Spousta lidí nechápe, proč dělám něco zadarmo. Já toho ale nebudu nikdy litovat!

Co tě, Radku, vedlo k rozhodnutí stát se dobrovolníkem?

Úplně prapočátek bude u dobrovolných hasičů, tam jsem šel kvůli tomu, že tam byl táta. Ale potom jsem v Pardubicích na vysoké škole měl jeden semestr hodně volný a mě to nějak nebavilo a měl jsem hodně času, tak jsem si říkal, že bych mohl něco takového jako dobrovolnictví zkusit. Vždycky mě bavilo pracovat s dětma a myslím, že i je to baví se mnou. A tak jsem objevil na internetu možnost dobrovolničit u KONEPA a začal jsem doučovat. Tak to začalo.

A jak dlouho už dobrovolničíš?

S doučováním jsem začal asi před rokem, a pro Člověka v tísni dobrovolničím od října 2017.

Co přesně je mentoring?

To je hrozně složité říct. Přijde mi, že mentoring je hodně individuální, že to musí být šité na míru těch dvou lidí. Nejde to úplně přesně říct.

Čeho se tam snažíš dosáhnout?

Snažíme se ukázat mladému člověku, který je ze sociálně znevýhodněné rodiny, jak smysluplněji trávit čas a snažíme se mu rozšířit obzory. O tom to hlavně je – rozšiřování obzorů. Přijde mi, že je to hodně i o tom ukázat mu trochu jiný pohled na svět. Na rozdíl od doučování tu není striktně dané, co musíme dělat. Proto je složité to nějak definovat.

Radíte jim i s osobními problémy?

To také. My máme takové srazy i s ostatními dobrovolníky, tam si předáváme zkušenosti a radíme si, co by mohlo být fajn dělat. Jako největší problém nám přijde to, že se nám ty děti moc neotevřou. Dost často tam chybí normální komunikace. Ale já mám trochu výhodu, že Péťa je ještě malý, on je dost dětinský a je s ním úplně jiná práce, něž když slyším problémy ostatních dobrovolníků. Takže to mám asi lehčí, protože je ještě takový tvárnější.

Jak často se s Péťou vídáš?

Měli bychom se vídat jednou týdně na dvě hodiny, ale je to hodně různé. Je to o domluvě. Není přesně dané, kdy se budeme vídat. To by s ním nešlo.

Existují pro vás nějaká pravidla, co můžete a co ne?

Já myslím, že ne. Hlavním cílem mentoringu je stanovit si nějaký cíl, který bychom chtěli zvládnout se svým svěřencem. Čas od času se setkáváme ve třech i s koordinátorem, což mě teď někdy čeká. Rozdíl mezi mentoringem a doučováním je hlavně to, že nepřicházíme do kontaktu s rodinou. A to vůbec. My to máme s Péťou trochu komplikované, protože jemu vydrží mobil asi týden a pak ho rozbije s myšlenkou toho, že dostane nový a lepší, nebo ho má věčně vybitý, takže já se musím domlouvat s jeho tátou, což je hodně komplikované a dost mě to štve.

Co tobě přijde lepší? Být v kontaktu s rodinou, nebo ne?

Když nejsem.

A proč?

Je tam takový článek navíc. Je to někdo, kdo by do toho mohl kecat a je to někdo u koho se ten člověk chová dost jinak. A zrovna do Péťovi rodiny chodí OSPOD/Orgán sociálně-právní ochrany dětí a je nějaký důvod, proč tam chodí. Je tam asi něco jinak. A je to třeba dobře, že z té rodiny vypadne, než aby tam pořád byl. Třeba to tam není úplně v pořádku a mně přijde, že jim i trochu ukážeme jiný pohled na svět, než který získá v té rodině.

Museli jste jako mentoři projít školením, než jste mohli začít dobrovolničit?

Člověk v tísni do tohoto programu nebere úplně každého, člověk musí mít alespoň trochu zkušenosti s dětma. Prošli jsme vstupním pohovorem, který trval asi hodinu. Potom je i dvoukolové úvodní školení. No a nakonec jsou tam i pravidelná setkání s ostatními mentory, která jsou tak pětkrát za rok.

Jak přesně jsou vybírány dvojice tak, aby si spolu ti dva sedli?

Napíšeš životopis, plus co tě baví a oni ti vyberou někoho, kdo se k tobě hodí. Dvojice jsou vždy kluk + kluk, holka + holka. A společný zájem by tam být měl, jinak by to nefungovalo a často taky nefunguje. Je hrozně moc dvojic, které se na začátku rozpadnou. Je to tak 50 procent a většinou to přestane fungovat ze strany mentee. Jsou to přeci jen děti a puberťáci.

Jaké bylo vaše první setkání s Péťou?

První setkání byl fakt mazec. Poslali mě na místo, kde jsem v životě nebyl. Ale naštěstí to bylo blízko metra. Nikdy na to nezapomenu. Přišel tam Péťa, jeho mamka a dva sourozenci. Už tam bylo vidět, že Péťa bude hodně živý. Problém byl už jen to, aby si na deset minut sednul a poslouchal. Byl tam i koordinátor Ondra a řekli jsme si, co a jak je možné a nemožné, a seznámili jsme se s rodinou, alespoň s mamkou, taťka ani moc nechodí ven.

Když vás tedy přiřadili k sobě, tak co si myslíš, že máte společného?

To je hezká otázka… Oba dva jsme živí a máme rádi přírodu. Je dost tvořivý. Máme rádi sporty. Péťa je hodně sportovní.

Registruješ u Péti nějaké pokroky?

V mentoringu je těžké sledovat pokrok. Naše hlavní náplň je hledat kešky /Geocaching. A hlavní cíl je udělat z toho nějakou mapu. Jak papírovou, tak online. A strašně rád bych z toho udělal i nějakou prezentaci s informacemi o místech, kde jsme byli. Teď máme připravenou tu papírovou mapu. Příště bychom si k tomu měli sednout. Vyznačíme si, kde jsme byli a kam bychom rádi jeli.

Takže vy si na začátku stanovíte cíl a pak se ho snažíte splnit?

Nemusí to být na začátku, spíš v průběhu toho jak se poznáváme a zjišťujeme, co nás baví. Ale Péťa mi o keškách říkal už na druhé schůzce a bylo to to nejhlavnější, co ho zajímá. Jenomže on nemá k dispozici ten mobil a nemůže si tam stáhnout aplikaci, takže je vždycky nadšený, když mu půjčím svůj a on si to může hledat. Na konci každé schůzky bychom si měli domluvit, co budeme dělat dál a já se snažím si k tomu připravit ještě něco o architektuře a historii toho místa.

Co si odnášíš z celé této zkušenosti? Změnilo tě to nějak?

Jestli mě to změnilo, je hrozně těžké říct. Ale asi jo. Hlavně to když jsem byl v té rodině. Viděl jsem, jací lidé mají skutečně problém. A uvědomil jsem si, že člověk často řeší naprosté malichernosti a hlouposti. V jednu chvíli to vypadalo, že skončí na ulici, takže pak si říkáš tyjo a já řeším, jestli si dám k obědu rýži nebo těstoviny… Takže tohle mě asi nejvíc změnilo. Změnil jsem se i v tom, že jsem ze začátku neměl k Péťovi úplně správný přístup, nevěděl jsem jak ho uchopit, asi jsem v něm chtěl vidět sebe, což byla hloupost…

Myslíš si, že tenhle typ dobrovolnictví může dělat každý?

Myslím, že ne. Už jen když koukám na to, jak spousta lidí vůbec nechápe, proč to dělám. A většině to ani nemá cenu vysvětlovat, protože když to začnu vysvětlovat, vypínají a neposlouchají. Dost často to ani nechtějí slyšet. Pokládají otázky typu: A proč, když ti neplatí? Nebo: K čemu ti to je? Já si myslím, že je to pro málo lidí.

Co by si vzkázal lidem, kteří uvažují o tom, že budou pomáhat jako ty, ale bojí se a váhají?

Aby do toho šli. Stojí to za to. Já toho stoprocentně nikdy nebudu litovat.