Srdce od Kristiána

Přemýšlím, ze které strany mám začít, cítím se jako bych drakovi usekla jednu hlavu a vzápětí mu místo ní narostly tři nové. Doleju si černý kafe a svůj zrak upřu přímo do zdi. Mezi obrázky, které nám malují naši dětští klienti, spatřím jeden nový, který tam přibyl, když jsem tu nebyla.

Je to velké růžové srdce od Kristiána.

Kristián k nám kdysi chodil do předškolního klubu, kde s ním pracovaly moje kolegyně Klára, Věra a Bára. Kristiánova máma má sama jen pár tříd základky, je s dětma sama a často se musí stěhovat. Když Kristián nastupoval na základní školu, měli jsme proto všichni nervy na dranc, jak si rodina poradí s první třídou. Školy v Česku totiž kladou na rodiče dětí obrovské nároky, když selže rodič, automaticky se s ním sveze i jeho dítě a má oproti ostatním dětem obrovskou nevýhodu.

Kristiánova máma ale zná své limity a obrátila se proto opět na nás, zda bychom jim mohli zajistit doučování. Kristián ve škole nezapadl dobře, ostatní děti se mu smály, že vypadá jinak a že je chudej, přestal tam chodit rád a ačkoliv se zpočátku do školy těšil, brzy začal mít ze stresu bolesti břicha a tím pádem narůstající absence.

Doučování začalo koncem října, dobrovolnice se s Kristiánem učila každý týden dvě hodiny a naše koordinátorka doučování byla v pravidelném kontaktu se školou. S třídní učitelkou jsme řešili situaci v kolektivu. V květnu už jel Kristián na školu v přírodě a o spolužácích začal mluvit jako o kamarádech, na konci první třídy dostal od své učitelky následující slovní hodnocení: „Jen tak dál! J Kristián se velmi zlepšuje. Kristián je sebejistější, aktivnější a nebojí se, že udělá chybu. Spolužáci Kristiána přijali mezi sebe. Vztahy se výrazně zlepšily.“

Happy end, říkáte si? Ale kdepak, ještě je před námi hodně práce. Možná už zafungovalo kafe, nebo jsem jenom potřebovala chvilku, abych si uvědomila, že takhle práce má smysl. Teď si uklidím na stole a těším se na další nové obrázky od našich dětí.