětským snem rozhodně nebylo žít v Mojžíři, válet se doma a každý den zjišťovat, kdy jim pošťačka přinese dávky. Aspoň to takhle cítím. Jsou neustále pod tlakem okolí. Vidím, jak se například snaží s novým majitelem domluvit, aby se mohli odstěhovat, ale jejich finanční situace je většinou tak špatná, že si majitel nakonec vybere někoho jiného. Bohužel tím trpí jejich sebevědomí a končí to většinou tak, že mě potom žádají, abych mluvil místo nich. Jsou po opakovaných zkušenostech naprosto odevzdaní a čekají, co vymyslí jejich sociální pracovník.  

Nedávno jsem přinesl do kanceláře barvy, abych vymaloval. Dva mladí lidé si toho všimli a nabídli mi pomoc. Samozřejmě jsem takovou pomoc neodmítl. Ale to je jen jeden drobný příklad z mnoha. Ale je z toho vidět, že zdejší lidé jsou ochotní a opravdu chtějí dělat něco užitečného.

Tito lidé nepotřebují naši pomoc, ale šanci.